TŘETÍ SÍLA (16)

2. Nacistická Banka pro mezinárodní platby (B.I.S.)

a. Problém německých válečných reparací, Dawesův a Youngův plán, a založení BIS

Jak již bylo uvedeno, "Banka mezinárodního vypořádání" (B.I.S.) ve švýcarské Basileji byla základním kamenem v oblouku snahy Bratrstva ovlivňovat mezinárodní politiku a finance. Důvodem bylo uvalení válečných reparací na Německo po I. světové válce podle Versailleské smlouvy, což byla povinnost, která v podstatě nutila Německo zaplatit za veškeré válečné úsilí Spojenců. Jinými slovy, Německo bylo zastaveno bankéřům, kteří půjčovali peníze Spojencům, a to ve skutečnosti znamenalo, že Německo bylo zastaveno americké frakci této mezinárodní Říše peněz, neboť americké banky byly během války jedinými bankami, které měly úvěry a rezervy na půjčování peněz, protože britské a francouzské banky se již dávno vyčerpaly ve válečném úsilí.

Výsledek válečných reparací se setkal s neobvyklou německou reakcí, respektive s neobvyklou reakcí německé frakce této mezinárodní říše peněz, a zde je opět klíčem Quigley, který vyžaduje, aby čtenář pozorně četl mezi řádky. Německá vláda místo toho, aby snížila daně a snížila výdaje, dovolila, aby nevyrovnaný rozpočet pokračoval rok co rok, a schodky vyrovnávala půjčkami od Říšské banky. Výsledkem byla akutní inflace. Tato inflace nebyla Němcům vnucena nutností platit reparace (jak tehdy tvrdili), ale způsobem, který zvolili k placení reparací (přesněji řečeno k vyhýbání se placení). Inflace nepoškozovala vlivné skupiny německé společnosti, ačkoli obecně ruinovala střední vrstvy, a tím podporovala extremistické živly. Těm skupinám, jejichž majetek spočíval v reálném bohatství, ať už v půdě, nebo v průmyslových závodech, inflace prospěla, neboť zvýšila hodnotu jejich majetku a smazala jejich dluhy (především hypotéky a průmyslové obligace).⁵⁸

V roce 1923 Francouzi na tuto provokaci, kdy jim byly vypláceny reparace stále bezcennějšími říšskými markami, reagovali zabavením reálného bohatství a obsadili průmyslové srdce Německa - Porúří. V reakci na to Němci jednoduše odmítli pracovat, vyhlásili generální stávku a fakticky tak zničili účel, pro který byla francouzská okupace vůbec provedena. V této chvíli zasáhla frakce Morgan-Rockefeller s prvním z mnoha plánů, - Dawesovým plánem. Dawesův plán, který byl z velké části dílem J. P. Morgana, vypracoval Mezinárodní výbor finančních expertů, jemuž předsedal americký bankéř Charles G. Dawes. Zabýval se pouze platební schopností Německa a rozhodl, že po čtyřech letech obnovy dosáhne výše 2,5 miliardy marek ročně.

Během prvních čtyř let by Německo dostalo půjčku ve výši 800 milionů dolarů a zaplatilo by na reparacích celkem jen 5,17 miliardy marek. Tento plán nenahrazoval německý reparační závazek. Německo tedy v rámci Dawesova plánu (1924-1929) platilo reparace po dobu pěti let a na jejich konci dlužilo více než na začátku. Konkrétně si Německo mohlo půjčovat v zahraničí nad rámec svých platebních možností, aniž by došlo k běžnému propadu hodnoty marky, který by za normálních okolností takové půjčky zastavil. Stojí za zmínku, že tento systém byl vytvořen mezinárodními bankéři a že následné půjčování cizích peněz Německu bylo pro tyto bankéře velmi výhodné. Jediné, co bylo na tomto systému špatně, bylo to, že:

a) Zhroutil se, jakmile Spojené státy přestaly půjčovat

b) Mezitím se dluhy pouze přesouvaly z jednoho účtu na druhý a nikdo se ve skutečnosti nepřiblížil platební schopnosti...

Tím vším se nic nevyřešilo, ale mezinárodní bankéři seděli v nebi pod deštěm poplatků a provizí.⁵⁹ V tomto kontextu se nyní můžeme věnovat "Bance pro mezinárodní platby", jejímu založení a tomu, jak ji následně využili nacisté. Aby bylo možné zvládnout všechny tyto přesouvající se a přehazující se dluhy, bylo rozhodnuto vytvořit "banku centrálních bankéřů" - "Banku pro mezinárodní platby" ve švýcarské Basileji, kterou by vlastnily "hlavní centrální banky světa".⁶⁰ V posledních dnech fungování systému mohli tito centrální bankéři mobilizovat zdroje, aby si navzájem pomáhali prostřednictvím B.I.S., kde se platby mezi centrálními bankami mohly provádět účetními úpravami mezi účty, které tam centrální banky světa vedly. B.I.S. jako soukromá instituce patřila sedmi hlavním centrálním bankám a byla řízena jejich šéfy, kteří společně tvořili její správní radu. Každá z nich si v B.I.S. ponechávala značný vklad a pravidelně mezi sebou (a tedy i mezi hlavními zeměmi světa) vypořádávala platby prostřednictvím účetnictví, aby se vyhnula přepravám zlata.⁶¹

Jinými slovy, hora dluhů vzniklých během I. světové války dalece přesáhla schopnost zlatého standardu držet s ní krok, a tak byl pod tlakem okolností opuštěn ve prospěch ještě nové centrální banky. Ve skutečnosti bylo její založení v roce 1929 spíše známkou toho, že centralizovaný světový finanční systém z roku 1914 je v úpadku. Byla založena spíše proto, aby napravila úpadek Londýna jako světového finančního centra tím, že poskytla mechanismus, díky němuž by svět se třemi hlavními finančními centry v Londýně, New Yorku a Paříži mohl stále fungovat jako jeden celek. B.I.S. byla marnou snahou vypořádat se s problémy vyplývajícími z růstu počtu center. Měla se stát světovým kartelem stále rostoucích národních finančních mocností tím, že sdružovala nominální hlavy těchto finančních center.⁶² Účty by se daly vyřídit jednoduše "přesunem úvěrů z účtu jedné země na účet druhé v účetních knihách banky".⁶³ Zde však Quigley pro jednou nevypráví celý příběh.

b. Německá frakce a B.I.S.

Inspirací pro vznik BIS nebyl nikdo jiný než Dr. Hjalmar Schacht, pozdější prezident Hitlerovy Říšské banky.⁶⁴ A tady se zápletka značně zahušťuje:

Schacht, který vycítil touhu Adolfa Hitlera po válce a dobývání, ještě předtím, než se Hitler dostal v Říšském sněmu k moci, prosadil vznik instituce, která by zachovala komunikační kanály a domluvu mezi světovými finančními vůdci i v případě mezinárodního konfliktu. Do statutu banky, s nímž souhlasily příslušné vlády, bylo zapsáno, že BIS by měla být imunní vůči zabavení, uzavření nebo cenzuře bez ohledu na to, zda její vlastníci jsou ve válce, či nikoli.⁶⁵

To však zdaleka nebylo vše. Neboť ačkoli banka byla původně a zdánlivě vytvořena k tomu, aby se starala o platby a převody válečných reparací mezi Německem a bývalými západními spojenci, "brzy se ukázalo, že banka je nástrojem opačné funkce. Měla se stát peněžním trychtýřem, kterým do Hitlerovy pokladny proudily americké a britské prostředky a který pomáhal Hitlerovi budovat jeho válečnou mašinérii."⁶⁶ V době, kdy v září 1939 vypukla II. světová válka, byla tedy B.I.S. téměř zcela pod kontrolou Hitlera prostřednictvím jeho různých zmocněnců a mezi její ředitele patřili šéf I. G. Farben Hermann Schmitz, baron Kurt von Schröder, "šéf kolínské banky J. H. Stein a vedoucí důstojník a finančník gestapa; Dr. Walther Funk z Říšské banky" a Emil Puhl^/67 A v jejím čele stál jako prezident "starý uhlazený Rockefellerův bankéř Gates W. McGarrah, dříve člen Chase National Bank a Federal Reserve Bank, který odešel do důchodu v roce 1933."⁶⁸

Jak uvádí Charles Higham, po anexi Rakouska nacisty v roce 1938 a později i anexi Československa v roce 1939 se zlaté rezervy těchto národů dostaly do rukou nacistů. Do té doby "BIS investovala miliony do Německa, zatímco Kurt von Schröder a Emil Puhl v bance uložili velké částky v uloupeném zlatě".⁶⁹ Jinými slovy, spojovací článek pro poválečné vztahy mezi nacisty a západními bankstery z Londýna a New Yorku se vytvářel ještě před válkou a jeho hlavním mechanismem byla BIS. Když do trezorů BIS proudilo uloupené zlato bývalého Československa, dostala BIS nového prezidenta - Američana Thomase Harringtona McKittricka, "spolupracovníka Morganových a schopného člena establishmentu Wall Street".⁷⁰ Za McKittricka pokračovalo spolčení mezi nacisty a západními kapitalisty, neboť v roce 1940, když cítil, že hrozí válka mezi Německem a USA, McKittrick odjel do Berlína "a uspořádal v Říšské bance schůzku s Kurtem von Schröderem z BIS a gestapa.  Diskutovali o tom, jak obchodovat se zeměmi toho druhého, kdyby mezi nimi došlo k válce."⁷¹

Ještě pozoruhodnější cestu podnikl McKittrick v roce 1943 a spolu s ní vidíme, jak se začínají rýsovat počátky obrysů stínové poválečné nacistické internacionály a s ní i vstup třetí frakce - nacistů - do poválečné struktury rozpadající se civilizace:⁷²

Na jaře 1943 podnikl McKittrick, ignorujíc běžná válečná omezení, pozoruhodnou cestu. Přestože nebyl Ital ani diplomat a Itálie byla ve válce se Spojenými státy, dostal italské diplomatické vízum, aby mohl cestovat vlakem a autem do Říma. Na hranicích se setkal s Himmlerovou zvláštní policií, která mu zajistila bezpečnou cestu. McKittrick pokračoval do Lisabonu, odkud odcestoval s imunitou před ponorkami švédskou lodí do Spojených států. Na Manhattanu se v dubnu setkal s Leonem Fraserem, svým starým přítelem a předchůdcem v BIS, a s vedoucími představiteli Federální rezervní banky. Poté McKittrick odcestoval do Berlína na americký pas !, aby Emilu Puhlovi z Říšské banky poskytl tajné informace o finančních problémech a postojích na vysoké úrovni ve Spojených státech.⁷³

Ale k čemu vlastně všechny tyto neobvyklé cesty byly? Napoví nám pohled na další předválečné nacisticko-americké obchodní vztahy, na zasedání BIS v roce 1944 a na bombový útok proti Adolfu Hitlerovi v červenci 1944. Již jsme měli příležitost zmínit se o gestapákovi a bankéři Kurtu von Schröderovi, který udržoval obchodní vztahy s Walterem Teaglem ze Standard Oil, s Winthropem Aldrichem z Rockefeller Chase Bank a s plukovníkem Sosthenesem Behnem, šéfem amerického mezinárodního komunikačního gigantu "International Telephone and Telegraph".⁷⁴ Ale von Schröder nebyl jediným nacistou s takovými vazbami. Šéf I. G. Farben a člen představenstva BIS - Hermann Schmitz před válkou nepěstoval blízké vztahy s nikým jiným než s Walterem Schellenbergem, šéfem nechvalně proslulého Sicherheitdienstu SS, SD. A tady se zápletka opět zamotává:

Z dokumentů armádní rozvědky odtajněných v roce 1981 vyplývá, že Schellenerg jednal se Schmitzem jako šéf "Rady dvanácti". Rada by Hitlera postavila pod ochranu a vládu Himmlera, zatímco Hitler by zůstal vězněm v Berchtesgadenu. Schellenberg věděl, že Schmitz je oddán Himmlerovi a věci gestapa, a proto neustále spřádal plány směřující k tomuto cíli. Himmler však neustále váhal. Nedokázal se přimět k tomu, aby Hitlera sesadil, ani Schellenberga vůdci nevystavil. Základním cílem Schellenbergova plánu, který byl odhalen ve stejné nedávno odtajněné zprávě armádní rozvědky, bylo jednoznačně dosažení vyjednaného míru mezi Německem a Spojenými státy, který byl prvořadým snem (bankovního) Bratrstva.⁷⁵

Jinými slovy, Bratrstvo v zákulisí manipulovalo s cílem ukončit válku mezi Německem a západními spojenci a ponechat Sovětský svaz napospas osudu. Ale co na to americká strana? Do hry vstupuje McKittrick, BIS a opět zájmy Morgan-Rockefellerů. V květnu 1944 svolalo představenstvo BIS pod McKittrickovým dohledem schůzku, "aby projednalo tak důležité záležitosti, jako je 378 milionů dolarů ve zlatě, které nacistická vláda po Pearl Harboru poslala bance, aby je její představitelé po válce použili".⁷⁶ Nacisté samozřejmě původně zlato uložili s tím, že až vyhrají válku, bude po jejím skončení k dispozici pro jejich účely. Jak jsem však napsal na jiném místě, po porážce u Stalingradu v roce 1943 a pozdějším neúspěchu německé ofenzivy u Kurska v červenci 1943⁷⁷ se plány změnily, ale nyní je třeba poznamenat, že zatímco plány se měnily podle okolností, nacistický cíl přežít a mít vliv po válce se nezměnil, stejně jako se nezměnily struktury finančních opatření, která se snažili k tomuto účelu použít.

Stručně řečeno, nacisté se záměrně rozhodli přejít do podzemí, konstituovat se jako odštěpenecká civilizace, a to ve shodě s americkou korporátní a bankovní elitou a ve spojení s ní. Mezitím americká frakce tohoto propojení pokračovala ve skryté podpoře protihitlerovského odboje v naději, že v Německu přivede k moci vládu, s níž bude moci vyjednat separátní mír. Bombovému spiknutí proti Hitlerovi v červenci téhož roku na americké straně napomohl generální ředitel ITT Sosthenes Behn, kterému nepomáhal nikdo jiný než Allen Dulles.⁷⁸ Je třeba se pozastavit a zvážit všechny důsledky této málo známé nebo nedoceněné skutečnosti. Na německé straně byla motivací protihitlerovských spiklenců především jejich vnitřní znalost blížícího se německého úspěchu s atomovou bombou,⁷⁹ jejich neochota připustit Hitlerovi možnost jejího použití, možnost, která by přinesla tvrdé spojenecké represe a úplné zničení Německa.

Za druhé si tato skupina přála uzavřít separátní mír se západními spojenci, který by jim umožnil přesunout vojenské zdroje na východní frontu a zastavit sovětský postup do východní Evropy. Spiklenci předpokládali, že když budou mít v rukou atomovou bombu, získají tím páku pro vyjednávání se Spojenci. Tato motivace se dobře shodovala s názory americké korporátní elity, a proto vysvětluje její ochotu napomáhat spiknutí. Nevysvětluje však, jak americká frakce plánovala jednat s Rooseveltovou administrativou, která si za svůj válečný cíl stanovila bezpodmínečnou kapitulaci Německa. Odpověď na tuto otázku odhaluje jedinou možnost, kterou americká frakce mohla uvažovat -  doufali, že odstraněním Hitlera budou omezeny Rooseveltovy šance na znovuzvolení v pozdějším roce, a pokud by se tak nestalo, mohli mít v plánu odstranit ho z úřadu jiným způsobem. V této souvislosti je třeba připomenout, že tytéž korporátní zájmy před vstupem Ameriky do války skutečně plánovaly vojenský převrat s cílem odstranit Roosevelta, což odhalil generál námořní pěchoty Smedley Butler.

Stručně řečeno, spolupráce americké frakce s protihitlerovskou frakcí nacistické vlády odhaluje americkou složku odštěpenecké civilizace. Dean Acheson například prohlásil, že BIS bude po válce potřebná k pomoci při obnově Německa, a nemohl si nevšimnout silné nacistické přítomnosti a vlivu v bance.⁸⁰ Ve skutečnosti již v létě 1942 fungovala BIS jako tlumící bod pro nacistické měnové manipulace v očekávání porážky Říše, ve snaze zajistit přežití stranické organizace a jejích cílů:

V létě 1942 se Pierre Pucheu, člen francouzského kabinetu a ředitel soukromé Wormsovy banky v nacisty okupované Paříži, sešel v BIS s Yvesem Bréartem de Boisangerem, Pucheu Boisangerovi sdělil, že se připravují plány generála Dwighta D. Eisenhowera na invazi do severní Afriky. Tuto informaci získal prostřednictvím přítele Roberta Murphyho, zástupce amerického Ministerstva zahraničí ve Vichy. Boisanger kontaktoval Kurta von Schrödera. Schröder a další němečtí bankéři spolu se svými francouzskými korespondenty okamžitě převedli prostřednictvím BIS do Alžíru 9 miliard zlatých franků. V očekávání německé porážky se snažili zabít v dolarové směně. Kolaboranti téměř přes noc zvýšili své zásoby z 350 na 525 milionů dolarů. Obchod byl uzavřen za tajné dohody Thomase H. McKittricka, Hermanna Schmitze, Emila Puhla a japonských ředitelů BIS.⁸¹

Jinými slovy, předseda I. G. Farben a vysocí členové Říšské banky a gestapa již tehdy pokládali základy pro rozsáhlé převody měny a obrovské poválečné finanční impérium pro poválečnou nacistickou internacionálu. Nacistické vklady zlata - z velké části uloupeného a uloupeného z Evropy a od obětí holocaustu - v BIS umožnily nacistům začít převádět toto zlato na likvidní devizová aktiva pro poválečné operace.⁸²

-pokračování-

------------------------------------------------------------

PRAMENY:

58. Quigley, Tragedy and Hope, str. 306-307
59. dtto.str. 308-309
60. Quigley, Tragedy and Hope, str. 310
61. dtto. str 324
62. Quigley, Tragedy and Hope, str. 324-325
63. dtto.
64. Higham, Trading With the Enemy, str. 1
65. dtto. str. 1-2
66. dtto.str. 2
67. dtto.
68. dtto.
69. Higham, Trading With the Enemy, str. 7
70. dtto.
71. dtto.
72. Mluvil jsem o třech frakcích v tomto mezinárodním impériu peněz, které představují londýnská frakce, newyorská frakce a předválečná německá a poválečná nacistická frakce. Je zřejmé, že jde o hrubé zjednodušení, protože jsme nevzali v úvahu nejmocnější konkurenční frakci v Londýně, Rothschildy. Jak uvidíme později v této knize, existují silné ideologické důvody pro to, aby se newyorský Morgan-Rockefellerův zájem spojil s nacisty proti jejich (samozřejmě židovským) rivalům, Rothschildům. Složitost vnitřních frakčních bojů mezi těmito skupinami přesahuje účely této knihy.
73. Higham, Trading with the Enemy, str. 11
74. dtto. str. 132
75. Higham, Trading With the Enemy, str. 132-133.
76. dtto., str. 1
77. Joseph P. Farrell, The Nazi International, str. 63-83. 38 Higham, op. cit., str. 112-113
78. Higham, op. cit., str. 112-113
79. Reich of the Black Sun: Nazi Secret Weapons and the Cold War Allied Legend, str. 157
80. Higham, Trading With the Enemy, str. 13
81. Higham, Trading With the Enemy, str. 10-11
82. dtto. str. 17