Vzpomenete si na první „osadový“ natáčecí den?
Pokud si dobře pamatuji, první „osadový“ den jsem netočil s nikým z rodiny Kociánů, ale s rodinou Krausových (Josef Polášek a Jana Plodková – pozn. red.). Zážitek to byl zajímavý. Cestou tam jsme se s řidičem totiž ztratili, a když jsme dojeli na místo, čekala nás úplně normální chatová osada, kterou by člověk nerozeznal od jakékoli jiné. Vůbec bych nepoznal, že je to kulisa.
Znali jste někoho ze své seriálové rodiny?
Seriálové rodiče v podání Ivanky Uhlířové a Marka Daniela jsem vídal maximálně v televizi nebo v divadle, ale jak už řekla Karolína, jsme už čtvrtým rokem spolužáci na DAMU a na casting jsme šli spolu.
Co vás na roli Reného herecky nejvíc bavilo?
Převážně jsem hrával vážné postavy, které řeší reálné, mně blízké problémy, ale René Kocián je z úplně jiného těsta než já. Pochází z malého města, učí se na automechanika a největší jeho starostí je, aby si ostatní nemysleli, že je gay. Takhle jednoduchý typ byl pro mě hereckým úkolem. Nakonec mě moc bavil a oblíbil jsem si ho.
Máte osobní zkušenosti s podobnými typy lidí, jako je vaše rodina v Osadě?
Takovou antipohodu, jakou vytvářejí Kociánovi, zažil podle mě do jisté míry na dovolené každý. Moje vlastní rodina je ale díkybohu hodně daleko od té osadové…
Diváci vás viděli v seriálu Specialisté, kdy jste naposledy natáčel?
V kalendáři mám, že jsem naposledy natáčel před rokem, a za svůj kalendář bych dal ruku do ohně. To ale neznamená, že bych se ve Specialistech už neobjevil. (usmívá se)
Vaším seriálovým dědou je v nich Oldřich Vlach. Jak byste vaši spolupráci charakterizoval?
Spolupráce je moc příjemná. Vždycky je to milé a poklidné natáčení, i proto, že jsme rodinná linka. Řeší se tam hlavně mezilidské vztahy a nejsou potřeba žádné zbraně. Pan Vlach vždycky na place vtipkuje nebo vypráví nějakou historku.
Jste ve čtvrtém ročníku DAMU. Na jakou vaši absolventskou inscenaci byste diváky pozval do Disku?
Určitě na Chladné dítě od Maria von Mayenburga v režii Tomáše Ráliše. Je to pro mě srdeční záležitost. Hraju v ní, s režisérem jsme navíc společně pracovali na scénické hudbě, což je oblast, které bych se v budoucnu rád věnoval. Tato příležitost byla pro mě skvělým způsobem, jak si to zkusit v profesionálním provozu. V současnosti pracujeme v Divadle Disk pod režijním vedením Miroslava Hanuše a Báry Maškové na inscenaci U Hitlerů v kuchyni od Arnošta Goldflama, která představuje něco zcela odlišného. Kombinuje komedii, kabaret, Brechta a Tiger Lillies.
Co vás přimělo vydat se na hereckou dráhu?
Na rozdíl od jiných dětí jsem nikdy moc neměl vizi nebo představu, čím bych chtěl být. Postupně jsem byl ale životem postrkován k divadlu a k hudbě. První postrčení přišlo, když jsem jako malý chodil do pěveckého sboru Kantilénka a sbormistr mě a pár kluků vzal do Janáčkovy opery a my jsme jako malí elfíci účinkovali ve Snu noci svatojánské. Druhé šťouchnutí bylo setkání s režisérem Stanislavem Slovákem, kterému se moje drzost při představení zalíbila tak moc, že mě postupně obsadil do několika inscenací v Městském divadle Brno. Doteď ho beru jako takového divadelního otce, který mi otevřel cestu k činohře. Pak následoval casting na film Uzly a pomeranče, kam jsem se jen tak z rozmaru přihlásil. Cestu jsem ale chtěl mít pořád otevřenou, tak jsem se nehlásil na konzervatoř, ale na gymnázium. Potom už mi přišlo docela přirozené se přihlásit na DAMU. Měl jsem ale naštěstí i jiné možnosti, kdybych se na DAMU nedostal. Věděl jsem, že bych se v životě určitě neztratil. (usmívá se)
Tomáš Dalecký
Narodil se 20. června 2001 v Brně. Od dětství hrál v Janáčkově opeře a Městském divadle Brno. Studuje činoherní herectví na DAMU. Zahrál si ve filmech a seriálech Uzly a Pomeranče, Smečka, Dům na samotě, Střídavka, Specialisté, TBH a Osada. Je členem kapely Panracek, která letos vydala debutové album Kult Samahan.
Zdroj: časopis TV Mini
