Praha - Československo bylo zásadním odrazovým můstkem pro postupující demokratizaci české a slovenské společnosti. Byla sice v letech 1939 a následně 1945, respektive 1948, přerušena, ale přesto představuje neopomenutelné dědictví střední Evropy. V rozhovoru s ČTK to řekl historik Jan Květina z Historického ústavu Akademie věd. Zda Československo uspělo jako stát, podle něj záleží na úhlu pohledu. Zároveň je potřeba vnímat, jestli po první světové válce, kdy v dobovém myšlení převažovalo nacionalistické vnímání kolektivní identity, existovala jiná životaschopná varianta než vytvoření vlastní československé koncepce národního státu.
"Budeme-li vycházet z čistě realpolitické perspektivy, dle níž je měřítkem úspěšnosti každého státu otázka jeho schopnosti přežití v mezinárodní aréně, dojdeme pravděpodobně k závěru, že v tomto ohledu Československo neuspělo, neboť za 20 let své existence nedokázalo nalézt efektivní alianční záruky ani pro udržení svého režimu, ani svých hranic,“ řekl. Přesto podle něj nelze zapomenout, že bylo Československo zásadním odrazovým můstkem pro demokratizaci české a slovenské společnosti.
Představa o Češích a Slovácích jako dvou větvích jednoho národa byla podle Květiny především strategickou koncepcí, jak prezentovat Československo jako národní stát.
"Koncepce čechoslovakismu však neselhala až v 90. letech 20. století, neboť byla provázena řadou problémů již od počátku. Záhy po vzniku Československa se ozývala početná a politicky relevantní část slovenské populace, jež poukazovala na slovenskou svébytnost, volala po naplnění slibované autonomie a obtížně nesla v mnoha ohledech protikatolické zaměření dominantní české, především masarykovské, politiky,“ řekl.
Koncept národního státu byl podle historika v případě Československa, ale i dalších států střední a východní Evropy, komplikovanější. V západní Evropě se národní státy formovaly víceméně v hranicích už existujících států, jako byla například Francie, spojovala je společná historie, teritorium a jazyk. V případě střední a východní Evropy tento princip podle Květiny nefungoval, jelikož se hranice jazyků a etnických vazeb s politickými hranicemi nepřekrývaly.
"Kromě Československa tak i ostatní státy v tomto prostoru, jako Polsko, pobaltské státy či poražené Rakousko s Maďarskem, v roce 1918 vznikaly na základě vůdčí ideje takzvaného práva národů na sebeurčení. Problém byl však v tom, že tento princip nemohl být v takto komplikovaném prostředí navzájem se překrývajících etnických skupin dost dobře naplněn,” řekl. V důsledku toho byly tyto státy buď vícenárodní jako Československo, nebo naopak významná část členů daného národa žila mimo svůj stát jako v případě Maďarska.
Národní stát podle historika přitom nevylučuje soužití více národů, záleží na nastavení institucí daného státu a na typu nacionalismu. Ve střední Evropě po roce 1918 převažovala představa národů jako uzavřených komunit, do nichž se člověk rodí. "Oproti etnické formě národa lze ovšem razit i podobu občansky hodnotovou, která namísto znaků typu jednotného jazyka, pokrevního původu či místa narození razí potřebu společné vize a sdílených hodnot,“ řekl.
