"Když si vezmu, jak lidi dneska konzumují muziku a jak to všechno funguje, je mi jasné, že nikdy nebudu jako Justin Bieber. Chápeš, jak to myslím? Já prostě takto nefunguju," řekl mi před šesti lety JP Cooper v rozhovoru. A jak řekl, tak udělal. V Praze se ukázal ve stejně malém klubu jako posledně, a pokud byste měli snad pocit, že je škoda, že jeho sláva nenarostla do závratných výšin, je to i proto, že o to ve skutečnosti už nestojí. Malé prostory, jako byl právě po okraj zaplněný Futurum Music Bar, si pro své evropské turné vybírá záměrně. Jak sám vysvětlil v průběhu večera, je to proto, že v nich cítí bližší napojení na diváky a přijde mu, že tak může být upřímnější a zjednodušeně řečeno prostě lepší.

Na pódiu se zjevil úderem deváté hodiny večerní a spolu s ním i jeho doprovodná kapela ve složení kytarista, bubeník, klávesista a vokalistka Laura, která v průběhu večera svými výkony mnohokrát dokázala, že by koncert utáhla klidně sama.

JP Cooper se na scéně objevil bez svých signifikantních prvků, díky nimž ho v období debutového alba "Raised Under The Grey Skies" fanoušci snadno identifikovali. Dredy jsou ty tam a místo bekovky měl na hlavě kšiltovku s rozverně vytaženým kšiltem vzhůru. Na krku se mu houpal řetízek, kalhoty mu držely kšandy a žluté tričko s nápisem Bread Not Bombs hovořilo samo za sebe a dávalo vzpomenout na to, že tam venku svět pořád ještě není v pořádku.

Uvnitř klubu byl alespoň na pouhých sedmdesát minut svět nádherný. Bylo tak osvěžující slyšet pop, r’n’b a soul od někoho, kdo si nepotřebuje pomáhat playbackem, protože sám ví, jak má vypadat kvalitní hudební zážitek. Byl to koncert, během něhož se vizuálně nic moc nestalo. Vzduchem nelétaly konfety a projekce za kapelou neukazovala nic jiného než jen jméno vystupujícího.

Přesto jste se na místě cítili, jako když v drahém hotelu skočíte na postel a zaboříte se do matrace tak hluboko, že už se vám z ní nechce ven. Medový hlas JP Coopera vzal diváky na projížďku světem připomínajícím čokoládové království Willyho Wonky, protože podobně sladké jsou i jeho písně.

Jejich složení v setlistu zpěvák večer co večer proměňuje, proto jsme se bohužel trochu překvapivě nedočkali velkého hitu "Sing It With Me", který v roce 2019 stanul mimo jiné i na vrcholu české rádiové hitparády. Za to ale JP potvrdil, že přes léto dokončoval svou třetí desku. Kdy nástupce složitě vznikající a dlouho odkládané dvojky "She" vyjde, sice neupřesnil, asi to ale nebude už dlouho trvat. Ve světové živé premiéře totiž zazněl jen za doprovodu kláves a akustické kytary jeho nový song s názvem "Yes" a údajně už pracuje také na tom, aby se v rámci následujícího turné do Prahy vrátil už v příštím roce.

Přiblížil také, že píseň "Need You Tonight" vznikla tak, že v minulosti jeho vztahy vydržely přibližně tři roky, a jelikož v Manchesteru, odkud pochází, hrál pořád v těch stejných klubech, stávalo se, že tam potkával své bývalé partnerky. "V téhle verzi příběhu mi ale i ona řekne, že by mě chtěla zpátky," dodal lišácky a společně s vokalistkou, suplující ve skladbě původně hostující RAY BLK, rozjel fantastické vokální číslo.

Sympaticky skromnému zpěvákovi, který nyní viditelně neví, co s rukama, když v nich po letech netřímá kytaru, a tak většinu večera tak trochu objímal sám sebe, není moc co vytknout. Snad jen skutečnost, že svůj průlomový hit "Perfect Strangers" zazpíval v jakési soft-rockové úpravě. I ta sice dokázala některé fanoušky rozeskákat radostí, nicméně lehkost letního tanečního originálu ze spolupráce s tropical houseovým DJem a producentem Jonasem Blue tak zmizela.

Naopak příjemným bonusem byla vzpomínka na nahrávání v Abbey Road, z něhož vznikla i nečekaně populární verze beatlesácké "Let It Be", v níž devětatřicetiletý interpret pěvecky exceluje. "Škoda, že jsem ji nenapsal já," dodal smířlivě. A chybět samozřejmě nemohla ani laskomina v podobě "September Song", jednoho z nejlepších singlů, které kdy vydal.

Není pochyb o tom, že na hlavní scéně Szigetu nebo Colours Of Ostrava by častokrát oči zavírající JP Cooper okouzlil davy a jeho popularita by vystřelila ještě mnohem výš. Zdá se ale, že podobné mety už ho nelákají a s přibývajícími léty se někdejší spolupracovník Stefflon Don, Gabrielle Aplin nebo Craiga Davida chce zaměřit hlavně na to, aby jeho vystoupení byla poctivá a srdečná. V Praze se to i napodruhé podařilo.