Eva Janáčová: Přes nepřízeň osudu ke hvězdám
„A znáte také Aloise Vašátka,“ vyptává se mě postarší muž na střeše památníku RAF, tedy Královského letectva, v anglickém Runnymede. Ten byl postaven na počest více než 20 tisíc příslušníků vzdušných sil britského impéria, kteří zahynuli během 2. světové války a nemají nikde svůj hrob.
Irský stařík je na svůj věk – odhaduji něco přes 80 let – nebývale čiperný. Nejen že se nahoru na pomyslnou kontrolní věž, hlavní dominantu celého areálu, jenž svým půdorysem připomíná spíše klášter s čtvercovým ambitem, vyšplhal rychleji než já, ale především má spoustu zvídavých otázek, které klade jednu za druhou, a trápí mě svou angličtinou se silným přízvukem. Je evidentně potěšen, že v památníku Runnymede, který se nachází asi 30 km za velkým Londýnem, není sám a má si hlavně s kým povídat.
Víc než hodinu si prohlížel jména padlých vojenských letců a hledal mezi nimi svého otce, který byl sestřelen nad kanálem La Manche v roce 1942, když mu – tedy jeho synovi – bylo rok a několik měsíců. Otcovo příjmení vyryté do zdi úspěšně našel, detailně ho nafotil a několik snímků poslal obratem svým vnoučatům. Ty vlastně můžou za to, že se sem až ze severního Irska vypravil přes celý ostrov autem. Jak už to u oné mladé generace bývá, na prahu dospělosti se začala vnoučata zajímat o rodinnou historii a zatoužila se víc dozvědět o svém slavném příbuzném – pilotovi, po němž jim zůstalo jen jeho příjmení a několik zažloutlých fotografií.
Když mi vypráví svůj dojemný příběh, neudržím se a přemůže mě soucit. Stařík mě ale vyvede z úzkých povzbudivým úsměvem a oba se na sebe přes slzy usmějeme. Muž se mě začne vyptávat, pročpak jsem památník RAF navštívila zrovna já. Myslel si, že stejně jako on hledám své příbuzné. Každý z nás vědomě či častěji spíše podvědomě hledá po celý svůj život rodinné blízké.
Čtěte také
Viditelně ho zklamu, když mu vysvětluji, že jména svých předků na tomto místě skutečně nehledám, ani že nejsem fanoušek letecké historie za 2. světové války, jak se původně s neskrývaným nadšením domníval. I když Aloise Vašátka, jednoho z nejúspěšnějších českých pilotů sloužících v Královském letectvu, který si za svůj pedagogický přístup vysloužil přezdívku Velký Amos, jsem kupodivu znala. Způsobilo mi upřímnou radost i smutek zároveň, když jsem našla jeho jméno mezi spoustou dalších jmen českých pilotů na pietním seznamu v Runnymede.
Irský penzista se nenechal odbýt a dál se snažil svými otázkami přijít na to, co mě přivedlo tak daleko z Čech až na anglický venkov. Nakonec to nevydržím a zmiňuji holokaust, konkrétně Památník obětem šoa v pražské Pinkasově synagoze. Muž jen nevěřícně zírá, tohle skutečně nečekal.
Čtěte také
Snažím se mu vyložit, že jsem v archívech našla dokumenty ze začátku 50. let, které hovoří jasně o tom, že místní památník inspiroval vedle dalších objektů tehdejší ředitelku židovského muzea v Praze, Hanu Volavkovou, k obdobné koncepci památníku v Pinkasově synagoze. Jen na rozdíl od britského památníku v Runnymede, který byl symbolicky postaven na dohled od místa, kde byla v roce 1215 zpečetěna slavná Magna charta libertatum, máme těch jmen v Praze poněkud víc. Přesněji je jmen českých a moravských obětí šoa na stěnách Pinkasovy synagogy ručně napsáno téměř 78 tisíc.
Pán je celý překvapený, nechápe, jak se mohlo tolik jmen vejít do jedné synagogy, když ve zdejším, poměrně rozlehlém areálu v Runnymede je jich „jen“ přes 20 tisíc. V tu chvíli nad námi přeletí letadlo a mně se v duchu vybaví latinské heslo Královského letectva: „Per aspera ad astra“, tedy „Přes nepřízeň osudu ke hvězdám.“ Myslím, že všichni zde připomenutí letci musí při každém takovém přeletu v nebi jásat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
