Historik Jiří Malínský se pokouší podívat na nedávný historický vývoj a vlastně i naši současnost prizmatem polsko-amerického politologa Zbigniewa Brzezińského v jeho knize  Bez kontroly. 

Pozdní komunismus, který ve dvacátých letech začínal jako průbojné hnutí mladých, o šedesát let později působil – a také byl – dějinným směřováním právě opačným; tuto chorobnou proměnu symbolizovala moskevská gerontokracie první poloviny osmdesátých let. Vcelku logicky se miska vah mezi šedesátými a osmdesátými lety minulého století převážila ve prospěch Západu, jehož dynamika, těžící z vlny nových technologií i přínosů demokratického socialismu, doslova vrhla kapitalistickou společnost do nového historického období klasického evropského sociálního státu. Klíčovou úlohu přitom sehrály oba ropné šoky sedmdesátých let, které se nemohly neprojevit i na sovětském bloku; nepřímo obnažily byrokratičnost a nepružnost tohoto systému. Disidentské opozice, které se v satelitní střední a jihovýchodní Evropě začaly formovat po odeznění tzv. politických procesů během šedesátých let, podpisem Závěrečného aktu helsinské konference získaly významnou legalizační oporu v této části mezinárodního práva už tím, že někdejší SSSR i jeho satelitní země patřily mezi jeho signatáře. Vžité mechanismy sovětizační režimní deprese byly konfrontovány s kritérii skutečné – ne předstírané – politiky uvolnění.

Náhlé zhroucení těchto režimů na přelomu osmdesátých a devadesátých let vyvolalo do života opačné postupy. Prakticky ze dne na den (v Česku přibližně mezi lednem a březnem 1990) zanikly i poslední zbytky komunistické moci a zavládla všeobecná většinová euforie. Opojení blíže nestrukturovanou a vymezenou svobodou pominulo duchovní (myšlenkovou) nouzi postkomunistické Evropy a jaksi se přehlíželo, že svoboda je hegelovsky „poznanou nutností“, tj. že volnost bez břehů se mění (retarduje) v beztvarý chaos a nezvladatelnou anarchii. V ovzduší příznivě orientovaném např. pro šíření kriminality ve všech jejích formách. Zcela stranou zůstal v této jednostranné reflexi Západ a jeho aktuální i dlouhodobé problémy, kterých rovněž nebylo málo a jež pádem komunismu nepominuly.

Slova levicový, levicovost, sociální, kontrola, zodpovědnost se stala téměř zakázanými podobně jako slovo revoluce. Kádrovací zásady jako různé projevy doktrinářství a dogmatismu nezmizely, „jen“ se přepólovaly. Náznak jakéhokoliv – i konstruktivního a dělného – odstupu od západních hodnot byl a je pro mnohé listopadové vítěze téměř žalovatelnou skutečností podobně jako neurčitá množina zvaná svoboda; kontinuita je v postkomunistické praxi téměř bezvýjimečně ztotožňována s konzervatismem. Pokud se se v dnešní Evropě objevuje alespoň slovně levicová rezistence, přijímá čím dál častěji prvky a znaky upadajícího sociálního dětinství. Není proto od věci podívat se blíže na sebereflexi Západu staršího data a porovnat ji – přímo i nepřímo – s pohledy některých hlav historického Západu.

Problém autority a kontinuity

Když se 21. září 1937 na pražském Hradě loučil prezident Beneš se svým předchůdcem Masarykem, pokusil se, jak bylo jeho zvykem při obdobných příležitostech, o zobecnění a docenění Masarykova odkazu. Konstatoval: „Z osvícenství nám vyrostl moderní člověk. Moderní individualism vytvořil a rostl romantismem literárním a uměleckým ze začátku 19. století. Montesquieu a Rousseau a Washington a Lincoln jsou stejně nositeli své doby a tvořiteli doby nové jako Victor Hugo a Byron, Goethe a Puškin.“ Tento přerod v Benešově době konstatuje jeho další masarykovský postřeh „Snažil se přesně vystihnouti, kam jde tento nový přerod, jaký je smysl a vývoj moderního kapitalismu a socialismu 19. století a vědeckého socialismu marxistického a hlavně co je a co má býti pro naši společnost, náš národ, Evropu a svět nově se rodící demokracie.“ A současně si položil základní otázku modernity: „dovede ta naše společnost rozpoutaný revoluční individualism zastavit? Dovede osvobozenému člověku dobře říci, kde jsou meze jeho svobody? Dovede vytvořit novou společenskou autoritu, jež bude tmelem soudržnosti nové demokratické společnosti …?“

O šedesát let později někdejší spolkový kancléř Helmut Schmidt (1918–2015) připravil návrh Všeobecné deklarace lidských povinností; pro tento dokument je příznačné, že jeho úplné znění je obtížně dostupné. Není divu, měl být rozvinutím Všeobecné deklarace lidských práv, jejíž velkou matkou se stala Eleanor Rooseveltová (1884–1962). Mezi základní požadavky tohoto dokumentu náleží „prosazovat lepší společenský řád“, protože „jednostranné lpění na právech má za následek konflikty a nekonečné spory a zanedbávání povinností vede k chaosu a úpadku zákonů“. Protože mezi základní povinnosti každého člověka-individua patří mj. „povinnost jednat lidsky se všemi lidmi“ a „podpora jejich důstojnosti a sebeúcty. Nikdo, žádný stát, armáda i policie, nestojí mimo kritéria dobra a zla založená na zásadě ´co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jiným´“. Na to navazují ustanovení o úctě k životu, jež zahrnuje i právo na obranu, zákaz aktů genocidy a terorismu i ochranu životního prostředí a zvířat. Protože mezi povinnosti každého jedince patří také podpora jejich důstojnosti a sebeúcty. Proto také podle Schmidta žádný z nás není vyvázán z důsledně uplatňované zásady „Každý člověk je povinen mluvit a jednat pravdivě. Nikdo, ať jakkoli mocný, nesmí lhát.“ (při respektování práva na soukromí a důvěrnost osobních a pracovních informací, jak také bylo ostatně v této deklaraci uvedeno).

Redakce dokumentu z r. 1997 precizuje ještě důrazněji podporu udržitelného životního prostředí, požaduje překonávání chudoby, podvýživy, nerovnosti a nevědomosti i rovnosti přístupu ke vzdělání a k profesní dráze; stanovuje také zásady nezneužívání hospodářské a politické moci stejně tak jako tolerantní prezentování náboženství; klade důraz na odpovědnost svobody hromadných sdělovacích prostředků. Vedle rovnosti pohlaví mluví i o cennosti manželství i vzájemné odpovědnosti, lásce i rovnosti vztahů mezi rodiči a dětmi. Vedle Schmidta se na textu Deklarace podíleli Franz Vranitzky (nar. 1937), lord James Callaghan (1912–2005), Philippe Trudeau st. (1919–2000) a Šimon Peres (1923–2016), tj. přední osobnosti Socialistické internacionály dnes již historické generace Willy Brandta. Je jistě jen „náhodou“, že právě takový koncept zůstal dále nezpracovávaným podnětem a že dnes je fakticky zapomenutým (opomenutým?) hlasem.

Bez kontroly?

Deklaraci lze považovat za možnou odpověď na vývody knihy amerického politologa Zbigniewa Brzezinského (1928–2017) výstižně nazvané Bez kontroly / Chaos v předvečer 21. století. Práce vznikala během prvních měsíců prvního prezidentství Billa Clintona na počátku devadesátých let a pro českého čtenáře byla dostupná prakticky souběžně s americkým vydáním již od r. 1993. Zrcadlí americkou reflexi počáteční fáze existence postkomunistického světa. Autor o jejím zrodu podotkl: „Myšlenky, které jsem vyjádřil v této knize, ovlivnila má práce v exekutivě, zušlechtilo je akademické bádání a utvrdil jsem se v nich pozorováním a cestováním po celém světě. Přitom mě stále více ovlivňovala nepostižitelná, a přesto důležitá vzájemná závislost filozofie veřejnosti, politického přesvědčení a mezinárodního dění. … Měl jsem naštěstí možnost konfrontovat své myšlenky s kritickým úsudkem svých interdisciplinárních spolupracovníků …“ (s. 221).

Pro Brzezinského bylo 20. století na svém konci poznamenáno existencí „metamýtů“ autorem spojovaných s Leninem, Stalinem a Hitlerem. Konstatuje, že v žádném století nebylo nikdy předtím pozabíjeno tolik lidí pro tak velké destruktivní utopické mýty (počet obětí obou světových válek odhadl na 170 milionů). Proto nezbývá než připomenout, že světové lidstvo početně i po značnou část dvacátého století nepřesáhlo dvě miliardy osob, takže například vyvražďování převážně prérijních severoamerických Indiánů, jejichž počet před seznámením s bílým mužem je historiky odhadován na 10 000 000 lidí (v USA tamější původní obyvatelé Severní Ameriky ani dnes zdaleka nedosáhli tohoto počtu) opravdu, měřeno počtem mrtvol, nemohl dosáhnout počtu mrtvých a povražděných během první světové války o brutálnější druhé nemluvě. Obdobně bychom marně hledali původní obyvatele Tasmánie nebo podstatně vyšší počty zavražděných a na epidemické a pandemické choroby zemřelých Indů či Číňanů. Za připomínku stojí i „civilizační“ pojetí belgického krále Leopolda II. (1835–1919, králem se stal r. 1865); ostudnou světovou proslulost si získal jako jeden z nejmasovějších vrahů lidských dějin; úbytek obyvatelstva Demokratické republiky Kongo se podle různých odhadů pohybuje mezi 1–15 miliony povražděných a zmrzačených lidí této velké africké země a někdejšího historického stejnojmenného černošského království (současný počet jeho obyvatel přesáhl 90 milionů). Nikoliv nezajímavé jsou počty obětí irského hladomoru ze čtyřicátých let 19. století (počet mrtvých v zemi, dnes zalidněné čtyřmi miliony obyvatel, se odhaduje na více než 1 milion mrtvých; v USA dnes žije kolem 32 milionů Iroameričanů).

I to jsou namátkou vybrané Brzezinského „metamýty“ dvacátého, ale také devatenáctého století. A také ilustrace pronikavého Marxova výroku, že skutečnou tvář buržoazní demokracie nepoznáme v metropolích, ale naopak v jejích koloniích. V souhrnu se jedná o fakta, která sice nejsou zamlčována, ale v oficiálních médiích jsou připomínána s určitým „ostychem“.

Pokud vezmeme do úvahy tyto „drobné doplňky“, dobereme se premis, ze kterých Brzezinski vyšel při psaní své knihy, v podstatě ve shodě s autorovým pojetím. Je skutečností, že nereformovatelnost stalinistické ekonomiky se působením obou ropných šoků „vyfaulovala“; nikoliv náhodou se brežněvovskému pozdně stalinistickému období dobově eufemisticky ještě během trvání gorbačevovského reformního zvratu říkalo „období stagnace“. Přesto Brzezinského ztotožnění Lenina a Hitlera neobstojí: Leninovo pětileté vládnutí vyrůstalo v nejlepším případě ze stolypinských polodemokratických snah (období dumské monarchie), připomínajících únorovou ústavu Rakouska šedesátých let předminulého století, a celé bylo obdobím válečným; ruská caristická krize rozhodně neměla bolševická východiska; na konci leninského období podle Solženicynových údajů činil počet politických vězňů v gulagu 23 000 osob a země naopak stála na počátku boomu, který po 4 letech světové a třech letech občanské války směřoval k obnovení předválečné hospodářské úrovně ruské velmoci a ustavení nové měny – konvertibilního červoňce. Tyto zkraty však neoslabují Brzezinského znalosti a profesní dovednosti; spíše naznačují jeho jinak založené determinace.

Bouřlivé technologické změny druhé a třetí průmyslové revoluce otevíraly ve dvacátém století nové obzory. Přežívaly však tendence ke krizím a válkám a svou váhu stále mělo hospodářské vykořisťování a nepřehlédnutelné sociální rozdíly. Boj o překonání těchto až propastí v případě socialismu již v 19. století vedl v sovětizované Evropě k postupným dalekosáhlým sociálním reformám a také k pokusům tyto nesporné třídní rozdíly překonat. V poválečném období tyto snahy, jak upozornil Brzezinski nejen v citované knize, postupně sebezkorodovaly mj. pro častý voluntarismus vytyčování nesplnitelných cílů; stalinismus dosebezpohádkovatěl.

Specifickým případem byl z tohoto hlediska – nejen podle Brzezinského – fašismus (nacismus, národní socialismus). Tato ideologie i ve své ideální sebeprojekci byla totiž zločinná. A jen ze své gangsterské podstaty také byla a je věcně a přesně vykladatelná; její chorobné duchovno tím bylo poznamenáno; její přesvědčivost pro věcně uvažujícího, vzděláním alespoň poznamenaného člověka proto byla zanedbatelná a její případná ozvučnost už z podstaty věci „jen“ trapně kompromitující.