Opojné pomáhání
Mezi šimpanzi je poměrně běžné, že se některý člen tlupy ujme nepříbuzného sirotka.
Převést sotva vidící stařenku přes ulici nebo poradit spolužákovi s otázkami v záludném testu – to ve většině lidí vyvolá příjemný pocit. A nikoli jen tak náhodou.
Za podobné činy si náš mozek dopřeje porci dopaminu. Tomu se přezdívá hormon odměny, protože ovlivňuje naše emoce ve chvíli, kdy něco úspěšně zvládneme.
Tajemná zvířata. K nedělňátkům patří delfín, k narozeným v sobotu had |
Právě touha zažívat opakovaně příjemné pocity může být motorem, který v nás probouzí touhu pomáhat druhým. Někteří lidé si na altruismu, jak se obětavému chování odborně říká, můžou dokonce vypěstovat závislost.
Dopamin koneckonců stojí i za gamblerstvím, když chorobným hráčům zaplavuje mozek při občasné výhře. Sečteno a podtrženo – nezřídka pomáháme svým bližním nikoli proto, aby jim bylo lépe, ale protože se lépe chceme cítit my sami.
