Článek
VV hlavním procesu byli souzeni říšský maršál Hermann Gőring, náčelník OKW Wilhelm Keitel, náčelník operačního štábu wehrmachtu Alfred Jodl, vrchní velitel námořnictva Erich Reader a jeho zástupce Karl Donitz.
Následovaly ale ještě další tribunály – s generály z jihovýchodu a proces s OKW.
Oberkommando der Wehrmacht (Vrchní velení ozbrojených sil nebo též Vrchní velení Wehrmachtu, zkratka OKW) představovalo součást velitelské struktury německých ozbrojených sil za druhé světové války. Teoreticky sloužilo jako generální štáb v Hitlerově Třetí říši.
OKW řídil Wilhelm Keitel, a ten se odpovídal přímo Hitlerovi, od kterého pocházela velká část operačních rozkazů a který sám sebe jmenoval Oberster Befehlshaber der Wehrmacht (Nejvyšším velitelem ozbrojených sil) a Oberbefehlshaber des Heeres (velitelem OKW).
OKW byla obžalována norimberským válečným tribunálem jako zločinecká organizace, ale byla zproštěna obžaloby. Keitel a Jodl byli však odsouzeni k trestu smrti a pověšeni. Jodla rehabilitovali v Německu v roce 1952, šest let po jeho smrti.
Spravedlnost šla stranou
Proces s vrchním velením měl 14 obžalovaných. Na velký počet vysoce postavených mužů je to značně malé číslo. Ale s přibývajícím časem a napětím mezi Spojenci byla „touha“ po spravedlnosti stále menší. Již po válce se objevovala různá tvrzení o roli Wehrmachtu na frontách pouze z vojenského hlediska jako pravidelné armády, která až na drobné výstřelky neměla se zvěrstvy, vraždami civilistů nebo Židů nic společného.
Likvidace ruských komisařů
Jedním z prvních usvědčujících důkazů byl rozkaz z roku 1941 o likvidaci komisařů a politických pracovníků Rudé armády. Aby se již od začátku špičky armády kryly, byl písemně předáván pouze v úrovni velitelů armád. Všeobecně platila zásada utajování. Voják měl vědět pouze to, co se týkalo bezprostředně jeho činnosti. Bylo to také kvůli tomu, aby nemohl při zajetí poskytnout nepříteli žádné informace.
Wehrmacht si leckde počínal zvěrsky
Že se na zločinech podílely nejen jednotky SS, ale i místní kolaboranti, například na Ukrajině, Bělorusku, Pobaltí, ale i na Balkáně nebo ve Francii, je všeobecně známo. Později ale řada důkazů, hlavně fotografických, dokázala nezanedbatelný podíl Wehrmachtu a jejich speciálních komand. Focení bylo sice oficiálně zakázáno, přesto někteří z vojáků neuposlechli a u zločinů se nechali svými kamarády ve zbrani vyfotit. Pod záminkou boje s partyzány bylo zvláště krutě postupováno proti Židům. Ale ve velké většině byli příslušníci wehrmachtu „jen“ obyčejní vojáci poslušní rozkazů. Neuposlechnutí mělo jasné důsledky, trestné oddíly, ale ne tak kruté jako zavedli Sověti. Samozřejmě přišla degradace, někdy i popravy. Přesto si wehrmacht dlouho zachovával v rámci vojenských událostí čistý štít.
Až do posledního dne se vraždilo
Excesy na frontě i v zápolí nebyly jen doménou Einsatzkommand nebo jednotek SS. Nechovali se tak ale jen na okupovaných územích, některé jednotky na konci války plenily i německá města a vesnice. Značná část velitelů nechtěla připustit, že se blíží konec režimu, který je do války nahnal, a bránili nesmyslně pozice do posledního muže. Plnili tak rozkaz Rakušáka, který dokázal totálně zfanatizovat německý živel.
Proces s generály ovlivnil začátek studené války
V rámci očisty německé branné moci vypracovalo několik vysoce postavených generálů memorandum. V něm se snažili dokázat, že Wehrmacht bojoval sice předem prohranou válku, ale hrdinsky, všemi silami, a hlavně čestně. Zarážející na tom je, že dokument inicioval americký generál W. J. Donovan, ředitel OSS.
Již na konci války si uvědomoval, že Němci by mohli být spojenci proti nepříteli, který se rýsoval stále v jasnějších obrysech - Sovětskému svazu. Dokument sepsali W. Brauchitsch, E. Manstein, F. Halder. W. Warlimont a S. Westphal. Důstojníci v něm odmítli jakoukoli vinu na agresi. I proto byl proces s představiteli OKW zahájen až čtyři roky po válce. Ze 130 vysokých důstojníků na jmenném seznamu skončilo nakonec před soudem 14. Polní maršál Wilhelm rytíř von Leeb, velitel armády Sever, Hugo Sperle, polní maršál, velitel 3. letecké armády, Georg von Kűchler, polní maršál, po Leeobovi velitel armády Sever, Johannes Blaskowitz, generálplukovník, který jediný protestoval u Hitlera proti vyvražďování Židů. Během nacistické invaze do ČSR 15. března 1939 se stal Blaskowitz vrchním velitelem okupačních vojsk a na vývěsních tabulích po celé republice se objevil proslulý Erlaß (výnos) psaný lámanou češtinou, v jehož další verzi byla opravena česká část.
„Rozkas pro Obyvatele! Na rozkas Votze (míněno Vůdce) a neivršiho Prezidenta německé Armady převzal sem v zemi česke s nešnim dnem celou moc. Hlavni-Quartier Praha, dne 15. Brězna 1939 Vrchni Komandant Armadni-Odil 3, Blaskowitz, General Pjechoty.“ (Wikipedia)
Dále Hermann Hoth, generálplukovník, velel tankovým armádám, generálplukovník Hans Reinhardt velel armádní skupině Střed. Generálplukovník Hans von Salmuth, velitel 2. armády, generálplukovník Karl Hollidt, sborový velitel ve svazku 6. armády a skupiny armády Jih, dr. Rudolf Lehmann, generál-vrchní štábní soudce, Walter Warlimont, generál dělostřelectva, Otto Woehler, ke konci války velitel skupiny Jih, velitel loďstva generál-admirál Otto Schniewind, Hermann Reinecke,v politické funkci ve wehrmachtu zodpovídal za válečné zajatce, a konečně Karl von Roques, generál pěchoty v týlu armád skupiny Jih.
Soud se konal v Norimberku od 30. 12. 1947 do 29.10. 1948, 5. února spáchal von Blaskowitz sebevraždu skokem z balkonu ve věznici.
Rozsáhlá obžaloba
Zasedalo se 233krát, obžaloba měla značné množství dokumentů usvědčujících Wehrmacht ze zločinů proti míru, válečných zločinů i zločinů proti lidskosti. Jedním z nejzávažnějších dokumentů byl rozkaz týkající se zabíjení rudých komisařů, dalším velmi závažným rozkaz o komandech, kdy byli zabíjeni v západní Evropě a Řecku příslušníci komand, kteří byli bez insignií a uniforem automaticky označováni za bandity.
Zvláštní kapitolou bylo zacházení s válečnými zajatci. Týkalo se to i deportace civilistů na nucené práce do Německa, na nichž se wehrmacht také podílela.
Plnili pouze rozkazy a vedli válku rytířsky a čestně
Obhajoba všech obviněných byla stejná – povinnost plnit rozkazy „shora“, obžalovaní popírali jakoukoli vinu, často se odvolávali na zapomnětlivost jednotlivých událostí či rozkazů. Tresty ale byly značně mírné, nebyla ani politická vůle prosadit tvrdší, šlo spíše o symboliku. Soud nakonec při vynesení trestů konstatoval, že se obžalovaní nenacházeli na takové politické úrovni jako například Keitel nebo Reader, kteří se přímo účastnili Hitlerových porad a vytváření koncepcí, takže nejsou v bodech plánování útočné války a zločinů proti míru vinni.
Z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti bylo obžalováno 11 generálů – Warlimont a Reinecke doživotně.
Další tresty byly od 20 let Kűchler, Salmuth, Rocques, von Leeb vyvázl se třemi roky, z čehož si je již odpykal ve vazbě, takže byl formálně volný.
Zapomeňte na minulost
Proces měl hlavní cíl ukázat generály jako výkonné elementy útočné války, a nikoli jako „oběti“, kterými byli poražení Němci po 1. světové válce, kdy působili jako skupina hodných starých pánů.
Německou veřejnost procesy nezajímaly, značná část členů nacistické strany se snažila na sebe nijak neupozorňovat a co nejvíce skrýt svou minulost. „Menší zločinci“ zůstali nepotrestáni, nové Německo se moc demonstrativně o denacifikaci nesnažilo. Naopak, pomalu se za pomocí různých „kamarádských spolků“ dostávali znovu na vedoucí místa bývalí nacisté, markantní to bylo zejména v justici.
Procesy v zahraničí s Mansteinem a Kesselringem
Nesoudilo se jen v Německu, velké procesy probíhaly i Itálii a Velké Británii.
Polní maršál Albert Kesselring, jeden z Hitlerových velmi poslušných vykonavatelů rozkazů, velel jednotkám na Apeninském poloostrově. V roce 1946-1947 ho Britové postavili před vojenský tribunál v Benátkách. Jako všichni generálové, němečtí nebyli výjimkou, na plnění rozkazů se velitel odvolává ze zásady a z povinnosti. Kesselring plně popíral jakoukoli vinu na zločinech, které páchala jemu podřízená vojska. Tvrdil, že wehrmacht postupovala vždy v rámci válečných zvyklosti, že postupovali humánně. Masakry civilního obyvatelstva zdůvodňoval narůstající aktivitou komunistického odboje.
Na ostrově Kefalonia po pádu Itálie v roce 1943 zmasakroval wehrmacht přes 5000 mužů 33. italské horské divize.
Během okupace Itálie padlo asi 46 tisíc vojáků a zajatců, přes 16 tisíc civilistů a asi 7500 Židů.
Mansteina soudili v Británii v roce 1949, to už byl naplno svět rozdělen bipolárně. Studená válka začala nabírat na obrátkách. Němci byli líčeni jako odhodlaní bojovníci proti rozpínajícímu se komunismu. Manstein byl ideální osobou, která reprezentoval Wehrmacht jako čistě vojenskou sílu nasazenou v době, kdy německý agresor předběhl v událostech ruského agresora.
Hrdina polní maršál von Manstein
Došlo to dokonce tak daleko, že s ohledem na budoucnost Německa prohlásilo několik poslanců labouristů, že pro Německo zůstane Manstein hrdinou svého lidu a nikdy nebude válečným zločincem.
Třebaže byl odsouzen na 18 let, na velkou přímluvu historika L. Hardta a doslova kampaň za jeho osvobození byl polní maršál v květnu 1953 propuštěn.
Zločiny Wehrmachtu zůstaly úředně prominuty, jakékoli zmínky se jevily jako velmi nežádoucí. Nepřítel byl jasný - Sovětský svaz a jeho satelity.
Zdroj cs.wikipedia.org/wiki/Oberkommando_der_Wehrmacht, Ch. Chant: Hitlerovi generálové, Svojtka and Co.
J. Mader: Hitlerovi generálové vypovídají, Orbis
G. Knopp: Hitlerovi válečníci, Ikar
E. Manstein: Ztracená vítězství, Jota
