Martin Bedřich: Knihy a netopýři
Vydávání knih je práce v mnoha svých aspektech velmi individualizovaná, vyžaduje mnoho hodin soustředěné, a většinou samotářské práce jednotlivců. Ať jde o autora-spisovatele, anebo potom o spoustu dalších. Překladatel většinou pracuje nad textem sám, stejně jako redaktor, sazeč či korektor.
Jak se to ale změní, když je kniha konečně na světě a stane se něčím kolektivním! Je s podivem, že přes všechny společenské turbulence a strašení digitální a jinou demencí pořád existuje spousta lidí, kteří knihy nejen čtou, ale také se o nich chtějí bavit s ostatními.
Čtěte také
Sice platí, že kniha je produkt jako každý jiný, ale kdo by si dokázal hodiny povídat o surovinách, které si kupuje na vaření, nebo třeba o čisticích prostředcích, jejichž důležitost bych rozhodně nijak neumenšoval. Zato o knihách, které člověk v poslední době – anebo třeba i dávno – četl, je debata jaksi plně patřičná.
Pro nakladatele, redaktory či jiné harcovníky v tomto velebeném, ale jinak spíš dost nedoceňovaném odvětví pak může být povzbuzením účast na akcích, na nichž se knihy dostávají mezi lidi, jako jsou různé knižní veletrhy nebo jarmarky.
Čtěte také
Jak totiž například takový redaktor vyleze ze své pomyslné nory, v níž se prokousává kilobajty rukopisů, a setká se se skutečnými čtenáři svých knih, okusí jejich zájem, zápal, může si s nimi povídat, vyjít vstříc jejich dotazům, je schopen jim poradit či je navést na nějaký hledaný titul, dochází přinejmenším k příjemnému pocitu smysluplnosti.
V obchodech jsem občas svědkem rozhovorů zákazníků s prodavači například o technických detailech – onehdy o kapacitě myčky, její spotřebě vody a typu tablet, které se do ní mají strkat. Čtenáři u knižního stánku se obvykle neptají, jestli se jim knihy vejdou pod kuchyňskou desku nebo jakou mají spotřebu elektřiny (ačkoli večer si svítím vlastně jen proto, abych si mohl číst). Ale hlásí, jaké knihy už četli, které se jim líbily, ptají se, jaké by si měli přečíst další či jestli je něco nového od jejich oblíbeného autora.
Čtěte také
Počítám, že se v prodejně mobilních telefonů spíše nesetkávají se zákazníky, kteří by ukazovali na prodejní desku a říkali: Ten mám, ten mám, ten mám, tenhle byl super, tak já si vezmu ještě tenhle. Zato u pultu s knihami to nebývá rarita a dotyčný takovým chováním spíš neprozrazuje, že je magor.
Naposled jsem se takhle příjemně setkal se čtenáři na knižním veletrhu v Plzni. A mělo to kuriózní dohru. Bydleli jsme v nejmenovaném hotelu v centru města, kde nám neuniklo varování před netopýry, kteří mohou v tomto období vlétnout oknem do pokoje. Bral jsem upozornění vážně a v pokoji si po otevření okna pečlivě zatáhl závěsy.
Čtěte také
Jaké bylo mé překvapení, když jsem po návratu z večeře našel pokoj doslova plný černých létavců. Netopýrů zde bylo aspoň pětadvacet a vytvářeli u stropu lehce znepokojivý, hemživý a třepotavý černý mrak. Přelétávali sem a tam, točili se v kruhu, ševelili. Scéna jak z hororu. Hotelové instrukce nabádaly, abychom zhasli, otevřeli okno a vyčkali, až vyletí sami. No, nestalo se tak.
Museli jsme je s kolegou docela dlouho jednoho po druhém ručně vyhánět – a vyhánět ručně netopýry z pokoje skutečně není snadný úkol… Bylo mi těch tvorečků dost líto, ale variantu spát v jejich netopýřím reji jsem zavrhl v podstatě okamžitě. A jak že to souvisí s knihami? Asi nijak, ledaže na to pohlédneme třeskutě symbolicky. Zavřít se večer v pokoji s horou knih je jako spát v pokoji plném netopýrů. Nedají člověku spát…
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
