Foto Film Europe
Film Ulricha Seidla Sparta se stal ohniskem debat ohledně etiky jak dokumentaristů, tak novinářů. Na sérii článků, které obviňovaly rakouského režiséra Ulricha Seidla z necitlivého zacházení s dětskými herci, reagoval sám tvůrce i Spolek rakouských režisérů kritikou médií za účelové manipulování s fakty. Tahle diskuze poněkud překryla samotný film, který nejen, že není tak šokantní, jak by se z mediální kauzy mohlo zdát, ale vlastně ani skoro není o pedofilii, na kterou se novináři tak silně zaměřovali.
Ulrich Seidl má ve filmovém světě pověst provokatéra, ale rozhodně ne takového, který by si liboval v laciných skandálech. Jeho filmy mají často témata, která si zahrávají s kontroverzemi. Trilogie Ráj se skládala ze tří filmů, z nichž jeden byl o sexuální turistice v Keni, druhý o fanaticky věřící katoličce a třetí o hubnoucím táboře. Seidla na těchto tématech zajímá mnohem vážnější a hlubší kritika západní civilizace a jejích hodnot.
Jeho filmy se opakovaně vracejí k motivům stáří, mezistátnímu lidskému importu/exportu zahrnujícím turistiku, cestování za zaměstnáním do zahraničí i migraci, nebo k různým „životním projektům“ od hobby po náboženství.
Ve skutečnosti je to ale film, který je na Seidla nezvykle uctivý vůči intimitě – režisér, který nám jinak s oblibou ukazuje, jak bizarně to vypadá, když lidé ukazují své soukromí kamerám, je tentokrát vůči svému hrdinovi překvapivě empatický.
Seidlova metoda je navíc postavená na konfrontacích. Jeho filmy často stojí na hraně mezi hraným filmem a dokumentaristikou. Ať už točí dokument nebo hraný film, vždycky si zakládá na dvou principech, které jdou proti sobě – na pečlivě stylizované kompozici obrazu a snaze o co nejspontánnější projev aktérů před kamerou.
Namísto pevného scénáře se snaží trávit se svými protagonisty co nejvíc času a nechává je dlouhou dobu v roli a zvykat si na přítomnost filmařů, aby natočené situace působily co nejspontánněji.
Konfrontace proniká i do vyprávěcího přístupu. Nenabízí teze, ale konflikty. Mnoho jeho filmů sleduje několik paralelních linií, které jsou často vzájemně protikladné. Někdy se to děje v rámci jednoho filmu – třeba Import/Export je o ukrajinské ženě, která pracuje v Rakousku, a rakouském mladíkovi, který odjíždí pracovat na Ukrajinu. Jindy, jako v případě zmíněné trilogie Ráj, si různé linie rozloží do několika filmů.
Nikdo není morálně čistý
Projekt, ze kterého vzešel film Sparta, na tyhle znaky seidlovské filmařiny přímo navazuje. Původně to měl být film nazvaný Zlé hry a měl vyprávět o dvou bratrech, z nichž jeden pracuje jako zpěvák v turistickém resortu a druhý je pedofil, který v Rumunsku založí školu džuda pro dospívající chlapce.
Seidl nakonec usoudil, že z natáčení, které probíhalo těsně před vypuknutím pandemie koronaviru, má dost zajímavého materiálu na dva celovečerní filmy. Nakonec tedy loni uvedl obě části diptychu – zkraje roku film Rimini o zpěvákovi s přezdívkou Richie Bravo a na podzim Spartu.
Krátce před plánovanou zářijovou světovou premiérou na festivalu v Torontu se ale objevil první článek německého deníku Der Spiegel, ve kterém se psalo o tom, že během natáčení filmu v Rumunsku docházelo k necitlivému zacházení s dětskými herci a že členové štábu ani rodiče dětí nevěděli, že ve filmu vystupuje postava pedofila.
Seidl všechna obvinění popřel. Pouze připustil, že při rozhovorech s rodiči se vyhýbal slovu pedofilie, protože se obával, že rodiče by získali dojem, že Seidl chce přímo s dětmi točit sexuálně zabarvené pedofilní scény – které ve výsledném filmu opravdu nejsou.
Následně došlo k několika nezávislým vyšetřováním. Jedno provádělo Sdružení rakouských režisérů, druhé Rakouský filmový institut, který Spartu spolufinancoval, a další rumunské policejní orgány. Od Rumunů Seidl prý dodnes nedostal žádné informace ohledně výsledků, ale rakouské instituce žádné z obvinění nepotvrdily.
Asi se není čemu divit, že Toronto premiérovou projekci zrušilo. Kauza byla tenkrát úplně čerstvá a nebylo jasné, kolik na ní může být pravdy. Od té doby se ale Sparta promítala na řadě dalších festivalů včetně Ji.hlavy. Seidl navíc prohlásil, že hotový film pouštěl rodičům samotných aktérů. Z výsledného filmu samozřejmě není poznat, co se při jeho natáčení dělo, nebo nedělo. Je naopak znát, že Seidl si byl velmi dobře vědom problematičnosti svého tématu a je velmi opatrný a jednoznačný v tom, jak má vyznít jeho hlavní hrdina.
Sparta v první řadě není film o pedofilii, jako byl třeba český dokument Danielův svět, který se snažil ukázat, že zdaleka ne všichni pedofilové jsou sexuální predátoři. Seidl se nesnaží v první řadě zpochybnit náš obraz toho, kdo jsou reální pedofilové. Spíš proti sobě rozehrává různé typy postav, které mají různou míru morálního kreditu a autority.
To, o co mu ve filmu jde, je ukázat, že bychom neměli lidi soudit podle obecných škatulek. Což není nijak zvlášť originální myšlenka, ovšem na Seidlově filmu je cenné, že žádný z jeho hrdinů není morálně čistý a ústřední hrdina je dokonce nejproblematičtější postava ze všech.
Postavy problematického světa
Čtyřicátník Ewald, který odjíždí na rumunský venkov, aby si tam otevřel „džúdó centrum“, rozhodně není stejný typ postavy jako protagonista Danielova světa. Sice nikdy žádného z chlapců fyzicky nezneužije, ale zároveň si je fotí s dost jednoznačnými záměry a v jedné scéně se s nimi dokonce nahý sprchuje. Tahle scéna je také zdaleka nejkontroverznější z celého filmu. Společně s další, kde otec jednoho z mladíků nutí svého syna pít alkohol.
Podle obvinění Spiegelu natáčení této scény způsobilo desetiletému aktérovi nevolnost a zvracení. Jeden člen Seidlova štábu zároveň prohlásil, že si režisér schválně jednoho z chlapců vybral právě kvůli tomu, že jeho otec je násilnický alkoholik. Seidlův komentář k téhle scéně jen zmírnil vyznění obvinění – scéna prý byla předem nazkoušená a chlapcovo zvracení bylo způsobené nevolností z jízdy autem, se kterou má chlapec dlouhodobě problémy.
Ať už budeme chtít věřit režisérovi, nebo německému týdeníku, Sparta skutečně v nějakých ohledech naráží na hranice celého dokudramatického přístupu, který kromě Seidla dnes provozuje řada autorských filmařských osobností. Od filmu se tenhle kontext dá těžko odpárat, protože i kdyby žádný mediální skandál nevznikl, stejně bychom se při sledování filmu asi ptali, kolik informací rumunští neherci mohli mít při natáčení scén s profesionálním hercem Georgem Fridrichem, který hraje Ewalda. A to platí nejen pro děti, ale také pro jejich rodiče, kteří ve filmu do jednoho vyznívají buď jako naprosté trosky nebo jako buranští násilníci. Jedna z point filmu totiž má být, že ať už je Ewald ve svém soukromí jakýkoli, pořád se k dětem chová lépe než jejich rodiče.
Zároveň ale platí, že nejnáročnější a vnitřně nejrozpornější postavy Seidl svěřil zkušeným hercům. Ewald v subtilním podání Fridricha ve filmu ztělesňuje několik protichůdných tendencí současné západní Evropy. Kromě toho, že je to muž s problematickou sexualitou, se kterou se evidentně snaží vyrovnávat, je to také reprezentant určitého typu maskulinity.
Sparta je, stejně jako Rimini, do velké míry právě film o maskulinitě – Ewaldovo džudo centrum Sparta je zároveň azyl pro chlapce, kteří sem utíkají před svými zoufalými rodinnými situacemi, tréninkové středisko, kde se mají naučit „chlapský“ bojový sport, a místo, kde Ewald může bez vědomí chlapců „kanalizovat“ své sexuální pudy.
Má ale ještě jeden důležitý rozměr: Je to ostrůvek, který si Ewald pocházející z bohatého Západu vybudoval v extrémně chudé části východní Evropy – zvláštní kolonie, kterou čím dál víc opevňuje před okolními barbary a z níž nakonec zbaběle prchne, když se ukáže, že ji nedokáže udržet.
Právě kvůli tomuhle Ewald rozhodně není a ani nemá být sympatická postava, které bychom v Seidlových filmech ostatně hledali marně. V jeho hraných filmech se všichni zásadně zařizují podle složité sítě vlastních tužeb, možností, omezení a představ o světě a o druhých – jsou to problematické postavy problematického světa.
Zoufalství a marnost
Sparta i Rimini jsou filmy, které výrazně odrážejí povahy svých hrdinů. Zatímco Rimini s extrovertním a teatrálním zpěvákem německých šlágrů Richiem Bravem je asi nejblíž k tomu, jak se kdy Ulrich Seidl dostane k žánru muzikálu, Sparta je stejně tlumená, zádumčivá a tajnůstkářská jako její hrdina Ewald.
Na někoho může působit až příliš unikavě nebo opatrně. Ve skutečnosti je to ale film, který je na Seidla nezvykle uctivý vůči intimitě – režisér, který nám jinak s oblibou ukazuje, jak bizarně to vypadá, když lidé ukazují své soukromí kamerám, je tentokrát vůči svému hrdinovi překvapivě empatický. Neznamená to ale, že by s ním sympatizoval. Přestože tedy Sparta nepatří k nejsilnějším Seidlovým filmům, je to pořád pečlivě promyšlené a zároveň spontánně působící dílo, které provokuje k promýšlení – což je něco, o co Seidlovi vždycky šlo.
Druhou postavou, kterou ve filmu hraje profesionální herec, je Ewaldův otec dožívající v domově důchodců. Význam téhle postavy je také symbolický, což dotvrzuje fakt, že ho hraje německá herecká hvězda Hans-Michael Rehberg (mezinárodně nejznámější z filmu Schindlerův seznam) ve své poslední roli.
Otec, který vystupuje i v Rimini, je v domově důchodců a v hlavě mu občas problesknou myšlenky na nacistickou minulost. Stařec ve filmu přesto nebudí odpor, ale někdy až nesnesitelnou lítost. Seidl na závěr Rimini i Sparty umístil totožnou scénu, kde otec sám a evidentně zmatený ve svém pokoji pláče a volá maminku. Rakouský režisér své příběhy už dlouho s oblibou rámuje scénami s opuštěnými starými lidmi, kteří dávají najevo své zoufalství.
Seidl jako by tu vynášel svůj finální postřeh o osudech našich životních projektů. V hlasech ztracených a nemohoucích starých lidí jako by se ozývala nicota a zapomnění, v něž se všechny naše životní snahy nakonec rozplynou.
Autor je filmový publicista.