Chtěli jsme natočit film pro širokou škálu lidí, ne naši názorovou bublinu, říká Chlupáček o Úsvitu
Co se stane, když do světa ovládaného přísným baťovským řádem vstoupí osoba s dosud nepoznanou sexualitou a mladá lékařka, která nedá na pomluvy, nýbrž na fakta? Vypráví o tom snímek Úsvit, který ve čtvrtek vstupuje do českých kin. Jeho režisér Matěj Chlupáček v pořadu Vizitka Českého rozhlasu Vltava mluví nejen o něm, ale také o výhodě bytí filmovým samoukem.
Už jako osmiletý kluk Matěj Chlupáček věděl, že bude točit filmy. Jeho rodiče měli doma v Liberci videopůjčovnu, a když ji prodali, zůstaly jim na půdě stovky videokazet. „Máma s tátou byli velcí filmoví fanoušci, každý večer jsme si pouštěli třeba dva filmy za sebou a pak jsme o nich diskutovali. Byly to snímky, které někým způsobem pohnuly světem kinematografie, a já to dodnes beru jako teoretické filmové vzdělání,“ konstatuje devětadvacetiletý tvůrce.
Chlupáček je filmařem samoukem, střední školu opustil po prvním ročníku a svůj debut Bez doteku začal točit v sedmnácti. Úsvit je jeho druhý celovečerák, s produkční společností Barletta, v níž funguje spolu s castingovou režisérkou a producentkou Majou Hamplovou a scenáristou Mirem Šifrou, ovšem na úspěšné vlně jedou už několik let.
Nedávno dokončili koprodukční seriál To se vysvětlí, soudruzi! z prostředí světa paranormálních jevů, podílejí se na sérii Iveta, na dokumentu o zápasníkovi Vémolovi anebo na seriálu Dcera národa o dceři Karla Havlíčka Borovského. Nic z toho, jak řekl Matěj Chlupáček ve vltavské Vizitce, by nemohl dělat, kdyby většinu jeho času spolkla studia na FAMU.
Poprvé v životě se mi podařilo natočit film přesně tak, jak jsem si ho vysnil a připravil. Tu radost spojenou s jeho vznikem bude velmi těžké něčím přebít, řekl jste na konto Úsvitu. Jaké překážky jste musel během natáčení překonávat?
Například ty technické. Město Svit, kde se film odehrává, už dneska v podobě, v jaké ho uvidíte ve filmu, neexistuje. S architektem a VFX supervisorem jsme dumali, jak Svit ztvárnit.
Přišli jsme nakonec s variantou stavby velkého modelu ve zmenšené miniatuře 1:7. V hale, kde se stavěla třeba i petřínská rozhledna, jsme Svit postavili sedmkrát menší. Chodili jsme v takové bizarní kaufmanovské miniatuře, kde domky měly metr a společenský dům tři metry. Film byl náročný i herecky, jednu z hlavních rolí hraje transrodový neherec Richard Langdon. Najít ho a naučit se s ním pracovat pro mě byla velká výzva.
Sci-fi Bod obnovy kolísá mezi televizní kriminálkou a designově zvládnutými obrazy budoucnosti
Číst článek
Film inspirovala reálná událost – scenárista Miro Šifra narazil v antikvariátu na učebnici soudního lékařství od Františka Hájka, ve které se dočetl, jak se za první republiky přestupovalo k tzv. intersex lidem, tedy lidem s mužským i ženským pohlavím. Co vás na tomto tématu lákalo? Chtěli jste publiku skrz film představit osobní zkušenost intersex člověka té doby?
I přes hlavní postavu Heleny, nedostudované lékařky a manželky ředitele továrny, vnímám Úsvit jako obecnější příběh o jinakosti. Zajímalo mě, co se stane, když jedinec, který vůbec nezapadá do společnosti, začne systém ovlivňovat.
I proto jsme si pro kontext vybrali baťovské město Svit, které bylo známé baťovským řádem a škatulkováním. Přinést do tohoto světa intersex charakter bylo nesmírně zajímavé a v podstatě to pojmenovalo i onu jinakost, kterou v sobě nese lékařka Helena.
Fascinující ale pro mě byl už jen fakt, jak extenzivním způsobem profesor František Hájek tuto problematiku popsal už ve dvacátých letech minulého století. Pak ji totalitní režim zametl pod koberec a teď se k ní zase postupně vracíme.
Kulturní války
V nedávném rozhovoru pro deník Právo jste říkal, že na případné kulturní války jste připravený. Už se na vaši hlavu snesly nějaké výtky?
Prozatím ne. Myslím, že se nám podařilo to, co jsme si moc přáli – natočit film pro širokou skupinu diváku, nikoliv pro festival Mezipatra, tedy pro prostředí, kde bychom si naše názory jen potvrdili.
Záměrem bylo udělat film o složitých tématech, se kterými se konzervativní společnost tak často nepotkává. Skrz lidský příběh vysvětlujeme, že není čeho se bát. Na projekcích se setkáváme s publikem, které přišlo na prvorepublikovou detektivku, vývoj filmu ho překvapil a ve výsledku ho celé téma i díky skutečnému příběhu zaujalo.
Seriál 30 případů majora Zemana už lidem 21. století nic neříká. Ani to nebylo přesvědčivé, myslí si historik
Číst článek
Několikrát jsme zmínili jméno vašeho dlouholetého spolupracovníka Mira Šifry, který na sebe upozornil například scénářem k detektivní minisérii Rédl. Jak jste se dali dohromady?
Seznámili jsme si při natáčení celovečerního filmu Rudý kapitán (koprodukční film z roku 2016 – pozn. red.), kde jsem pracoval jako režisér druhého štábu. Scénář napsal právě Miro.
Společně jsme pak dělali i Zrádce s Viktorem Taušem a z Mirova scénáře jsem tehdy pochopil, že dělá něco velmi blízkého tomu, jak bych si scénáře představoval pro naši produkční společnost Barletta. Hned po Zrádcích nám Miro přinesl šest námětů. Líbily se nám všechny, ale nejprve jsme začali pracovat na Úsvitu.
Proč se vám s ním s Mirem Šifrou tak dobře pracuje?
Je to skvělý člověk, nemá v podstatě žádné ego a neuráží se. Všechny poznámky ke scénáři bere naprosto otevřeně. Navíc je s námi na place každý natáčecí den, to u scenáristů není běžné. Když herci potřebují v textu něco změnit nebo mají doplňující otázky, je jim vždycky schopen odpovědět.
Navíc je to člověk moderní, zajímají ho témata, která hýbou světem. Dělá si k nim tak důkladné rešerše, že už v prvních fázích mají velmi vysokou kvalitu a jsou dobře bodovány na českých i zahraničních fondech kinematografie.
Poslechněte si celý rozhovor, audio najdete nahoře ve článku.
