Článek
Přibližně ve stejnou dobu, kdy začíná odpoledne 29. 9. 1938 jednání o arbitráži v Mnichově, sešli s prezidentem generálové Ludvík Krejčí, Sergej Vojcechovský, Vojtěch Luža, Lev Prchala a také generál Syrový, který údajně nebyl zcela vyhraněný. Jednání bylo hodně emotivní a není historicky známo, zda na Beneše generál Lev Prchala vytáhl pistoli již při tomto jednání nebo později. Dle vyjádření jeho syna Ladislava: „Otec si do konce života vyčítal, že Beneše nezastřelil.“ Tolik praví jedna z legend o pozadí kapitulace v září 1938.
Mezi kladivem a kovadlinou
Noc z 29. na 30. září - Pražský hrad. Edvard Beneš nemohl spát, napětí posledních dní bylo mučivé, stejně jako neodbytné myšlenky v hlavě. Analytická mysl hledala řešení a promýšlela alternativy možného vývoje. Bylo jasné, že Československo je mezi kladivem a kovadlinou. Kovadlinu vytvořili Němci tlakem na odstoupení Sudet a to rudé kladivo, jen čeká na příležitost, aby dopadlo na Evropu. Inu, Češi sehrají roli užitečných idiotů, budou označeni za viníky války, oslabí Německo a Stalin vtáhne do Evropy jako osvoboditel. Tomu, že porazíme Německo nevěří ani moji generálové, pomyslel si Edvard Beneš. Takže se asi budeme muset vzdát Sudet. Jak dopadne Mnichovská konference si opravdu nedělal iluze a budeme muset přijmout podmínky arbitráže. Zatraceně, já budu muset přesvědčit vládu a vojáky, abychom kapitulovali, to bude těžký den, pomyslel si. Netušil, že jeho poslední.
Atentát
30. září - Pražský hrad, toalety. Skupina vysokých důstojníků generálního štábu a Rašín nervózně kouří, vzrušeně diskutují a dohadují se nad výsledky Mnichovské konference, jejíž výsledkem byl požadavek na odstoupení pohraničí Německu. Lev Prchala sveřepě hájí názor, že o hranicích se nejedná, ale o hranice se bojuje. Důstojníci i Rašín jsou zajedno: měli bychom bojovat, když prohrát, tak čestně. „A nikde není napsáno, že nemůžeme vyhrát“, bere si slovo Rašín, „jsou známy z historie případy, kdy početně slabší armáda porazila silnější“. „Beneš se chce vzdát a vláda mu to odsouhlasí“, říká Krejčí. V tom okamžiku do místnosti plné cigaretového kouře vstupuje prezident Edvard Beneš. „Jste vlastizrádce“, zařval Lev Prchala a namířil na něj pistoli. K údivu všech zazněla nečekaná rána. Na bílých kachlících se objevila krev a něco, co byl ještě před několika vteřinami perfektně kalkulující mozek starého pavouka. Tak začal vojenský převrat v Československu a československá armáda vyrazila na válečnou stezku.
Podzimní válka
Po vojenském převratu byla vytvořena revoluční vláda v čele s Rašínem, která se odmítla podrobit požadavkům arbitráže z mnichovské konference na odstoupení pohraničí Německu. Ve vládě byli zastoupeni i komunisté a zde byl zakopaný pes budoucích problémů. Hitler skutečně neodolal pokušení a 3. října dal rozkaz k operaci Fall Grün. Již první bojová akce- pokus o prolomení československé obrany kombinovanou operací výsadkových a motorizovaných sil na úseku Horní Benešov-Bruntál skončil fiaskem a masakrem německých sil. Naprosto selhala koordinace mezi výsadkáři a pozemními jednotkami. A největší roli, hrála skutečnost, že čs. velení o akci dopředu vědělo a mělo v místě útoku připraveny zálohy (2 čety tančíků, 3 baterie dělostřelectva a 5 praporů pěchoty) proti dvěma praporům německých výsadkářů. Výsadkáři byli zmasakrováni a zajati, zatímco pozemní útok obrněných jednotek a pěchoty byl odražen s těžkými ztrátami pro útočníka při pokusu prorazit linii betonového opevnění.
Podzimní válka pokračovala a během poloviny října se německé armádě po těžkých bojích a ztrátách podařilo obsadit část Sudet, především na západě ČSR.
Ovšem potom přišlo, díky Hitlerově netrpělivosti, zásadní rozhodnutí a rozkaz. Útok na jižní Moravě. Zde je nutno podotknout, že čs. velení mělo zkušenosti s vedením mobilní války v Rusku z bojů na Transsibiřské magistrále, kde Čs. Legie vítězili s jednoduchou taktikou: rychlými přesuny po železnici dosahovali v místě bojové akce lokální početní a materiální převahy.
Na jižní Moravě byla na útočí německé jednotky připravena důmyslná past. Klamným ústupem byl útočník nalákán na možnost snadno obsadit Brno a následně přepůlit Československo. V době kdy se zdálo, že útok na Brno bude úspěšný, byla spuštěna operace Klín, útok čs. jednotek na Česko-moravském pomezí mezi Vltavou a Dyjí, přesně mezi armády generála von Leeba a generála Lista. Zde čs. velení nasadilo zálohy: 45 praporů pěchoty, 5 praporů rychlých divizí (cca 250 tanků), 50 dělostřeleckých baterií, navíc v obraně stálo 19 praporů pěchoty a 25 dělostřeleckých baterií. Na čs. straně tak vznikla trojnásobná převaha vlastních elitních divizí proti demotivovaným ex-rakouským jednotkám. Průběh operace byl naprosto nečekaný. Během dvou dní došlo k naprostému zhroucení německé obrany a čs. tanky se valily bez odporu Dolním Rakouskem. Nečekaného úspěchu se čs. velení nejprve zaleklo, ale bratři generálové se přece jen po určitém váhání rozhodli pro útok z Bratislavy na Vídeň. Ačkoliv bylo čs. velení k úspěchu operace dost skeptické, jelikož se jednalo o improvizovaný útok několika desítek narychlo posbíraných tanků a tří nekompletních divizí pěchoty, úspěch byl nečekaný. V cestě jim stála pouze 3. horská divize, ex-rakouská jednotka, naprosto nevycvičená a nepřipravená na boj v rovinatém Podunají. Narychlo sestavený sbor podporovaný několika obrněnými vlaky prošel do Vídně jako nůž máslem a díky momentu překvapení Vídeň padla do rukou útočících čs. jednotek téměř bez boje. Ofenzíva na Vídeň byla podporována letadly dodanými ze Sovětského Svazu, nebylo jich 700, jak Rusové původně slibovali, jen 300, ale i to stačilo na vybojování vzdušné převahy nad rakouským územím na několik dní ofenzívy. Výsledkem útočné operace bylo obklíčení a následná likvidace celé 14. armády generála Lista. Československá armáda tak získala operační převahu na jižním bojišti a bylo zřejmé , že Německo už tuhle válku nevyhraje. Věděli to němečtí generálové, ale Hitler si nechtěl připustit, že by mohl prohrát s malým Československem a tak válka pokračovala.
Rudá karta
Mezitím Polsko napadlo Český Těšín, po těžkých bojích byli Poláci odraženi. Jako záminka pro Sovětský Svaz se to hodilo a tankové sbory sovětské armády 22. října překročily polskou hranici. Během měsíce bojů postoupila sovětská armáda až k řece Bug a obsadila Lvov a měla tak s Československem společnou hranici. Bohužel v nové československé revoluční vládě měli silnou pozici komunisté, kteří prosadili další vojenskou spolupráci se Sovětským Svazem. Během podivné zimy 1938 válečné operace téměř ustaly a probíhaly jen vzájemné přestřelky. Ovšem na jaře 1939 sovětské tankové a motorizované sbory přešly do očekávané ofenzivy. Převaha byla drtivá a Poláci nemohli odolat. Na začátku května se sovětské tanky probily přes Polsko a dostali se na německou hranici. Přestože Německo mobilizovalo vše, co mělo ruce a nohy, po Podzimní válce s Československem bylo naprosto vyčerpáno. Žádost Německa o vojenskou pomoc Francie a Velké Británie skončila rozpačitě, byla slíbena, ale francouzská armáda neohroženě čekala na Maginotově linii, až jak to dopadne. Díky kombinovanému útoku sovětské a československé armády 29. května padl Berlín. Spojenecké armády SSSR a ČSR se prohnaly přes Německo, které během června společně okupovali. Kdo přišel na řadu další? Francie v roce 1940. Sovětská armáda nejprve obsadila Nizozemsko a Belgii a nalákala na sebe jádro mobilní francouzské armády. Čs. tanky projeli přes Ardeny a uzavřeli obklíčení francouzské armády, která záhy kapitulovala, jelikož jim došly zásoby munice a potravin, díky stávce francouzských komunistů, která naprosto paralyzovala dopravu na železnici. Byla to velká sláva , když československé a sovětské tanky společně projížděly Paříží a defilovaly před Vítězným obloukem. A Britové: raději ani nestěhovali vercajk na vaření čaje a chystali se na obranu ostrovů, což se ukázalo prozřetelné. Sovětským svazu se Velkou Británii nepodařilo obsadit a po čtvrtém neúspěšném pokusu v roce 1944 o invazi se zaměřili „pouze“ na letecké bombardování a ostřelování raketami S-1.
Epitaf
Evropa se tak stala dokonalým Svazem sovětských socialistických republik s gulagy, státními vraždami (politickými procesy), vyvlastňováním majetku a následným hladomorem, který si vyžádal miliony obětí. Ale Češi se měli dobře, osvědčili se a za odměnu dělali dozorce v gulazích v okupovaných evropských státech, resp. nových Sovětských socialistických republikách.
Jen potom soudruzi udělali chybu, že během karibské krize v roce 1960 vypustili rakety S-4 s jadernými hlavicemi na americké města a ti zlí imperialisté provedli odvetný útok. Pamětníci z Kolína , (a nebylo jich mnoho) co přežili odvetný útok, říkali, že jaderný hřib nad Prahou byl skutečně impozantní.
Pozn. autora: Příběh je alternativní historií, co by, kdyby…skutečně proběhl atentát na Edvarda Beneše.
Zdroje:
1. Milan Hulík, Neviditelný pes.cz/ Historie/ Legendy a Mnichované
2. Jiří Fidler, Extra Válka- Vojska, číslo 6/2013, Budoucí hasiči fronty?
3. Jan Drnek, Žáby v mlíku
