Článek
Smutně nahrbený kmen na konci dvora jakoby připomínal křížky na mém hřbetu. Vstoupil jsem do neoznačených dveří vlevo. Ocitl jsem se tak ve své oblíbené putyce. Posadil jsem se, objednal si životabudič a pozoroval okolní cvrkot.
Tedy, pozoroval, to je příliš nadnesený výraz pro mé mžourání skrz oblaka hustého štiplavého cigaretového kouře, občas ochuceného nasládlou vůní trávy. A také slanou vůní moči z hajzlu se dveřmi, které se nedaly zavřít, natož uzamknout. Místnůstka s mísou, umyvadlem a dokonce i vanou, sloužila štamgastům i případným náhodným hostům bez rozdílu pohlaví k vyprázdnění. Ne vždy se každý trefil tam, kam měl …
Ženské si na flekaté prkénko pro jistotu ani nesedaly a vstoje tak napomáhaly udržovat prostředí, kde se každý zdržel fakt jen dobu nezbytně nutnou.
S hadrem jsem hostinského, myslím, na hajzl nikdy vstoupit neviděl.
Jako každý večer už několik posledních let, vklouzla dovnitř somračka. Nikdo ji od stolu nevyháněl, znali jsme ji tu všichni. Směla bez obav chtivě chlemtat zbytky piva z používaných i odložených půllitrů a zajídat to čímkoliv, co kde vyžebrala.
Spirála života se roztáčela zdánlivě stále stejně, a tak byla zhruba po hodině vždy namol a její tělo se bezvládně povalovalo buď pod nějakým stolem … nebo mezi nimi. V takovém případě jsme ji kupodivu celkem ohleduplně překračovali. Většinou se probrala ještě před zavíračkou a odpotácela se ven z hospody. Kde bydlela, to věděl kromě ní nejspíše jen pánbůh a možná ani ten ne …
Dnes se ale něco podělalo a i když východem mizeli poslední vrávorající opilci, somračka dál ležela bezvládně u zdi těsně vedle hajzlu.
Byl jsem už taky ve dveřích, když se za mnou ozvalo:
„K čertu, co tu s ní asi tak mám sám dělat, nevíš?!“
Hostinskej vypadal docela nakvašeně a byl nakročený tak, jako by ji snad chtěl za vstupní dveře vykopat. No co, řekl jsem si v duchu, doma mne stejně nikdo nečeká. Vrátil jsem se a vzal ji do náruče. Byla lehčí, než se na první pohled zdálo a páchla mnohem více, než jsem předpokládal. Potlačil jsem nutkání poblít nažloutlou zeď a vykročil s ní ven do tmy dveřmi, které mi hostinskej přeochotně podržel.
Než jsem těch pár ulic dorazil domů, notně mi v rukách ztěžkla. Ale na smrad jsem si rychle zvyknul a představa, že ji pohodím někde do křoví, ať se z toho vyspí pod širým nebem, se mi, kdo ví proč, docela příčila.
Opatrně jsem ji položil na dlažbu v koupelně a začal napouštět vanu v naivní víře, že ji aspoň trochu vodou polidštím dříve, než ji někam uložím ke spaní. Při zvuku tekoucí vody se na podlaze začala křečovitě třást a u huby se jí objevila pěna.
Boha jeho, ona mi tu snad na podlaze zhebne?! Začal jsem panikařit a hledat místo, kam jsem před odchodem z domu fláknul mobil. Při vytáčení čísla jsem zavíral tekoucí vodu a pozoroval somračku na podlaze.
„Ty vole, co blbneš, víš, kolik je hodin?“ ozvalo se z telefonu.
„Nemel a mazej do ordinace, za chvilku jsem u tebe s pacientkou!“
„Se z tebe … by mně zajímalo, od kdy máš ženskou … a co je vůbec zač? A proč teď v noci? A proč …“ vypnul jsem jeho otázky a vzal ji znova do náruče a modlil se, abych v tomhle stavu a za téhle situace nepotkal za volantem nějaké poldy. Něco zkrátka nevysvětlíš …
Když jsem mu ji třesoucí se podával, nevěřícně vrtěl hlavou:
„Jsi blázen? Kvůli … tomuhle … mi děláš noční poplach?“
Položil ji na stůl a sehnul se k ní.
„Smrdí!“ procedil mezi zuby omluvně, když si bral roušku a začal ji prohlížet a prohmatávat. Náběr krve, vzorky do nějakého přístroje, sono … stále se v bezvědomí křečovitě třásla…
Pak se na mne podíval a pokrčil soucitně rameny:
„Nevím, jak je to možné, ale má játra úplně nefunkční, jako šutr, totálka, je v posledním tažení, kamaráde. Je mi líto, ale jediné, co pro ni mohu udělat, je ukrátit jí injekcí trápení.“
Bezmocně jsem sevřel pěsti. Skoro jsem si za těch pár chvil s ní zvyknul na myšlenku, že se po dlouhé době nebudu cítit sám…
Píchl to do ní. Oči, kterými mě ve své poslední chvilce jakoby s pochopením pozorovala, se pomalu zakalovaly.
Z tlamy jí po chvilce bezvládně vyklouzl jazyk a přestala se třást. I jemu se zachvěl hlas, když se zeptal:
„Kde jsi k té fence vůbec přišel?“
