Když se punk na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dostal do Československa, stál proti němu nový protivník. Tajná bezpečnost, která zahájila celostátní akci Odpady. V tomto dílu vypráví svůj „příběh“ Alexander Križan, pracovník StB, který byl nasazen na bratislavské pankáče, píše slovenský web Dennikn.sk.
Podle ČSFD je cyklus o tom, jak byla moc komunismu postavena na neviditelné paralelní struktuře. Jednotlivé epizody zkoumají mechanismy fungování STB od jejího vzniku v roce 1945, až po její zánik v roce 1990. Ve dvaceti dílech odhalí nová série pozadí tajných operací, jejich pachatelů a příběhy jejich obětí.
Zájmem tvůrců je představit formování a metody STB na filmově a historicky dosud nezpracovaných příbězích nebo na uvádění nových zjištění a souvislostí ve známějších případech. Doku-seriál přiblíží témata provokačních akcí v podobě falešných hranic, vznik dezinformačních kampaní, politických procesů, únosů, vražd, zneužívání psychiatrie, pronásledování církve a disentu, nástup rozvědky, agentů mezi sportovci apod.
Zatímco v roce 1983 napočítali v celém Československu 523 punkových kapel a 2 326 fanoušků, o tři roky později už zaznamenali trojnásobný nárůst komunity. V té době byl šéfem tajné policie Alojz Lorenc, který pochopil, že ani pankáči, ani hippies, ani takzvaní lennonisté nemají zpravodajský význam, protože nepředstavují pro režim přímou politickou hrozbu. To neznamená, že tlak zcela ustoupil, pouze se změnily jeho metody a formy.
V roce 1989 měla StB 12 tisíc příslušníků, z toho dvě třetiny operativců. 1. prosince 1989 byly na příkaz generála StB Alojze Lorence všechny tzv. živé svazky skartovány a zbytek archivu ministerstva vnitra byl na deset let uzavřen. O své práci v StB nebo o spolupráci s ní dosud otevřeně promluvilo jen asi dvacet lidí.
Proč šli estébáci po pankáčích?
Nejen proto, že je spojovali s projevy fašismu, drogami a protikladem životního stylu socialistické mládeže. „Režim se poučil ze sedmdesátých let, kdy dovolil, aby se underground rozšířil. Rozhodla se potlačit další svobodné a opoziční aktivity již v zárodku. Pankáči byli většinou učni, nebyli členy Socialistického svazu mládeže, takže je neměli pod palcem, a proto s nimi zatočili. Každá krajská správa StB si zmapovala, kolik má tzv. problémové mládeže, a pak přijímala různá preventivní či rušivá opatření, vysvětluje autor námětu seriálu a koordinátor historického výzkumu Fedor Blaščák.
O tom, co přesně to znamenalo, ve filmu kromě Růžičky hovoří i bratislavští pankáči Koňýk a Sveťo Korbeľ.
Zápis z tehdejšího zasedání ÚV KSČ, kde zazněla slova jako „televize by neměla dávat na obrazovku program bez obsahu, nevkusně oblečené lidi a hrát hudbu, která se k socialismu nehodí“ (V. Biľak) nebo jak „hrozí, že tzv. umělci budou muset vzít do ruky lopaty a dělat daleko užitečnější práci než dosud“ (J. Ondráček).
Slabina punku
Při zpětném pohledu je však režisér seriálu Braňo Špaček z hudební scény celkově spíše zklamaný. Kultura označovaná jako „máničky“, reprezentovaná především undergroundovou skupinou Plastic People of the Universe, proti níž StB v 70. letech ještě tvrději zasáhla, byla podle něj záležitostí společenství se společnými etickými zásadami a hodnotami. Její podobu ovlivnil srpen 1968, příchod Rusů a upálení Jana Palacha. Punk byl individuální záležitostí, každý se staral sám o sebe, a těch, kteří se dokázali vzepřít režimu a neutéct, bylo jen minimum.
„Mám pocit, že jsem objevil slabinu punku. Byla to jen jakási móda, hudební styl, ve kterém někteří lidé něco vykřikovali. Osobně jsem přestal věřit, že křik v písních má nějaký význam. Pouze činy posouvají věci a společnost kupředu. Pracuji na něčem konkrétním.“
Fedor Blaščák, autor námětu celého seriálu, říká, že epizoda Punk není StB umožňuje velmi dobře pochopit dynamiku uvnitř totality na konci normalizace, a to i prostřednictvím generačního konfliktu.
Autor: Petr Vyskočil, zdroj: dennikn.sk, parabola.cz, Titulní obrázek: Pixabay.com/draconianimages