RECENZE: Komunistické obludy? Cyklus Architektura 58-89 našel výjimky

Osmidílný seriál režiséra Jana Zajíčka podle námětu Vladimíra 518, jejž ČT uvádí pod názvem Architektura 58-89, sleduje dané období věcně, odborně, ale nezametá ani ideologické pozadí.

Hned v první kapitole shrnuje přerušení přirozené kontinuity po únoru 1948 slovy „mladí levičáci si pod sebou řezali větev, ale sami to tak chtěli“. Signál, že po éře socialistického realismu je moderní architektura zase povolena, vyslal pavilon pro bruselskou světovou výstavu v roce 1958. „Dnes je to milník, ale pro nás, ne pro svět,“ připomínají tvůrci střízlivě.

4 fotografie

Následující kapitoly se věnují klíčovým osobnostem architektury a vedle technologických detailů pro zasvěcené v nich zazní spousta zajímavých osobních vzpomínek.

Třeba jak Karel Prager neuměl prohrávat soutěže, jak z EXPO 67 v Montrealu podnikl s kolegy tajný výlet do New Yorku, jak po památném hokejovém utkání s Rusy v roce 1969 mlátil vítězně do ocelové konstrukce. Přesto ho režim musel nechat, aby budovu Federálního shromáždění dostavěl, a byť byl pak v nemilosti, kvůli Nové scéně za ním zase přišli s prosíkem.

Po Pragerově synovi dostanou slovo vnuk a vnučka manželů Machoninových, tvůrců festivalového paláce Thermal, jehož novodobé osudy shrnuje prezident karlovarského festivalu Jiří Bartoška trefně „co ředitel, to názor“.

Architektura 58-89 60 % Námět Vladimír 518, režie Jan Zajíček

Se jménem Zdeňka Kuny, autora prvních pražských mrakodrapů pro Motokov nebo Strojimport, zase ožívá rozmach podniků zahraničního obchodu, neboť komunistický režim potřeboval devízy.

Od Vladimíra 518, jehož zájmy se pohybují od rapu přes komiksy až po grafiku, a tvůrce ceněných klipů Zajíčka se možná čekala výstřednější podoba dokumentu sice zajímavého a zevrubného, leč vypravěčsky tradičního.

Třeba v druhé půli svého cyklu vpustí tvůrci do seriózního mapování včetně systému pravidelných dějepisných „rubrik“ i trochu více osobní hravosti nebo zdravé názorové oponentury.