Režisér David Jařab natočil film Hadí plyn inspirovaný ikonickou novelou Josepha Conrada Srdce temnoty jako filmovou odyseu o cestě do temnoty lidské duše. Do hlavní role obsadil Stanislava Majera. V dalších rolích se pak představí například Martin Pechlát, Dalibor Buš, Mara Lukama a Václav Vašák. V českých kinech bude mít film premiéru 28. září.

Scénář k filmu si napsal David Jařab sám, coby respektovaný divadelní režisér tuto látku již dříve zpracoval do podoby úspěšné divadelní inscenace. V případě filmové podoby Hadího plynu se ovšem nejedná o převedení divadelní verze na plátno, nýbrž o svébytnou adaptaci originálního literárního textu pro film. Děj snímku je posunut do současnosti a hrdinova cesta nemíří ze západní Evropy do nitra Afriky, nýbrž z Prahy na divoký Balkán.

Rozhovor se Stanislavem Majerem

Když jste dostal od Davida Jařaba nabídku na hlavní roli v dramatu Hadí plyn, co vás napadlo bezprostředně po prvním přečtení scénáře?

Asi, že David Jařab je pro mě opravdu výjimečným scenáristou a režisérem. Spolupracujeme spolu už od roku 2005, takže si troufám tvrdit, že znám jeho rukopis, který se v zásadě moc nemění, ale mám pocit, že vždy citlivě a aktuálně reaguje na dejme tomu stav společnosti, nebo na nějakou esenci v ní. Taky je mi sympatické, že si bere na mušku většinou muže a s lehkým úsměvem poukazuje na směšnost toho tzv. mužského světa a na jejich / náš šovinismus. A výjimkou nebyl ani scénář Hadí plyn. Když jsem si ho přečetl poprvé, tak mě vlastně vůbec nepřekvapilo, že je dost jiný, než původní Conradova předloha. To podstatné tam ale zůstalo a znovu mi došlo, jak je Conradův text silný a že nabízí mnoho interpretací. A stejně jako Davidův text není jednoznačný. Je spíše velmi imaginativní. Zkrátka říkal jsem si, že by to mohl být skvělý film a že nás čeká velmi zábavné natáčení.

Jak jste v přípravách i v průběhu natáčení s režisérem postavu Roberta Kleina dotvářeli? Nebo jste se striktně drželi scenáristické představy?

Ten vývoj trval poměrně dlouho a byl dost proměnlivý. Začal v divadle Komedie v roce 2010, kdy jsme inscenovali Conradovo Srdce temnoty. Tato inscenace sice byla mnohem blíže původní předloze, ale ta esence hlavní postavy zůstala i ve filmovém scénáři. Navíc ve filmové verzi jsem původně neměl hrát Roberta Kleina, ale Emanuela Kleina. Pak ale jednoho dne David přišel s tím, že když tak pozoruje, jak ten svůj živůtek vedu, napadlo ho, jestli bych si nechtěl zahrát Roberta. Což mě na jednu stranu velmi potěšilo a na druhou stranu to bylo nemilosrdně nastavené zrcadlo a já měl před sebou nemalý úkol. Takže s Davidem jsme toho o postavě namluvili docela dost. Myslím tedy, že když začalo natáčení, měli jsme už o Robertovi poměrně jasnou představu.

A já musím přiznat, že vlastně nevím, nebo neumím popsat, jak roli tvořím nebo dotvářím. Asi k tomu přistupuji dost instinktivně a nechávám na sebe působit prostředí a okolnosti.  A lokace, ve které jsme natáčeli, mi v tom opravdu hodně pomáhala, protože to místo je neskutečné a pro náš záměr naprosto přesné. Taky jsem měl po celé natáčení na nočním stolku Conradovo Srdce temnoty a před usnutím jsem se do něj náhodně začítal. Když jsem pak zavřel oči, viděl jsem fantastickou a magickou kombinaci obrazů z naší lokace i z Conrada. Tyhle trochu uměle vyvolávané a opakující se sny mě také svým způsobem vedly nějakým směrem.

O čem podle vás je film Hadí plyn především?

Je to nějaká otevřená obrazová struktura, jakési mystérium. Je to film režiséra, který hovoří sice filmově, ale možná k tomu využívá i divadelní postupy. Je to film, který se zabývá několika aktuálními tématy. Asi bychom mohli říct, že je to portrét padesátníka, který něco hledá, něco ho pudí. Že temnota, která je v nás, nemusí být nutně definována nijak ďábelsky, ale může spočívat v naší neschopnosti dospět, v neschopnosti přijmout zodpovědnost za náš život, v neschopnosti milovat. Že temnota může být ukryta v našich nejhlubších vrstvách, v našich snech, v minulosti. Možná je vytěsněna a důkladně zametena pod koberec. Možná je v našich genech, je součástí nějakého dědictví, v událostech u kterých jsme my nebyli – ale jsou v nás. Jsou v naší krvi.  A že abychom tu temnotu mohli léčit, je třeba ji nejdříve přijmout.

Každého diváka filmu zcela jistě napadne, že natáčení takovéhoto projektu muselo být pro herce a potažmo celý filmový štáb velmi fyzicky i psychicky vyčerpávající. Jak jste tuhle stránku vnímal vy?

Takhle jsem to vůbec neprožíval. Já byl šťastnej, že konečně točíme a že u toho můžu být, takže jsem únavu moc nevnímal. Navíc ta lokace byla skutečně překrásná. Dunajské luhy – snová a hypnotická krajina. Lužní lesy plné ptactva, mokřad, bažin a mrtvých stromů trčících z vody. To, co s tím místem dokázalo udělat světlo, bylo naprosto úžasný. Začínáte ráno po kolena zanořeni v mlze a pak vás v pravé poledne oslepí slunce, které se odráží od hladiny. Co se dělo se světlem večer, kdy všechno zrudlo a začalo se ukládat k spánku – to snad ani neumím popsat. No prostě magie. Nějak takhle si představuju jungiánskou krajinu nevědomí, ve které můžeme nahlédnout na naše nejsoukromější noční můry.

/upraveno podle tiskových materiálů CinemArt/