„Toho Picassa jsem neměl prodávat.“ Jak se buduje sbírka 20 tisíc artefaktů

Patrik Šimon třicet let buduje vlastní uměleckou sbírku, která dnes čítá na 20 tisíc obrazů, kreseb, grafických listů a soch. „Vlastně na tom všem už tolik nelpím,“ tvrdí přesto. „Baví mě sbírku rozšiřovat, ale kdyby mi nějaká instituce nabídla, že ji převezme do správy, nebudu proti.“

Dřív do své sbírky dokázal objevovat cenné přírůstky v antikvariátech, ta doba už je ale pryč. „Občas se objeví zázrak, většinou nějaký starý obraz, který není takzvaně in. Všichni teď chtějí současné umění, anebo ověřená jména. Já jdu jinou cestou,“ říká v rozhovoru pro Finmag.

Dnes můžete získat v Itálii nádherné věci za velmi slušné ceny. Jsou dostupné, protože tomu nikdo už nechce rozumět.

Všude tady, ve vašem bytě, jsou úžasné staré malby, vzácné sochy. Specializujete se na renesanci a baroko?

Zajímám se o staré mistry a o středověké umění, tedy o italskou renesanci, rudolfinský manýrismus, vrcholné české baroko, pak také o 19. století a přelom 19. a 20. století, mám rád i současné umění, v poslední době jej dost kupuju.

Vždycky ale, když mě něco na soudobé scéně začne trochu zlobit nebo štvát, vracím se rád do minulosti. Je ozdravné vstoupit opět mezi staré mistry. Už nemají potřebu se poměřovat ani předhánět, nepomlouvají se. Umění, které v tomto bytě vidíte, mě stále fascinuje. A přitom dnes nikoho příliš nezajímá.

Jak to? Myslela jsem, že staří mistři „letí“ v každé době.

Tak to není. Dnes můžete získat v Itálii nádherné věci za velmi slušné ceny. Jsou dostupné, protože tomu nikdo už nechce rozumět. Staré umění vyžaduje znalosti a především jiný způsob nazírání.

Patrik Šimon

Tomáš Nosil

• Vystudoval dějiny umění na FF UK v Praze, je autorem a spoluautorem řady odborných publikací a katalogů, působí jako kurátor, píše recenze, komentuje současnou výtvarnou scénu na Facebooku.
• Třicet let buduje vlastní uměleckou sbírku, která dnes čítá na 20 tisíc obrazů, kreseb, grafických listů a soch.
• Každý rok půjčuje artefakty k výstavám v domácích i světových muzeích a galeriích, součástí jeho kolekce je i uměleckohistorická knihovna s více než 80000 svazky.
• Během své odborné a badatelské činnosti nasbíral velké množství zkušeností na domácím a zahraničním trhu s uměním.
• Působí jako poradce sběratelů i institucí, jimž pomáhá stavět umělecké kolekce a investiční portfolia.

Impresionisté znalosti nevyžadují?

Dovolím si říct, že sbírat francouzský impresionismus nebo české umění od Filly po Zrzavého je hodně snadné. To už ani není sběratelství, ale spíš investování peněz. A ten, kdo chce postavit celou sbírku, musí být miliardář. Českou avantgardu bylo možné sbírat v devadesátkách, kdy se cenová spirála rozjížděla a Filla byl na prodej za 150 tisíc. To byly tehdy velké peníze, ale nedá se to srovnávat s dnešními cenami.

Vy se věnujete umění a své kolekci už od devadesátých let?

Už na střední škole jsem věděl, že se chci věnovat dějinám umění. A na vysoké škole, v semináři profesora Romana Prahla, kde jsme se zabývali 19. stoletím, to asi vypuklo. Měli jsme za úkol zpracovat grafické dílo Josefa Berglera, což byl zakladatel pražské akademie, ale dnes je zcela neznámý, ztracený. Jenže – znáte to, když něco hledáte, tak to objevíte. Vydal jsem se prostě do antikvariátu a položil naivní otázku: „Nemáte něco od Berglera?“ A k mému překvapení přinesli krabice, v nichž byla komplet jeho grafická produkce. Asi 300 grafik, které patřily do Waldesovy sbírky.

A ty grafiky se staly základem vaší sbírky?

Původním plánem bylo vydat Berglerovo dílo knižně, což se povedlo. A přitom jsem zjistil, že když si objednám v Národní galerii jednu černobílou fotku díla, které bych rád reprodukoval, přijde mě na stovku. A ještě je nekvalitní. Grafiky v antikvariátu stály od 20 korun do 100. Koupil jsem všechny.

Kolik jste tedy poprvé investoval do umění?

Asi 30 tisíc, což byly všechny moje peníze. Úplné bláznovství. U Josefa Berglera jsem ani náhodou nemohl počítat s nějakým zhodnocením. Byl to vlastně vědecký výzkum, cílem bylo prozkoumat jeho dílo, vydat kompletní katalog. Zdařilo se, já sbíral další zkušenosti, poznával lidi. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl setkávat s Medou Mládkovou, Jiřím Kotalíkem nebo třeba s Jiřím Kolářem. Dodnes úplně nechápu, že to bylo tak jednoduché. Poslal jsem mu svou básnickou sbírku, on mě pozval do Paříže a společně jsme vybrali koláže, které pak mou knížku ilustrovaly.

Nejdůležitější jsou kontakty na sběratele a rodiny, v nichž se umění uchovává desetiletí. Já mám reálný přehled o obchodu z obou stran.

Tak to bylo bingo.

Obrovská pocta! Na oplátku jsem mu nabídl, že mu uspořádám výstavu v galerii U Prstenu v Jilské ulici. Zalíbilo se mu tam, a tak se zde konala vůbec první prodejní Kolářova výstava v Česku po roce 1989. Nazvali jsme ji Ornitologie moderního umění, přičemž jsem to všechno měl na triku – manažersky, kurátorsky, marketingově, dokonce jsem našel jednu Čechošvýcarku, která sponzorovala knihu. A podařilo se mi Jiřího Koláře dovést až do České televize, což do té doby striktně odmítal.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Jeho koláže byly hitem 90. let. Asi jste neprodělali, že?

Výstavu jsem měl prodanou dříve, než jsem koláže rozvěsil po zdech. Tak jsem to ještě dvakrát otočil, navozil další dvě hromady koláží a zase je prodal. Byl to úspěch společenský i ekonomický. Pro mě to znamenalo základ kapitálu a otevřené dveře k dalším lidem.

Například?

Třeba jsem se seznámil s Vladimírem Železným, který byl známý coby ředitel TV Nova a už méně jako znalec umění. Potkali jsme se ve starožitnictví. Váhal tam nad Špálovým obrázkem, ranou prací z roku 1907. Byla to krásné věc, a tak mu říkám: „Jestli to nekoupíte, koupím já.“ Koupil on a začali jsme spolupracovat, v určité době jsem doporučoval zajímavé kousky jeho obchodníkům. To byla doba, kdy vlastně neexistovaly aukce. Dnes jsou alfou a omegou byznysu, tehdy se v celém Česku pořádaly dvě do roka.

Kdo je pořádal?

Jediná aukční společnost se jmenovala Agnesa, myslím, že ve Štěpánské ulici měli obchod a pořádali v hotelu Hilton aukce se starožitnostmi a výtvarným uměním. Jednou jsem tam narazil na Cestu ticha od Františka Kupky a chtěl ji vydražit pro Medu Mládkovou. Získal to jiný sběratel, ale za pár let jsem ten grafický list, který je nesmírně vzácný, od něj koupil a mám jej dodnes.

To je až neuvěřitelné, že byl Kupka tak lehce dostupný.

Kupka v devadesátkách absolutně nikoho nefascinoval. Tady se sbírali mařákovci, Mařákova krajinářská škola. Oni malovali jako na běžícím páse a když se vedle Mařáků dražil třeba mnohem významnější německý expresionista Emil Nolde, jeho vyvolávací cena byla 20 tisíc korun. Vydržel jsem do 90 tisíc, pak mě přebil někdo z Německa. Jak jinak, neměl jsem ještě kapitál, zatímco pro Němce to byly drobné.

Od 70. do 90. let se z těchto důvodů vyvezly tuny umění do světa. A dneska se to zase vrací zpátky. Žádaná bohemika přivážejí obchodníci a prodávají je v aukcích nebo napřímo, a to s obrovským cenovým nárůstem.

Baví mě sbírku rozšiřovat, ale kdyby mi nějaká instituce nabídla, že ji převezme do správy, nebudu proti.

Jak vy dnes získáváte nové přírůstky do sbírky?

Snad všechna data jsou na internetu, specializované servery sledují, jaké konkrétní umělecké dílo se kde draží. Nejdůležitější jsou však kontakty na sběratele a rodiny, v nichž se umění uchovává desetiletí. Já mám reálný přehled o obchodu z obou stran. A zbývá se jen popasovat s penězi, nebo se štěstím.

Pro arte, fotomontáž Finmag.cz

Toyen, Kupka, Filla...? Zažíváme zlaté roky obchodu s uměním, hlásí investoři

Když padají akciové trhy, kvalitní umění jde nahoru. Že ale hodnota obrazů českých avantgardistů jen během posledních let soupla o řád, překvapilo i Alexandru Bízkovou, předsedkyni představenstva fondu Pro arte. Robert Mečkovský z představenstva fondu proto věří, že zažíváme zlatá léta obchodu s uměním. „Je evidentní, že trh je teď mnohem rozvinutější,“ říká.

Jinými slovy – doba nečekaných objevů v antikvariátu či na půdách starých domů už minula.

A to skutečné objevování umění, při němž musíte znát sbírky a se sběrateli léta udržovat dobré vztahy, až se vám může poštěstit něco časem od nich získat nebo s nimi vyměnit, je už také velmi ojedinělé. Samozřejmě, za těch pár desítek let, co se tomu věnuju, znám sběratele po celém světě, rešeršuji podrobně, kdo co má, jakým způsobem s tím pracuje, co očekává, co chce pustit. Není také den, abych nenašel v mailu nějakou nabídku. Vždycky odpovím a sdělím, co si o artefaktu myslím nebo co s ním majitelé mohou podniknout. Občas se objeví zázrak, většinou nějaký starý obraz, který není takzvaně in.

Všichni teď chtějí současné umění, anebo ověřená jména. Já jdu jinou cestou. Moje sbírka čítá na 20 tisíc uměleckých děl, z nichž asi jen tisícovka je současné umění. Významné místo pak zaujímá sbírka 19. století, kterou jsem už pro sebe uzavřel. Kdybych se dneska rozhodl sbírat Mánesa, Brožíka, Marolda, ale i symbolisty a dekadenci, nedám to dohromady.

Proč?

Tohle umění už není na trhu. Přestalo existovat. Sběratelé umřeli a je mizivá šance získat něco dalšího v tomto kontextu. Můžete najít solitér, předraženého Čermáka, ale kdybyste chtěla postavit kolekci všech jmen českého 19. století a evropských příkladů, neuspějete.

Noví sběratelé tohoto období se neobjevují, a když se o něj někdo zajímá, tak jen investičně. A pak investuje třeba do obrazů Adolfa Chvaly, což není žádné velké jméno, ale obchodními strategiemi dostalo nálepku „in“ a je mnohem dražší než plátna Adolfa Kosáka. U něj líbivou krajinu nenajdete, vytvořil maximálně 40 obrazů a s takovým počtem neuděláte trh. Naopak Chvala byl velmi produktivní autor.

Aby byl autor úspěšný na trhu, a to žijící i nežijící, musí tedy vytvořit velké množství artefaktů?

Katalog Pabla Picassa, který sestavil Christian Zervos, má 20 dílů a jsou v něm tisíce obrazů. K tomu patří bezpočet kreseb, grafických listů, soch. Množství z umělce dělá slavného umělce. A pak ještě musí být schopen uměleckých proměn. Nemůže dělat stále to samé, důležité je se vyvíjet, ale přitom zůstat rozpoznatelný. A musí být invenční, předběhnout dobu. Takových osobností je málo.

Daniel Hamerník

Kecy o bohémství jsou na nic, musíte makat, říká o podnikání v umění Krajc

„Maluju každý den. Tak osm deset hodin. Chce to režim, systém a dobrou fyzičku,“ říká výtvarník Martin Krajc. Moc dobře ví, že aby uměním vydělal, musí se pořádně otáčet. V rozhovoru pro nové číslo Finmagu vypráví i o tom, zda někdy přemýšlel, že to vzdá a půjde se živit jinak.

Koho byste vedle Picassa zařadil do této kategorie?

Třeba Gerharda Richtera, současného německého malíře. Nebo Jeana-Michela Basquiata, mladého Američana, který však už zemřel. To jsou dvě jména, která revolučně posunula vnímání výtvarného umění a ovlivnila minimálně tři čtyři generace.

Za který obraz ze své sbírky jste zvláště rád?

Těžká otázka. Které dílo mezi 20 tisíci je mi nejbližší? Skoro jako Sofiina volba. Budu se tedy držet posledních měsíců, posledních obchodů... Teď mě nejvíc těší Norbert Grund, rokokový obrázek, nákup z minulého roku, v aukci a po velkém boji. Nejdražší Norbert Grund u nás, asi i na světě. Visí mi v ložnici.

A který obraz, jenž jste prodal, vás nejvíc mrzí?

Mrzí mě každý František Kupka, kterého jsem musel prodat. Ale jsem si vědom, že ty peníze přinesly kapitál pro něco jiného. Víte, vlastně na tom všem už tolik nelpím. Baví mě sbírku rozšiřovat, ale kdyby mi nějaká instituce nabídla, že ji převezme do správy, nebudu proti. Protože má-li to být v depozitáři, anebo na výstavách, jsem pro druhou možnost. I když tedy… Ještě Picasso z Kramářovy sbírky! Toho jsem tenkrát neměl prodávat.

(…)

Zaujalo? Zbytek rozhovoru si můžete přečíst v aktuálním vydání tištěného Finmagu. Přijde v něm řeč třeba na to, jak se čeští investoři orientují v umění, nebo co by Patrik Šimon doporučil umělcům.

Kam dál? Tištěný Finmag na webu:

• Svět financí vyměnil za umění. Forex umí být štědrý, ale člověčinu nepocítíte
• Základ byrokracie. Jak vznikl kopírák a proč se ho soudruzi drželi zuby nehty?
• Obsazuje seriály i filmy. Casting je víc než jen výběr herců, říká podnikatelka
• Žlutá střela se zenovou aurou. Tenhle Lexus zosobňuje sny o Japonsku
• Být první nestačí. Tyhle „cool“ vynálezy ukázaly cestu k fatálnímu neúspěchu

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag