„Věděli jsme, že se k tomu schyluje, ale nevěděli jsme, kdy přesně to přijde. Každé ráno se probudím a jdu si přečíst zprávy, abych zjistila, zda se schyluje k nějakému průšvihu. Tentokrát jsme věděli, že to bude špatné,“ líčí 33letá Arménka, Geghetsik Afuntsová. S rodinou žijící v Karabachu se jí ještě nepodařilo spojit, ale spekuluje, že oblast opustí.

Analýza Praha/Náhorní Karabach 13:10 23. září 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Všude, kam se podíváte, jsou zalesněné hory, je tam spousta zeleně, je to tam opravdu krásné,“ popisuje svou rodnou oblast Afuntsová.

Ázerbájdžánci ji nazývají „Náhorním Karabachem“, pro Armény je známá jako „Artsakh“. Právě tyto dvě země se od počátku 20. století přetahují o to, komu oblast náleží. Ve hře tahají za nitky také větší hráči. Za převážně křesťanskou Arménií (alespoň donedávna) stálo Rusko, za muslimským Ázerbájdžánem zase Turecko.

Tím, že spor už několikrát vyvrcholil v krvavou bitvu, naposledy na podzim 2020, nebylo pro mladou Arménku velkým překvapením, když se v úterý ráno začaly v hlavním městě Náhorního Karabachu, Stěpanakertu, ozývat výbuchy.

„Věděli jsme, že se k tomu schyluje, ale nevěděli jsme, kdy přesně to přijde. Každé ráno se probudím a jdu si přečíst zprávy, abych zjistila, zda se schyluje k nějakému průšvihu. Tentokrát jsme věděli, že to bude špatné,“ líčí Afuntsová začátek současného ozbrojeného konfliktu v Náhorním Karabachu.

Zprávám o útocích totiž předcházelo oznámení z hlavního města Ázerbájdžánu Baku. Tamní ministerstvo obrany vyhlásilo zahájení tzv. „protiteroristické operace“. Během dvacetičtyřhodinové války v Karabachu zemřelo nejméně 200 Arménů včetně 10 civilistů. Konflikt skončil ve středu kapitulací.

Kde je kdo doma

V Náhorním Karabachu dnes žije necelých 120 tisíc obyvatel a ačkoliv oblast podle mezinárodního práva spadá pod Ázerbájdžán, v oblasti žijí převážně Arméni. „Vím, že se v mezinárodním tisku často píše, že je oblast multietnická, ale já jsem tam nikdy nepřišla do kontaktu s nikým z Ázerbájdžánu,“ líčí Afuntsová, která v Náhorním Karabachu strávila dětství. 

Spor o to, komu území Náhorního Karabachu náleží a kdo je tam doma, se vede od začátku 20. století. „Region jižního Kavkazu (oblast, kde leží jak Arménie, tak Ázerbájdžán, pozn. red.) je potřeba vnímat jako prostor, kde po několik století žili jak Arméni, tak Ázeři pohromadě v relativním míru,“ vysvětluje historik Marek Jandák z Ústavu pro soudobé dějiny. „Dnes už tomu tak není,“ podotýká.

Příměří v Náhorním Karabachu. Ázerbájdžán dobyl strategická místa, úřady souhlasily s ukončením bojů

Číst článek

Na počátku 20. století poznamenala vztahy mezi Armény a Ázery série konfliktů, pogromů a vzájemného etnického čištění.

V 80. letech pak v Arménii probíhala kampaň za připojení Náhorního Karabachu k Arménii. Ázerbajdžán zase reagoval protesty, které přerostly v pogromy na arménské obyvatelstvo v ázerbájdžánských městech Sumgait a Baku.

Konflikt poté eskaloval v krvavou válku a oboustranné etnické čištění, během nichž zahynulo zhruba 30 tisíc lidí. Odhaduje se, že dalších až 800 000 Ázerbájdžánců a 230 000 Arménů muselo opustit své domovy. Běžní Arméni a Ázerbájdžánci tehdy přestali žít vedle sebe.

Podle Jandáka jde o „klasický případ etnického konfliktu, srovnatelný s česko-německým, který vyvrcholil etnickou čistkou Němců v Sudetech“.

V roce 1994 Ázerbájdžán prohrál válku a bylo uzavřeno příměří. Pod kontrolou arménské strany konfliktu skočily i do té doby čistě etnicky ázerbájdžánské oblasti, jejichž obyvatelé utekli ze svých domovů. Diplomatické snahy o řešení konfliktu selhaly. Příměří bylo periodicky narušováno a situace zůstávala nestabilní.

Na podzim roku 2020 v oblasti během 44 dní zemřelo zhruba 6 500 lidí. Konflikt ukončily ruské mírové jednotky, kterých v zemi působí kolem dvou tisíc. Jenže když nyní 19. září začaly ázerbájdžánské vojenské jednotky útočit na Stěpanakert, ruská vojska jen přihlížela.

Pasivní role Ruska

„Už se nemůžeme spoléhat na Rusko,“ prohlásil Nikol Pašinjan, arménský premiér v rozhovoru pro web Politico. V rámci odklonu od Ruska dokonce poskytl humanitární pomoc Ukrajině a jeho manželka Anna Hakobjanová dokonce navštívila Kyjev. V médiích Pašinjan uvedl, že spolupráce s Ruskem v souvislosti s válkou na Ukrajině byla „strategickou chybou“.

Podle Jandáka může Kremlu vadit právě Pašinjanova kritika vůči Rusku a nové přátelství směrem na západ. „Rusko vyjádřilo nespokojenost s Pašinjanovými kroky a je pravděpodobné, že se bude snažit ho nějak odstranit. Pašinjanova pozice je v současné době oslabená i tím, že prohrál válku v Náhorním Karabachu,“ vysvětluje Jandák.

Dalším faktorem podle něj je válka na Ukrajině. „Pro Rusko teď není prioritou vést válku v Karabachu, protože většinu svého vojenského úsilí směřuje na Ukrajinu,“ podotýká Jandák.

Ruský politolog Vladimir Pastuchov si zase pohrává s myšlenkou, zda mohla ruská neutralita k dění v Náhorním Karabachu být i důsledkem jednání a dohodou tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana a ruského prezidenta Vladimira Putina, kteří se na začátku září setkali v Soči.

Evropa Ázerbájdžán potřebuje

Dalším pasivním aktérem v celém konfliktu je Evropská Unie, neboli odběratel ázerbájdžánského zemního plynu. S cílem nahradit Rusko a zmírnit dopady energetické krize se v roce 2022 EU obrátila na ázerbájdžánskou vládu s prosbou o pomoc.

Výsledkem jednání byla dohoda o zdvojnásobení dodávek do Evropy v roce 2027. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová při návštěvě Baku označila Ázerbájdžán jako „spolehlivého a důvěryhodného partnera“.

Ačkoliv EU Ázerbájdžán kritizovala za útoky v Náhorním Karabachu, podle Françoise-Xaviera Bellamyho, francouzského poslance Evropského parlamentu, který zasedá v energetickém výboru parlamentu v Bruselu, v současné době chybí politická vůle k provádění jakýchkoli podstatných kroků. A tak zůstává agrese Ázerbájdžánu nepotrestaná, přestože někteří členové Evropského parlamentu volají po sankcích a přehodnocení dohody o navýšení exportu zemního plynu.

Už v létě analytik Laurence Broers uvedl, že EU je ve vztahu ke konfliktu v Náhorním Karabachu zdrženlivá, aby si nezhoršila vztahy s Arménií ani Ázerbájdžánem. „Viděli jsme určité napětí v komunikaci mezi různými frakcemi v rámci EU,“ uvedl pro Politico.

Podle Jandáka není absence sankcí ze strany EU nijak překvapivá. „Nikdy se nestalo, že by EU přestala kupovat ázerbájdžánskou ropu, přestože Ázerbájdžán vykazuje nedodržování lidských práv,“ popisuje.

‚Nastane exodus‘

Co bude dál, není jisté, ale podle Jandáka pravděpodobně dojde k exodu arménských občanů z oblasti. Arménská vláda se nyní připravuje na příchod desítek tisíc uprchlíků z Karabachu. Ázerbájdžánská vláda prohlásila, že uprchlíkům umožní bezpečný odchod.

„Obě strany si navzájem nedůvěřují natolik, že je velmi nepravděpodobné, že by arménští občané zůstali v oblasti, kterou Ázerbájdžán nyní získá pod kontrolu,“ popisuje historik.

Rodina Afuntsové zřejmě Karabach opustí. „Ještě jsem s nimi nemluvila, ale z předchozích debat, které jsme vedli, usuzuji, že odejdou. „V této chvíli Ázerbájdžánci nemají žádnou překážku v tom provést velkou násilnou čistku,“ varuje.

„Arméni si dobře pamatují genocidu, při níž bylo na začátku 20. století v Osmanské říši zavražděno přibližně milion Arménů,“ líčí Jandák s tím, že oba národy v sobě drží silnou nenávist, která je posílena kampaněmi jejich retrospektivních vlád. „Arméni se obávají etnické čistky, která by mohla nastat,“ líčí Jandák.

Hikmet Hajijev, poradce prezidenta Ázerbájdžánu, uvedl, že Ázerbájdžán zajistí amnestii pro bojovníky z Karabachu, kteří se vzdají svých zbraní. „Ázerbájdžán zdůrazňuje, že poskytne amnestii všem, kteří se připojili k Arsašským silám, a že pouze lidé, kteří spáchali zločin během války, budou postaveni před soud,“ komentuje důsledky konfliktu Jandák. Dodává však, že důvěryhodnost těchto prohlášení je „samozřejmě velmi diskutabilní.“

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít