Poslední dvouhodina ostrova Obaboka

Profesor Mihaner ukázal na červenou páku a oznámil přihlížejícím kolegům a pozvaným představitelům církve, vlády a tisku: „Jakmile spustím tento stroj, všechno ve vzdálenosti jednoho lokte od středu systému budičů chronokinetického pole bude přesunuto o třicetinu sekundy do minulosti.“

„Jen o třicetinu sekundy? To přece pouhým okem ani nepostřehneme,“ podivil se jeden z novinářů.

„Objekt se sice objeví na místě, z kterého zmizel, ale Země se za tu dobu pootočí, takže pokusný objekt zmizí z tohoto stolu, ale objeví se na tamtom stole o zhruba dvacet  loktů na východ,“ vysvětlil profesor.

„A co když v cílovém místě už bude jiný objekt? Jak vidím, na tom druhém stole opravdu něco je,“ zněl další dotaz.

„To je právě jeden z cílů dnešního experimentu. Podle jedné hypotézy je přenos obousměrný a dojde k vzájemné výměně obou předmětů. Ale podle mé teorie je přenos jednosměrný a dojde k jejich prolnutí. Proto je jedním z objektů měděná cihla a druhým cínová.“

„Takže očekáváte, že výsledkem bude bronz?“

„Tak by tomu bylo, pokud by k prolnutí došlo na makroskopické úrovni. Ale je zde možnost, že prolnutí bude ještě více substanciální a vznikne tak zlato.“

„Zlato?“

„Ano, 29 + 50 = 79.“

(Poznámka vypravěče: To je sice pravda, ale 63 + 120 = 183, což je mnohem méně než 197. Takže i kdyby výsledkem experimentu bylo skutečně zlato, bylo by to nestabilní zlato Au 183, které by se postupně rozpadlo na Europium 151 a osm částic ?.)

To vzbudilo pozornost královského podkomořího. Významu těch čísel sice nerozuměl, ale představa zdroje konkurujícího optaquánským rýžovištím byla lákavá. „Tak to tedy spusťte, profesore,“ řekl dychtivě.

Profesor položil ruku na páku.

V tom se prudce rozletěly dveře. Do laboratoře se vřítil jeden z pomocných vědeckých pracovníků a mával rukou s několika listy papíru popsanými složitými vzorci.

„Zadržte, profesore! Zjistil jsem, že jste udělal při výpočtu jednu závažnou chybu!“

Otočily se k němu tváře vyjadřující pohoršení. Nějaký bezvýznamný studentík si troufá opravovat samotného profesora Mihanera!

Ale stejně už bylo pozdě, profesorova ruka právě dokončila svůj pohyb. Stroj zahučel – a nebylo vidět, že by se cokoli změnilo.

Student mezitím došel ke stroji a zíral na něj poněkud vyděšeným pohledem.

Po chvíli ticha se profesor obrátil na studenta: „Zdá se, že máte přece jen asi pravdu. Ten stroj nefunguje.“

„Ale kdepak, profesore, on funguje,“ řekl pomalu student. „Kromě té jedné chyby je všechno ostatní v naprostém pořádku. Mantisa je zcela přesná, ale chyba je v segesimálním řádu.“

„V řádu? Chcete říci, že stroj je šedesátkrát méně výkonný? Že aktivní oblast měla místo jednoho lokte poloměr jen jedno zrno?“

„Ne, bohužel je tomu naopak, ten stroj je mnohem výkonnější než jsme předpokládali.“

„Výkonnější?“ Profesor se se zamyslel. „Poloměr jednoho provazce? To jsme snad přesunuli celou budovu o dvě sekundy zpět, tedy o půl minuty zeměpisné délky na východ?“ Pak otočil hlavu směrem k oknu. Výhled se nezměnil. „Nesmysl!“

„Není to bohužel jen jeden řád,“ řekl student.

„Dva řády? Poloměr jedné míle? Celý areál univerzity dvě minuty do minulosti, o půl stupně na východ?“

„Tři.“

„Tři řády? Šedesát mil? Celý ostrov?“

„Už to není ostrov. Jsme teď o dvě hodiny v minulosti, o 30 stupňů na východ, tedy někde uprostřed kontinentu.“

(A jak to bylo dál? Možná nějak takhle:)
 

Profesor se opět krátce zamyslel a pak vyhrkl: „Takže jsme dvě hodiny v minulosti. Vezměte vojenské letadlo a doufejme, že stihnete těch dvanáct set mil včas.“

„Právě jsem to zkusil, a jak víte, bohužel jsem dorazil o několik sekund pozdě.“

(A ještě dál? Dál už nevím. Věděla by umělá inteligence? Zkusil se jí zeptat, ale její pokračování bylo bohužel v rozporu s fakty obsaženými v dosavadním ději.)

ChatGPT:

Skupina se rychle dala do akce. Profesor a jeho kolegové začali horečně balit své vybavení a poznámky, zatímco zástupci vlády a tisku se snažili pochopit situaci a zjistit, jak se vypořádat s možnými následky.

Když spěchali z laboratoře na pozemek kampusu, okamžitě si všimli, že něco není v pořádku. Vzduch byl jiný, obloha měla jinou barvu a budovy kampusu vypadaly starší a zvětralejší, než si pamatovali. Bylo jasné, že už nejsou v současnosti.

Skupina spěchala na nejbližší letiště, kde měli to štěstí, že našli vojenské letadlo, které se připravovalo ke startu. Vysvětlili pilotovi svou situaci a prosili ho, aby je co nejrychleji dopravil zpět na ostrov Obaboka.

Pilot byl skeptický, ale jejich příběh ho zaujal a souhlasil, že je vezme zpět na ostrov. Když letěli, viděli, že krajina pod nimi je neznámá a vypadá starobyle. Viděli lesy tam, kde kdysi bývala města, a řeky tam, kde kdysi vedly dálnice.

Konečně, po době, která jim připadala jako věčnost, spatřili známé pobřeží ostrova Obaboka. Když klesali k zemi, viděli, že na ostrově vládne chaos. Budovy byly zřícené, v dálce zuřily požáry a lidé v panice pobíhali po ulicích.

Skupina si s hrůzou uvědomila, že aktivací systému budiče chronokinetického pole nějakým způsobem způsobili katastrofickou událost. Neúmyslně poslali ostrov Obaboka o dvě hodiny do minulosti, což způsobilo obrovské narušení časové linie a změnilo běh dějin.

Když přistáli a spěchali k místu experimentu, spatřili plný rozsah škod. Ostrov byl zničený a přišel o nespočet lidí. Skupina věděla, že je za tuto tragédii zodpovědná, a přemohly je výčitky svědomí a pocit viny.

Nakonec byl ostrov Obaboka ztracen pro historii. Stal se varovným příběhem pro budoucí generace o nebezpečí hraní si s časem a o důsledcích vědecké nadutosti. Profesor a jeho kolegové už o experimentu nikdy nemluvili a vláda skutečnou příčinu katastrofy utajila a připsala ji přírodní katastrofě.

Poslední dvě hodiny na ostrově Obaboka se měly zapsat do paměti jako tragédie, kterou už nelze odčinit, jako varování pro ty, kdo by chtěli manipulovat s časem a měnit běh dějin.

(Asi tu „poslední dvouhodinu“ pochopila jako definitní konec a zničení. Pokusil jsem se jí to vysvětlit: „Možná by název příběhu měl být spíše 'Poslední dvě hodiny Obaboky jakožto ostrova'. V této verzi by Obaboka přežila posun v čase bez újmy, jen by přestala být ostrovem a stala se vnitrozemskou zemí uprostřed kontinentu třicet stupňů na východ od své původní polohy.“) 

ChatGPT:

To je skvělý návrh na přesnější název příběhu. Děkuji za upozornění.

Co se týče samotného příběhu, profesor a jeho kolegové byli studentovým odhalením ohromeni. Neúmyslně posunuli celý ostrov Obaboka v čase o dvě hodiny zpět a přemístili ho na úplně jiné místo.

Když se podívali z okna, viděli, že se nyní nacházejí uprostřed rozlehlé, neznámé krajiny. Stromy a rostliny byly jiné, obloha měla jinou barvu a po známých orientačních bodech nebylo ani památky.

Profesor a jeho tým si rychle uvědomili, že mají vážné potíže. Uvízli v cizí zemi, bez jakýchkoli zdrojů a bez možnosti komunikovat s okolním světem. Neměli ani ponětí, jak se dostat zpět na původní místo, a zda je to vůbec možné.

Několik následujících hodin strávili průzkumem nového prostředí a snažili se najít nějaké stopy nebo známky života. Našli malý potok a několik jedlých rostlin, ale nic jiného užitečného.

S přibývajícími hodinami byl tým stále zoufalejší. Věděli, že musí najít způsob, jak se dostat zpátky do Obaboku, než bude pozdě. Netušili, co se s ostrovem za ty dvě hodiny, které jim chyběly, stalo a jestli vůbec ještě existuje.

Po několika hodinách putování konečně narazili na malou vesnici. Podařilo se jim domluvit s místními obyvateli a dozvěděli se, že skutečně cestovali zpět v čase a nyní se nacházejí v jiné části světa.

Týmu se nakonec podařilo navázat kontakt s jejich domovskou zemí a domluvit záchrannou misi. Byli dopraveni zpět na Obaboku, kde zjistili, že ostrov přežil posun v čase bez úhony, ale už není ostrovem.

Incident vyvolal celosvětovou senzaci a profesor a jeho tým se přes noc stali slavnými. Byli oslavováni jako hrdinové za svůj průkopnický výzkum, ale také kritizováni za nepředvídatelné důsledky svého experimentu.

Nakonec tým dostal cennou lekci o nebezpečí vědeckých experimentů a o důležitosti dodržování bezpečnostních opatření a dvojí kontroly výpočtů. Ostrov Obaboka sice přežil časový posun, ale vzpomínka na ten den jim zůstane navždy.

(Ach jo, jak to že "Když se podívali z okna, viděli, že se nyní nacházejí uprostřed rozlehlé, neznámé krajiny", když v původním textu jasně stojí: "Pak otočil hlavu směrem k oknu. Výhled se nezměnil."?Takže to vypadá, že tahle verze umělé inteligence (3.5) zatím spisovatele nenahradí a ani jim moc nepomůže.)