Ne, nemůžu se polepšit. Kapela Povodí Ohře vydává nové album

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Album týdne

Už potřetí se kapela Povodí Ohře vrací do kraje, od něhož si půjčila své jméno. Pokud se ale debut poohlížel po reáliích života na dohled od železné opony (KPP) a druhé album Dva trámy na kříž zase tematizovalo poválečnou snahu vymazat veškerý německý vliv v regionu (Správná dobrá jména), pak novinka Místo odpočinku hledí ještě hlouběji do minulosti.

Inspirací je polozapomenutý kulturní poklad: opera Hans Heiling z roku 1833 skladatele Heinricha Marschnera a především její libreto, které napsal pěvec a divadelní režisér Eduard Devrient. Jedná se o romantické vyprávění o tragické lásce situované ke Svatošským skalám, zkamenělému svatebnímu průvodu na břehu Ohře. Zpěvák a textař Jiří „Sisi“ Sochor si od Devrienta půjčuje slova pro úvodní country-rockové písně Podzemí, Blud a Anno, ale rozehrává na jejich základě s kapelou zcela jiný příběh, než je ten o zhoubné lásce syna královny podzemních duchů a prosté venkovanky. Mnohem víc ho zajímá možnost polepšení a změny charakteru. Ať už je řeč o zkaženém jedinci (písně Měsíc a Na nebi) případně o dělení společností na vládnoucí a porobené (Podzemí a Díra). 

Povodí Ohře sází od prvního alba na neutěšenou rozervanost textů servírovaných surovým projevem, jejž podtrhuje dravá, úmyslně a bolestivě hlučná kapela. Místo odpočinku v tomto ohledu nepředstavuje výjimku, byť se jedná o náladově nejodstíněnější a nejpestřejší nahrávku kapely, do jejíhož rejstříku vstupují i prvky šansonu, balady, případně dojde na garáž-punkovou interpolaci tuzemského swingového šlágru Láska a svítiplyn z konce padesátých let.    

Povodí Ohře je v dobrém slova smyslu starosvětská kapela, která má cit vytahovat z minulosti nejen motivy, které jsou polozapomenuté nebo se vytrácejí, ale především emoce, které je doprovázejí. I proto se v názvu zmíněný odpočinek nedá vnímat jako vydechnutí, spíše coby pošilhávání po ukončení veškerých útrap. S nimi však zmizí i naděje na to dobré. Fatalismus - nebo za fatalismus vydávaný alibismus - tu prostupuje vším. Povodí Ohře vynikají v líčení krutého světa, v němž nejde nehřešit. Ostatně ve finále Sisi zpívá: „Ne, nemůžu se polepšit.“ Pavel Turek

Film týdne

Zápletka amerického snímku Fremont, který právě hrají česká kina, by se snadno vešla na kousek papíru v čínském koláčku štěstí. Osamělá Dunia, emigrantka z Afghánistánu, pracuje v Americe v továrně na výrobu zmíněných koláčků a sama štěstí hledá. Čtvrtý snímek íránsko-amerického režiséra Babaka Jalaliho oceněný za režii na letošním festivalu v Karlových Varech ale naštěstí nabízí víc než očekávatelnou romanci.

Mladá, mlčenlivá dívka Dunia (Anaity Wali Zady, která do role bezesporu promítla i vlastní emigrantskou zkušenost) pracovala jako překladatelka pro americkou armádu před návratem Tálibánu k moci. Podařilo se jí ze země utéct a novým domovem se stalo kalifornské městečko Fremont, kam se uchýlila řada dalších afghánských emigrantů prchajících před tyranským režimem. Její život je rozdělený mezi bezesné noci, monotónní práci a sezení u svérázného psychiatra.

Po náhlé smrti kolegyně v továrně povyšuje na pozici toho, kdo vymýšlí věty do koláčků. Jednoho dne se odváží a napíše svoji zprávu „Zoufale toužím po snu“ se svým jménem a telefonním číslem. Její přání přitom není jen jakousi obecnou touhou po naplnění snu. Odráží i její neschopnost spát. Celé noci zírá do stropu v malém bytě sužovaná pocitem viny, že zatímco ona mohla odejít, další museli zůstat.

Postupně si nicméně vytváří křehké vazby s pár lidmi z okolí: se spolupracovnicí, jejíž manžel se na ni dívá s podezřením kvůli její „kolaboraci“ s americkou armádou, se stárnoucím afghánským mužem, s nímž ji pojí láska k soap operám. Duševní i fyzická únava hrdinky jsou zjevné, zároveň se nepřestává snažit jít dál. Konverzační a zároveň stoický, pomalu se odvíjející náladový snímek staví na detailu – slovním, emočním i obrazovém. Černobílá kamera Laury Valladao je blízko postav, v jejich vnitřním světě, a pomáhá vytvářet dojem blízkosti, intimity, navzdory tomu, že si hlavní hrdinka drží od všech distanc.

Na jednu stranu je Fremont příběhem o hledání štěstí. Jeho příslib se náhle zjeví v podobě automechanika, kterého Dunia náhodně potká v bistru (Jeremy Allen). Pokud je někde snímek pohodlný, pak právě tady, kde nabízí až příliš snadné vykoupení. Před hrozící sentimentalitou ho ale zachraňuje hlubší, citlivě pojaté téma duševního i fyzického exilu a pocitu bezesného vykořenění jako obecné emigrantské zkušenosti. Jindřiška Bláhová

Divadlo

Divadlo pod Palmovkou vstupuje do nové sezony s inscenací Žena filmového kritika. Vychází z populárního blogu a následné knižní verze anonymní autorky vystupující pod jménem Žena filmového kritika, která originálně, vtipně i hořce glosuje své manželství s recenzentem. Jedná se „manželské etudy“ viděné optikou současné střední generace, které ve hře vykresluje oceňovaný dramatik a režisér Tomáš Dianiška. Pocity ženy, jejíž manžel místo do práce chodí do kina, ztvární v hlavní roli Barbora Kubátová, kritika a manžela hraje Jakub Albrecht. tur

Filmová přehlídka

Výběr deseti filmů nabídne projekt Tady Vary, do kterého je zapojeno čtyřicet tři kin po celé České republice. Speciální projekce, které mají evokovat festivalovou atmosféru a doprovodí je úvod s hosty, se budou konat jednu středu v měsíci od října do příštího června. Sezónu zahájí 18. října vítěz Zlaté palmy v Cannes Anatomie pádu (Anatomie d'une chute). Na programu jsou do konce roku dále filmy Umění jíst a milovat (La Passion de Dodin Bouffant) nebo Napoleon. Po vzoru divadel je možné si koupit na celou sezónu abonmá. jb

Hudba

V pondělí začíná letošní Lunchmeat Festival tradičně věnovaný progresivní elektronické hudbě a novým médiím. Pětidenní program se rozprostře do čtyř lokací po celé Praze a nabídne přes padesát umělců z celého světa. Mezi nejvýznamnější jména, která hýbou současnou scénou, patří Evian Christ, Minor Science, Marina Herlop, Hyd a Pinch. Čtrnáctý ročník nabídne zároveň premiérové uvedení nového materiálu od řady českých a slovenských hudebníků a hudebnic, jako jsou Petra Hermanová, Martyyna a Koruth, či projekty Oliver Torr & Axonbody nebo DOOM´D (dvojice Trauma a oxoo bude v rámci představení v prostoru CAMP promítat na obří plátno o rozměrech 20 x 4 metry). krk

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter.