Magdalena Platzová: Dobrodružství Petra Pepře
Jsem opakem svojí americké kamarádky Lary, která zná všechny sýraře, vinaře a řezníky, výrobce čokolády, restaurace a bary v okolí. Bere Lyon útokem, statečně komolí francouzštinu a žije svou lyonskou zkušenost až do dna. To mně trvalo asi rok, než jsem se poprvé odvážila do sýrárny, o vinařství ani nemluvě.
Konfrontovat moji absolutní neznalost s tak bohatou kulturní tradicí mi připadalo zahanbující, anonymita supermarketu budiž pochválena. Výhodou mého přístupu je, že ještě po jedenácti letech mohu v naší čtvrti leccos objevit.
Čtěte také
Čas od času překročím práh některého z těch neuvěřitelně pestrých obchůdků a nestačím se divit. Jako minulý týden, kdy jsem narychlo potřebovala pro někoho dárek a vstoupila do obchodu s pepřem.
Nad vchodem je napsáno cosi jako Pepřárna, ale je tu spousta dalšího koření, také různé soli nebo hořčice. Pepř je ale to hlavní.
Pepře všech odstínů, velikostí a tvarů, je jich tu na šedesát ze všech koutů světa a majitelka tvrdí, že by jich mohla mít klidně ještě sto a zdaleka by nebyla u konce. S pepřem je to jako s vínem, říká, stejný druh vypěstovaný v jiné lokalitě má jinou chuť a když se do toho ponoříte, nemá to konce.
Čtěte také
Mám různé dodavatele, říká, třeba na Madagaskaru. Tam kupuji koření z farmy, kterou vlastní skupina žen. A víte co je zajímavé? Koření na Madagaskaru vlastně začal pěstovat jeden pán z Lyonu. A víte, jak se jmenoval? Pierre Poivre! Petr Pepř.
To je vtip? Vůbec ne, vrtí hlavou prodavačka a přináší mi ukázat ohmatanou knihu v měkké obálce, faksimile spisu ve staré francouzštině, jehož autorem je – Petr Pepř.
Koupím dárek, rozloučím se a běžím domů. Chci si vyhledat příběh Lyoňana, o jehož existenci jsem se právě dozvěděla. A objevuji příběh moderní Evropy plný soutěživosti, diplomacie, ušlechtilých záměrů a bezohlednosti, bitev, peněz a moci.
Čtěte také
Pierre Poivre se narodil v Lyonu roku 1719, v rodině malého překupníka s hedvábím. Do školy chodil k jezuitům na Croix Rousse a ti jej, jako schopného studenta, poslali do Paříže. Na Dálný východ byl poprvé vyslán ve dvaadvaceti letech jako misionář. Začal se ale tak živě zajímat o místní zemědělství a obchod s kořením, že byl povolán zpět do Paříže.
Touha po dobrodružství však byla silnější než poslušnost. Poivre se vracel do Asie s lodí Francouzské indické společnosti, kterou napadli Britové. To bylo běžné, Holanďané, Francouzi a Britové si šli v koloniích po krku. Dělová koule mu ustřelila pravou ruku a to vyřešilo jeho situaci. Co s knězem, který nemůže žehnat? Církev jej propustila a Poivre se vrhl do svojí skutečné vášně – koření. Udělal plán, jak vypálit rybník Holanďanům, kteří měli na obchod s kořením monopol: začne jej pěstovat ve francouzských koloniích.
Čtěte také
Podařilo se mu získat podporu Francouzské indické společnosti a Ministerstva námořnictví a založil na dnešním Madagaskaru pokusnou zahradu. Zatímco sháněl a tajně dovážel sazenice, hlavně hřebíček a muškátový ořech, svěřil zahradu správci. Rostliny však nevysvětlitelně umíraly. Nakonec se zjistil důvod: správce, zřejmě uplacený Holanďany, zaléval sazenice horkou vodou.
Poivre se nevzdal, vrátil se do Lyonu, oženil se, vydal knihu a budoval svůj politický vliv. Další příležitost nastala v roce 1766, kdy Francouzská indická společnost podstoupila kolonie králi. Poivre byl jmenován místodržícím na tehdejším Île de France a Île de Bourbon, dnes Madagaskaru a Réunion.
Čtěte také
Konečně měl prostředky na to, aby uskutečnil svůj plán. Usadil se i s rodinou na Madagaskaru a založil botanickou zahradu, jež funguje dodnes. Dovážel rostliny i stromy a začal ve velkém pěstovat nejen hřebíček a muškátový ořech, ale také pepř, skořici, vanilku. Monopol Holanďanů skončil. Poivre zemřel těsně před revolucí na svém panství nedaleko Lyonu.
Dobyvatel, průkopník, objevitel. Trochu jako moje americká kamarádka Lara, která se právě teď, zatímco já přebírám drobky cizích příběhů, plahočí po vinicích v Beaujolais a zažívá na vlastní kůži dobrodružství francouzského vinobraní.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
