Transsexualita? Pssst… Může se to stát i vám!

Řekněme si to na rovinu. Skutečnost, že je někdo transsexuál, znamená, že daný člověk má nějaký defekt. To nemyslím nijak zle. To, že se někdo narodí do těla, které není v souladu s jeho vnímáním sebe sama, není normální. Ten člověk za to ale nemůže, proto není správné nazývat to úchylkou či něčím podobným. Je to svým způsobem diagnóza, která koneckonců má i své lékařské označení – F64 (Porucha pohlavní identity) a jednoduše znamená to, že člověk se necítí v souladu se svým fyzickým tělem.

Na druhou stranu, to, že se jedná o defekt není ani nic zlého, nebo neobvyklého. Nejedná se totiž o jediný defekt, kterým lidé trpí. Stejně tak je defekt vyšší tlak, cukrovka, rakovina atd. Všechny nemoci jsou prakticky defekty na zdravém – „normálním“ člověku. Samozřejmě některé defekty jsou častější a jiné méně časté. Některé jsou společností přijatelnější a jiné méně. Krásný příklad je v tomto směru například neplodnost u mužů, což je opět defekt. Dříve – ne až tak mnoho let nazpět, bylo toto téma prakticky tabu, dnes je relativně normální, normálně se dá zjistit a v případě potřeby léčit, např. umělé oplodnění atd. Anebo rakovina děložního čípku, proti které se očkuje jen pár let.

To, co mají výše zmíněné defekty společné je fakt, že jsou společensky přijatelné, lidé se za ně nestydí, a také proto se řeší. A právě zde se dostávám k problematice transsexuality. Když cítíte nesoulad se svým fyzickým tělem, je velice náročné se s touto skutečností vypořádat – zejména, když víte, že okolí je v tomto směru nenávistné. Přizpůsobit se fyzickému pohlaví je prakticky nemožné a vede to ke konstantním depresím a skutečné nespokojenosti v životě, někdy i k sebevraždám. Proto transgender osoby volí spíše cestu změny těla. Tu ale není možné provést ze dne na den, je to dlouhý proces, který je viditelný a pro mnohé velmi náročný. Pakliže ho ještě neakceptuje okolí, je tento proces ještě násobně náročnější. Zároveň, čím déle člověk tuto skutečnost v sobě dusí – zejména je to právě z důvodu, že je to považováno za něco nesprávné – tím hůře je celá proměna proveditelná a o to horší má pak daná osoba svůj skutečný život ve správném těle. Jinak řečeno, když se kluk cítí jako holka začne brát prášky v pubertě, tak velmi brzo může mít normální život ženy. Když s tím bojuje a rozhodne se vše podstoupit třeba až ve 25 letech, je celý proces daleko náročnější a dost možná nikdy už z něj nebude hezká žena bez dodatečných, riskantních operací s tím, že ve finále stejně nikdy už ten život nebude takový, jako kdyby do toho šla v mládí.

A právě to je ten důvod, proč by se o transgender problematice mělo psát a mluvit. Ne z toho důvodu, že je to něco výjimečného, ale pro to, aby lidé věděli, že to je naprosto normální, protože bohužel ještě do nedávna to za normální považováno nebylo a stále je toto téma ještě v mnoha rodinách tabu. 

Ideální stav by ve finále měl být takový, že transsexualita bude brána jako každá jiná porucha a když už v mládí bude chtít daná osoba žít jako někdo jiný, bude jí to umožněno, stejně, jako když potřebuje léčit chřipku, aniž by se na ni někdo díval divně či měla pocit, že dělá něco zlého….

A ano, věřím, že po přečtení těchto řádků si mnozí řeknou, že plácám bláboly, nevím, o čem mluvím a pokud tuto „divnou úchylku“ budeme brát za samozřejmou, začne se akorát rozmáhat. Ale pozor, nikdy nevíte, kdy třeba vaše dítě řekne: „Mami, tati já se cítím být kluk/holka…“ Můžete si pak tvrdošíjně stát za svým, v hloupém přesvědčení, že výchovou to změníte, stejně jak si někteří lidé myslí, že se z člověka dá vychovat homosexuál, ale opak je v tomto případě pravdou. Možná, za cenu hádek a jistého psychického týrání svého dítěte, potlačíte tyto touhy v mládí, ale je velmi pravděpodobné, že v dospělosti se stejně zařídí podle sebe, jen s tím rozdílem, že možná bude daleko více nešťastné, než kdyby vše proběhlo přirozeně…