Článek
Krvavé šílenství, označované jako magdeburgizace, které postihlo v roce 1631 německé město Magdeburg, se ustálilo jako historický pojem. Někdy se užívá i Magdeburská svatba. Orgie smrti povolil sedmdesátiletý stařec, císařský generál Johan Tzerclaes, vévoda z Tilly (1559-1632).
Do náboženského konfliktu, který byl vrcholem sporu mezi římskokatolickou a protestantskou církví, se postupně zapojily téměř všechny země kontinentu.
Koho vláda, toho víra
Počátek je nutno hledat po uznání augšpurského míru v roce 1555, po něm se v zemích Koruny české začalo ve velkém upevňovat katolické náboženství, mottem smlouvy bylo heslo Cuis regio, eius religio – Koho vláda, toho víra. Habsburkové byli ortodoxními katolíky, ale v zemích se stále více začalo šířit protestanství. Proti tomu vystupovali jezuité, příslušníci katolického řádu založeného Ignácem z Loyoly v roce 1534, bulou ho schválil roku 1540 papež Pavel III. Nový řád měl misijní činnost, která měla pozvolna obracet protestanty na „pravou víru.“ Jezuiti ale byli i významnými nositeli vzdělanosti, z jejich škol vycházeli znamenití učenci. S nimi se šířila věda, umění a kultura. S nimi přišlo do Čech i baroko. Řád přišel do země v roce 1556, pozval ho Ferdinand I. Po jeho smrti nastoupil Maxmilián II. Habsburský, ten slíbil českým stavům náboženské svobody. Chtěl mít pokoj od věčných svárů, za tento akt stvrzený Českou konfesí se pánové zavázali, že nebudou proti, aby po jeho smrti vládl syn Rudolf II. Ten pokračoval v otcově politice, raději se věnoval umění, do Prahy zval všeliké učence, na něž se lepili šejdíři, ale Rudolf chtěl mít klid. Slovo podivín ho plně nevystihuje, spíše byl blázen. Prahu měl rád, město se za jeho doby stalo středem tehdejšího středoevropského vesmíru. Sem utekl před svými příbuznými, kteří chtěli, aby vládl, což se mu příčilo, zrovna tak jako pomyšlení, že tu příbuzenskou holotu má živit. Proto se na hradě obklopoval ženami a uměním. A sbírkami, císař sbíral všechno, v tom sekvence filmu Císařův pekař nelžou.
Rudolf II. chtěl mít od politiky pokoj
Aby měl pokoj od otravné šlechty, vydal císař Rudolf II. Majestát jako záruku náboženské svobody českých stavů. Habsburky melancholik, šílenec a vztekloun na trůnu přestal bavit, vyměnili ho za Matyáše, který Rudolfův Majestát netoleroval, a tak to spělo ke konfliktu. Po Matyášovi přišel syn jeho prastrýce Ferdinand a ten se s českou šlechtou párat nechtěl. Já jsem katolík, vy budete taky a komu se to nelíbí, ať jde k šípku! Hřímal císař (možná kulantněji). Paradoxem je, že k jeho zvolení přispěl Jáchym Ondřej Šik, pozdější vůdce protihabsburského povstání.
Už letí!
Třicetiletou válku (1618-1648) „odstartovala“ druhá pražská defenestrace. V pražské místodržitelské kanceláři se scházely stížnosti českých stavů, ale místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Jaroslav Bořita z Martinic byli ve svém zájmu habsburskými úředníky, takže letěli oknem. Přitom si naštvaní šlechtici přišli „zaházet“ Michnou z Vacínova (defenestrovalo se 23. 5. 1618). Víra byla dobrou záminkou pro boj o evropské trůny. Poté vypukla válka, která trvala 30 let, na našem území byla poznamenána vítězstvím katolické koalice.
Už se perou
Ale pod záminkou boje za víru se to začalo řezat po celé Evropě. Každý chtěl urvat co nejvíce kořisti, v Čechách se majetek začal porcovat po staroměstské exekuci, druhý díl přišel po zavraždění Valdštejna v Chebu roku 1634. Mezi tím se drancovalo, kořistilo, mordovalo. Válka měla mnohé peripetie. Žoldnéřům obou stran záleželo především na kořisti, za ideály bojoval jen málokdo.
V nepřehledné válce bojovaly jak velké armády, tak i malé skupiny vrahounů, kteří se účelově spojovali. V průběhu války se počet obyvatel v Evropě snížil minimálně o 30 procent, mužské populace ubyla o polovinu.
V Čechách byl pokles lidí o třetinu.
Švédové se valí do Evropy
V roce 1630 se do války zamíchal s početnou armádou švédský král Gustav II. Adolf. Postavil se na stranu protestantů, a rozhodně to nebylo zadarmo. Finančně ho podporovala zejména Francie, Sasko, které se s ním vojensky spojilo, až byla k dispozici armáda o síle asi 42 tisíc mužů.
Největší masakr třicetileté války
Na švédskou pomoc spoléhal i dobře opevněný protestantský Magdeburg, který ale chránili císařští vojáci. Před město přitáhl 20. března hrabě Tilly a obléhání města svěřil pappenheinskému vojevůdci hraběti Gottfriedu Heinrichovi. Obléhajících bylo asi 24 tisíc, když došlo na drancování, stáhlo se k městu až 40 tisíc kmánů, kteří se chtěli podílet na kořisti bohatého města. Obráncům veleli Dětřich z Falkenbergu a Kristián Vilém Braniborský, k dispozici měli asi 2400 ozbrojenců. Útočníci ztratili asi 300 mužů, 1500 jich bylo raněno. Po vpádu do města, kde krev tekla ulicemi doslova proudem a rozběsněné hordy si počínaly jako smyslu zbavené, bylo povražděno přes 20 tisíc obyvatel, včetně dětí. Zachránilo se asi 5000 lidí.
Útok proti hradbám trval asi tři hodiny, zajatci se nebrali, obětí byli i katolíci. Náboženství šlo stranou a Bůh obou konfesí zarytě mlčel. Pojem magdeburská svatba údajně odkazuje na městský znak, ve kterém je panna, kterou si násilně přivlastnil habsburský Ferdinand II. Město nakonec vzplálo, zřejmě ho zapálili sami obránci, zbylo jen několik domů kolem kostela.
Kostelní azyl nepomohl
Nepomohla ani starobylé právo azylu při úkrytu v kostele, útočníci všechny upálili. Šílení vojáci nejen zabíjeli, vyžívali se v zohavování mrtvol, hromadně znásilňovali ženy i děti. Mnoho lidí spáchalo sebevraždu, mnoho se jich utopilo v řece. Tři dny trvaly krvavé orgie.
Sice zděšeni, ale rvali se dál
Zprávy o magdeburském masakru se rozletěly po celé Evropě, šířily se pomocí ilustrovaných tiskovin, pamfletů. Vina padla na Tillyho, který nedokázal bezuzdné řádění zastavit, ač se o to pokoušel.
Krvavá předehra
Opomíjenou událostí je ale podobná akce vedená o něco dříve švédskou armádou. Král Gustav Adolf vyraboval protestantské město Frankfurt nad Odrou, které mělo císařskou posádku. Byl to menší masakr, ale pohřbívání zabitých trvalo téměř týden. Odvetou ve velkém se stalo zničení Magdeburku.
30 let bojů
Tilly byl smrtelně raněn v bitvě se Švédy u Rainu nad Lechem 15. 4. 1632, po 15 dnech zemřel na tetanus. Po pádu Magdeburku se spojil saský kurfiřt Jan Jiří s Gustavem Adolfem, který se po připojení dalších německých protestantských měst stal hlavou protikatolické koalice.
Válka ničící Evropu pokračovala až do uzavření vestfálského míru 24. října 1648. Jednalo se ve dvou městech, v katolickém Münsteru a protestanském Osnabrücku. Hlavní aktéři neměli ochotu se spolu setkat.
Je to trochu zjednodušené, byla to složitá doba, ale masakr to byl opravdu strašlivý. O pár století dříve se v menším rvali katolíci a nekatolíci i u nás.
Zdroje
- 1631 - The Sack of Magdeburg tv film (2006)
- cs.wikipedia.org/wiki/Magdeburská_svatba
- Z. Šmíd: Jak jsme se nedali, Formát, 2002,
- Druhá pražská defenestrace zahájila 30letou válku, zpravodajství Nova, 2009
