Patříme k posledním zemím v EU bez jasného legislativního zakotvení nepřípustnosti tělesného trestání, k čemuž nás opakovaně vybízí Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, Výbor OSN pro práva dětí, a i český Výbor pro práva dítěte, který je poradním orgánem vlády.
Například Německo přijalo příslušnou legislativu v roce 2000, Maďarsko v roce 2004, Polsko v roce 2010 a Francie v roce 2019. Tam, kde tento krok udělali, je dobře vidět, že i „pouhý“ morální apel může mít pozitivní dopad. V zemích, které přistoupily k tomuto kroku, došlo ke snížení agrese a násilí ve vrstevnických skupinách i v rodinách. „Pokud přestaneme tolerovat jakékoli formy násilí, zvýšíme tím citlivost v rodinách k různým třeba i menším projevům násilí, a tak můžeme zamezit eskalaci násilí a závažnějším projevům,“ vysvětlila na tiskové konferenci k Mezinárodnímu dni dětí ředitelka organizace Spondea Kristýna Pešáková, proč má jejich snažení smysl. Spondea již řadu let poskytuje pomoc rodinám ohroženým domácím násilím.
Z GENERACE NA GENERACI
Tělesnými tresty se zabýval také nedávno zveřejněný výzkum odborníků z Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, který zmapoval, jak se česká společnost k fyzickým trestům staví. Ukázalo se mimo jiné, že více než třetina rodičů v Česku používá fyzické tresty jako běžnou součást výchovy a polovina rodičů si myslí, že by měli mít právo své děti fyzicky trestat. Naopak zhruba čtvrtina si myslí, že by se tělesné trestání mělo ošetřit zákonem. Více taky k fyzickým trestům inklinují rodiče, kteří byli sami jako děti trestáni.
Tělesné tresty nás učí, že násilí je přijatelným způsobem řešení konfliktů nebo prostředkem k dosažení svých cílů – a děti pak toto chování samy replikují ať už jako malé, nebo pak v dospělosti. „Násilí v mezilidských vztazích považujeme za nepřijatelné, ale násilí na dětech za přijatelné,“ poznamenává renomovaný psycholog Radek Ptáček, který zmíněný výzkum vedl.
Z výzkumu taky plyne, že celých 90 procent rodičů se domnívá, že fyzické tresty nefungují, přesto se jen 40 procentům daří se jim vyhnout. „Je to víceméně řešení našich vlastních emocí,“ uvedl Radek Ptáček s tím, že fyzické tresty jsou pro dítě vždy stresující, a pokud přetrvávají dlouhodobě, mohou nabývat formy traumatu, což ovlivňuje vývoj dětského mozku.
Děti, které zažívají časté fyzické tresty, mohou mít v dospělosti vážné psychické a vztahové problémy, problémy se sebedůvěrou, hůř zvládají krize a složité výzvy, jsou méně psychicky odolné, mají tendence k závislostem a rovněž řadu somatických obtíží.
O vlivu fyzického trestání na pozdější život se zmiňuje také ředitelka z organizace Spondea. „Ve druhé polovině minulého století americký renomovaný lékař a výzkumník doktor Vincent J. Felitti zjistil, že skoro polovina jeho pacientů a pacientek s těžkou obezitou v dětství zažila týrání nebo sexuální zneužití. Začal se proto ptát, co lidi se somatickými poruchami zažili v dětství, a tím vytvořil prostor pro budoucí ACE studie,“ vysvětluje Kristýna Pešáková.
ACE studie (Adverse Childhood Experiences Study, v překladu studie nepříznivých zážitků z dětství) následně změnily celkové paradigma, kdy se výzkumníci a odborníci přestali ptát, co je s námi špatně, a začali se ptát, co špatného se nám stalo. „Ukázalo se, že každý jeden negativní zážitek z dětství vede k většímu vzniku a riziku somatických i psychických onemocnění v dospělosti,“ dodala Pešáková.
HRANICI NELZE URČIT
V současné době připouští česká legislativa používaní fyzických trestů, které jsou přiměřené. Odborníci ovšem dlouhodobě upozorňují na to, že co je a co už není přiměřené, nelze stanovit. Vést proto dneska debatu o tom, zda jeden pohlavek je ještě v pořádku a pět už ne, je podle nich slepá ulička. „Přiměřenost trestu je vždy velice subjektivní, a to z hlediska vnějšího pozorovatele i samotného trestajícího rodiče. Proto si myslím, že ta debata by neměla být vedena o tom, jaký trest je přiměřený a jak je nepřiměřený, protože tuto hranici vlastně není možno určit,“ uvedl náměstek ministra zdravotnictví Karel Dvořák v rozhovoru pro Český rozhlas.
S tím souhlasí i vládní zmocněnkyně pro lidská práva. „Všechny formy násilí bez ohledu na povahu nebo intenzitu jsou škodlivé a způsobují dětem zcela zbytečná zranění, bolest, podkopávají u nich pocit vlastní hodnoty a brání jim v optimálním psychickém vývoji,“ říká Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Právě ona spojila síly s ministerstvem práce a sociálních věcí, ministerstvem spravedlnosti a taky neziskovým sektorem v čele s organizací LOCIKA – centrem pro děti ohrožené domácím násilím. Společně založili iniciativu Dětství bez násilí.
Aktuální diskuse o nepřípustnosti fyzických trestů má za cíl větší ochranu dětí. Ale to není jediný cíl. Odborníci i ministerstva chtějí souběžně nabídnout více podpory rodinám, jež se ocitají v situacích, které jsou ohrožující pro jejich děti a kde se objevují závažnější formy fyzického či psychického týrání. „To znamená rozvoj sítě podpůrných služeb pro rodiny v krizových a zátěžových situacích, podpora programů pozitivního rodičovství či zakotvení duševní gramotnosti a socio-emočních dovedností do kurikula škol,“ vyjmenovává některé z potřebných kroků Laurenčíková.
SÍŤ KRIZOVÉ INTERVENCE
Nutné je pomáhat zejména rodičům, kteří se dostávají do složitých životních situací – trpí duševní poruchou, jeden z nich má nastoupit výkon trestu, nemají kde bydlet či sami vyrostli v prostředí, kde se neměli šanci naučit být dobrými rodiči.
Podle vládní zmocněnkyně je také potřeba, aby stát začal garantovat rychlou, pro všechny dostupnou a kvalitní síť krizové intervence včetně nonstop telefonických krizových služeb pomoci dětem. „Málokdo ví, že například Linka bezpečí a podobné krizové služby dělají sice kvalitní práci, ale nemají v tuto chvíli dostatek kapacit na to, aby dokázaly odbavit každé dítě, které volá a žádá o pomoc. To potřebujeme změnit. Obdobně jako se vždycky dovoláte na službu okamžité rychlé zdravotní pomoci, potřebujeme se stejnou jistotou dětem dopřát možnost kontaktu s krizovou linkou, pakliže to potřebují, a není do budoucna možné, aby se dítě ve vážné situaci nedovolalo,“ apeluje vládní zmocněnkyně.
Mezi další podpůrné kroky patří i dostupnost rodinné terapie a mediační podpory v rodičovských konfliktech. Zároveň je potřeba, aby tyto služby byly nízkoprahové, tedy dostupné v sociálním prostředí všech rodin. Pokud by tyto služby byly placené, mnoho rodičů by si je nemohlo dovolit.
Například Spondea nabízí kurz Chci ovládnout vztek, který je určený pro ty, kteří někdy svým blízkým ublíží, například svými výbuchy hněvu. Později toho sice litují, ale neumějí si s tím příště, když se do stejné situace dostanou znovu, poradit. Ve Spondee si uvědomují, že jde mnohdy o vzorce, které jsme si sami přinesli ze svého dětství, kde mohly být tresty běžnou součástí výchovy.
NEJSMUTNĚJŠÍ PŘÍPADY
Všechny výše popsané kroky mají vést ještě k něčemu – aby nenarůstala ta nejsmutnější čísla. „Za posledních osm let zemřelo v rodinách na následky násilí v České republice 44 dětí. Téměř 800 dětí mělo trvalé zdravotní následky z důvodu této násilné zkušenosti a přes 15 000 dětí potřebovalo péči psychologa a přes 3300 dětí skončilo z důvodu násilí v rodině v ústavní péči,“ upozorňuje vládní zmocněnkyně s tím, že jde o statistiku ministerstva práce a sociálních věcí a jsou to případy, o kterých víme, tj. které jsou zaevidované. „Reálný stav může být však významně horší a reálná čísla mohou být mnohem, mnohem vyšší,“ dodává Klára Šimáčková Laurenčíková.
I proto je v plánu vytvořit komisi, která bude vyhodnocovat náhlá nepřirozená úmrtí dětí – což je běžné praxe v ostatních evropských státech. Cílem není postih lidí, ale snaha se poučit a najít slabá místa. Jen díky zpětnému prošetření můžeme zjistit, zda se tomu dalo nějak zabránit a co udělat proto, aby se obdobná tragédie už neopakovala.
INICIATIVA DĚTSTVÍ BEZ NÁSILÍ
Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková spojila síly s ministerstvem práce a sociálních věcí, ministerstvem spravedlnosti a taky neziskovým sektorem v čele s organizací LOCIKA – centrem pro děti ohrožené domácím násilím. Společně založili iniciativu Dětství bez násilí.
Cílem iniciativy je:
- ukotvit nepřijatelnost tělesných trestů v občanském zákoníku a přihlásit se tak k myšlence, že násilí mezi blízkými nemůžeme tolerovat v žádné podobě
- vybudovat státem garantované sítě preventivních služeb pro děti a jejich blízké tak, aby každý zasažený násilím našel včas účinnou pomoc
- podniknout kroky k tomu, aby každý rodič v České republice měl přístup k informacím, že i mírné formy násilí negativně ovlivňují vývoj dětí a vztahy v rodině
Zdroj: časopis Glanc
