JAN POLÁČEK

Oslavencem je Milan Blahynka, který patří k našim nejvýznamnějším marxistickým literárním vědcům a kritikům vůbec.

Světlo světa spatřil sice na Slovensku 29. srpna 1933, kde jeho otec byl zaměstnán jako důstojník četnictva, ale rodina se v roce 1939 po rozpadu Československa a vzniku samostatného Slovenského štátu musela vrátit domů na Moravu.

Již během studia na gymnáziu v Kyjově získal pevný vztah k literatuře a tak Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci byla logickým pokračováním v jeho směřování. Studium završil diplomovou prací o Vítězslavu Nezvalovi v roce 1956. Jak symbolické! Zájem o dílo i osobu Nezvala ho už neopustí, stane se jeho velkým znalcem a propagátorem i v ediční oblasti.

Po škole působil na různých pozicích, jako metodik Krajské lidové knihovny v Olomouci a od roku 1957 jako profesor na jedenáctileté střední škole v Litovli. V Krajském nakladatelství v Olomouci působil jako externí redaktor. Dalším studiem získal titul PhDr. za monografii Marie Pujmanová (v roce 1968), titulu CSc. dosáhl rok poté za práci Vývojová logika avantgardy. V letech 1963–1989 byl zaměstnán v Ústavu české literatury Československé akademie věd jako vědecký aspirant, poté jako vědecký pracovník. V roce 1989 se ještě nakrátko stal odborným asistentem na katedře české literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, vzápětí, už v říjnu 1990 byl ale donucen k odchodu. Do brněnské pobočky Ústavu české literatury se pak sice mohl ještě vrátit, ovšem po ročním působení zde byl předčasně penzionován.

Státní převrat v listopadu 1989 ale nemohl přervat jeho další působení v literární oblasti i přes všechna režimní omezení a to nejen v oblasti publikační. Byl to posléze především týdeník Obrys-Kmen, nyní LUK, ale i čtvrtletník Lípa, ve kterých mohl dál tisknout své literární práce. Jeho brilantní fundované recenze tvorby prozaiků, básníků i publicistů jsou nejen čtivé, ale především i faktograficky přesné až jasnozřivé. Jako editor se navíc podílel i na vydání vícero zajímavých a přínosných knih, z nichž nemohu nezmínit třídílný výbor z básnického díla jím oblíbeného Vítězslava Nezvala, nazvaný lapidárně Básně.

Jako lektora několika ročníků kurzů tvůrčího psaní, pořádaných naší Unií českých spisovatelů, jichž jsem se rád zúčastnil, jsem Milana Blahynku také osobně poznal a alespoň něčemu se tu od něho zkusil i přiučit, za což jsem mu stále vděčný. Musím zde ale podotknout, že on nějaké své zásluhy na mém psaní popírá, respektive si je nepřičítá, jak se sám vyjádřil. Posléze jsme se s MB dokonce stali i přáteli, jak se o tom laskavý čtenář mohl přesvědčit i v Lípě z otiskované korespondence mezi námi.

Milému MB přeji především zdraví a spoustu elánu a chuti do života, a taky aby přes řádění volné pracky trhu a z toho plynoucího obecného nezájmu o kvalitní nebrakovou literaturu měl přesto stále jako kritik o čem psát.