Úskalí patchworkové rodiny. Pozor na syndrom Popelky i nevyřčené křivdy

Když Agáta Hanychová na začátku září na sociálních sítích oznámila, že se po roce a půl rozchází s otcem svého třetího dítěte Jaromírem Soukupem, vyvolalo to poprask. Nejen proto, že jde o mediálně známé osobnosti, ale i z toho důvodu, že dcera herečky Veroniky Žilkové má z předchozího vztahu s hráčem amerického fotbalu Miroslavem Dopitou syna Kryšpína a ze sedm let trvajícího manželství s hercem Jakubem Prachařem dceru Miu.

Podobné situace ovšem nastávají nejen v „lepších rodinách“, ale všude kolem nás. Někdy to prostě napoprvé, napodruhé, a někdy ani napotřetí nevyjde, a máma či táta si najdou nové partnery, které přivedou svým dětem domů, případně obohatí domácnost o další sourozence. Jak na tuto událost dítě připravit?

„Když se partneři rozcházejí, může to být pro dítě traumatická událost,“ upozorňuje psycholožka Jana Růžičková z Prahy 10. „Ztrácí každodenní kontakt s jedním z rodičů, stýská se mu, musí si zvykat na novou situaci. Někdy dokonce viní samo sebe za rozpad vztahu svých rodičů a přemýšlí, že kdyby bylo hodnější, maminka s tatínkem by zůstali spolu.“

Nejsi moje máma, nebudu tě poslouchat. Druhé rodičovství chce asertivitu

Každé dítě rozcházejících se partnerů se podle odbornice potřebuje adaptovat na novou situaci, zvyknout si, cítit se v ní jistě a bezpečně. Až teprve poté je čas na seznamování s novým partnerem, případně s jeho dětmi z předchozího vztahu.

„Doporučuje se nedělat unáhlené akce, ale vše v klidu dopředu promyslet a připravit na to zúčastněné strany. Nejprve si ovšem musíme být jisti, že nový vztah je pevný a funkční. Není nic horšího, než když do blízkosti dítěte přicházejí a zase odcházejí noví partneři jeho rodičů. Může to být další zdroj stresu, který dítěti neprospěje,“ varuje psycholožka.

Podle jejích slov je vhodné seznámit je s novým partnerem mimo domov, během výletu, nějaké akce, zkrátka na neutrální půdě. V případě, že se pak dítě v té situaci necítí dobře, lze z ní bez problému odejít. Je však třeba vyhnout se momentu překvapení, tím bychom vše mohli jen zhoršit.

„Na seznámení s novou tetou či strejdou můžeme dítě předem připravit klidným rozhovorem, kdy máme dostatek času zodpovědět všechny jeho otázky a obavy. Stejná pravidla platí i pro děti nového partnera,“ doporučuje Jana Růžičková.

„Děti se někdy brání, snaží se novému partnerovi vstup do rodiny zkomplikovat. Mohou mít i pocit, že když si ho oblíbí, nebudou loajální vůči původnímu rodiči. Takže se dostávají do vnitřního rozporu, o kterém nemluví,“ dodává. „Je proto dobré s nimi o tom komunikovat a povídat si o jejich pocitech. I když to hned nemůžeme vyřešit, mluvit o tom sníží vnitřní tlak a pomůže dítěti se s tím lépe vyrovnat.“

Na vedlejší koleji

„O novém partnerovi své mámy jsem nechtěla ani slyšet,“ vzpomíná dvaadvacetiletá Martina na období, kdy měla co dělat s vlastní pubertou, do toho se její rodiče rozvedli a krátce nato si maminka našla nového přítele. „Dělala jsem všechno proto, abych se s ním nemusela vidět, a naše první setkání jsem oddalovala, jak to šlo,“ uznává.

Nakonec otčíma přijala a dnes s nim vychází velmi dobře. Mnohem bolestněji nesla to, když se jí po čase narodil nevlastní mladší bratr. „Najednou jsem byla na vedlejší koleji. Byla jsem podle nich přece ta velká holka, co nic nepotřebuje a vše zvládne. Všichni skákali jen kolem mimina...“

Podobné pocity zažívají i další děti z patchworkových neboli sešívaných rodin. Je proto hlavně na rodičích, jestli si po vpádu nového člena rodiny do svého světa budou starší potomci připadat odstrčení a zanedbávaní.

„Když se má narodit nová sestřička či bratříček, prochází dítě směsicí různých pocitů a emocí. Těší se na sourozence a zároveň má strach, jaké to bude. Obává se, že nebude mít maminku či tatínka jen pro sebe. Pokud je tam ještě navíc nový partner, je to ještě zamotanější,“ říká psycholožka.

„Ve své soukromé praxi jsem slyšela od dětských klientů stížnosti, že už se pak necítí být součástí nové rodiny, protože už to přeci není jejich rodina. A to i v případě, že mají nového partnera i nové sourozence rádi. Rizika jsou tedy velká. Můžeme se však pokusit je snížit tím, že to našemu dítěti ulehčíme,“ dodává Jana Růžičková.

Podle ní by se dítě mělo po celou dobu cítit jako součást rodiny, rodinných rozhodnutí a rodinných plánování. „Tím snížíme pocit odstrčenosti. Dítě si také musí vytvořit unikátní vztah s nevlastním rodičem. Můžeme ho podpořit společnými aktivitami nového rodiče a dítěte, ve kterých jim bude dobře.“

Chyby ve výchově a jejich dopady. S dětmi si málo povídáme, líčí psycholožka

Dítě by mělo cítit v nové rodině vzájemnost, sounáležitost a důležitost sebe sama. „Najděte společně s ním jeho důležitou úlohu. Může například pomáhat s péčí o nového sourozence, být rodinným expertem v určité oblasti,“ doporučuje psycholožka.

Pojďme zbořit archetypy

Pohádky jsou někdy na draka, zejména když nám v hlavě vytváří konstrukty, které si přenášíme do reálného života. Proč by macecha vždycky musela být zlá a panovačná nebo nevlastní sestra závistivá a upřednostňovaná? Jestli bude sešívaná rodina fungovat na základě snesitelných pravidel, která nebudou nikomu nadržovat, to přece závisí především na lidech.

Děti z původně různých rodin nebo polorodí sourozenci se mohou mít rádi jako vlastní, stejně jako ti jedné krve se mohou nenávidět. Záleží na jejich osobnostech a vzájemné kompatibilitě, na pohlaví, věku a v neposlední řadě i na přístupu rodičů.

„Hladší fungování vztahů mezi nevlastními dětmi můžeme podpořit důrazem na spravedlnost a stejné podmínky pro všechny. Pojďme neopakovat pohádku o Popelce a zkusme se vymanit z archetypu nevlastního rodiče. I špatný příklad nám může pomoci najít směr ke správnému přístupu k vlastním i nevlastním dětem,“ radí psycholožka.

Komunikace a empatie

„Sešívat“ rodinu můžete v každém věku a také se tak děje. Rozvádějí se nejen rodiče malých dětí, ale i lidé ve středním a starším věku, jejichž potomci dospívají nebo jsou už dospělí. A ti samí lidé pak začínají nové životy a prožívají nové lásky. Nelze přitom jednoznačně stanovit, v jakém životním období je takové patchworkování pro dítě lepší.

„Každý věk dítěte má svá specifika a každé dítě je unikátní, ale obecně lze říci, že nižší věk dětí zlepšuje adaptaci na novou situaci,“ myslí si Jana Růžičková. Puberta dětí je podle ní naopak náročná i pro biologické rodiče, natož pro nevlastní.

„Dítě by každopádně mělo být součástí patchworkové rodiny, potřebuje být přijímáno, mít svou důležitou roli. Je však někdy složité, když ono samo jde do opozice a nechce nám to usnadnit,“ říká s tím, že to je hodně o komunikaci, vzájemné empatii a nastavení funkčních pravidel.

Podle statistik se rozvádí každé druhé manželství. Podobně to bude zřejmě i u nesezdaných párů. Odhadem se s rozpadem rodiny tedy může setkat polovina dětí. „Pro některé děti jde o traumatickou událost, která má vliv na jejich zdraví a fungování v životě. I u netraumatizovaných dětí je to zásah do stability, jistoty a pocitů bezpečí,“ upozorňuje psycholožka.

Vstřícný rozvod jako výhra: takový může být i ten váš

„Musí si zvykat na jiný režim fungování, na nové partnery svých rodičů a nevlastní sourozence. Může dojít i k odcizení s jedním z rodičů. Když budeme ovšem k našim dětem přistupovat empaticky a s přirozenou péčí, ony to zvládnou,“ domnívá se Jana Růžičková.

„Rozchody nejsou snadné, pro nikoho ze zúčastněných,“ uzavírá. „Přistupujme k nim proto dospěle, méně egoisticky, s větší velkorysostí a ohleduplností vůči našim dětem a dětem svých partnerů. Pak se všem bude v patchworkových rodinách žít lépe.“

Tipy, jak nastavit pravidla v patchworkové rodině podle psycholožky Jany Růžičkové (psychologruzickova.com) Komunikujte Důležitá je pravidelná komunikace mezi jednotlivými členy rodiny v rámci společných večeří a jiných aktivit. Buďte spolu Pomáhá společné trávení volného času během víkendů a dovolených. Pokud spolu jsme, máme šanci se vzájemně lépe poznat, naučit se tolerovat jeden druhého a zjistit, čím je každý z nás v dané rodině jedinečný. Pak jsme schopni otevírat i negativní témata, řešit je a preventivně předcházet možným konfliktům. Určete, kdo má hlavní slovo V rodině by měla být jasná hierarchie jednotlivých členů, zvláště to, kdo má hlavní slovo. Když totiž rodina přestává fungovat, dochází ke konfliktům či nedodržování pravidel, musí být někdo, kdo je přirozenou autoritou. To si musí partneři předem nastavit podle svých osobností a chuti zapojit se. Staňte se týmem Co pomáhá dobrému klima v patchworkových rodinách, je důraz na týmovost. Když jsme jeden tým, jsme součástí něčeho většího, co nás přesahuje a zvyšuje motivaci v duchu „všichni za jednoho, jeden za všechny“. Zvláště pokud se jedná o rozdělení povinností v domácnosti. Hledejte ducha rodiny Pro větší vzájemnost některým rodinám pomáhá najít společného ducha nové rodiny, pojmenovat, v čem je unikátní. Například „my jsme rodina, kde je hodně srandy“, „jsme rodina, která ráda čelí výzvám a překonávání překážek“, „jsme rodina, která respektuje a toleruje svobodu a individualitu každého člena“. Z toho pak také vyplývá, jak daná rodina tráví čas, čemu se věnuje, jaké jsou její priority. Mimochodem je fajn, když si to umí pojmenovat i rodiny nepatchworkové. Často se u takové společné diskuze hodně o své rodině a rodinných příslušnících dozvíme. Když víme, co jsme zač, jací jsme, je pak jednodušší najít směr, kam jdeme.