Článek
Nejtěžší na tom všem bylo, přemluvit moji skvělou maminku, aby mě tam pustila. Pamatuji si velmi živě, jak jsem tento návrh přednesla poprvé. A ještě živěji si pamatuji její rázné a znělé „v žádném případě“. Bylo to rok před odletem, zrovna jsme byly na dovolené a já ji v bazénu uprostřed ničeho řekla, že bych chtěla jet někam do ciziny se naučit anglicky. O pár měsíců dříve jsem se ze sociálních sítí dozvěděla o agentuře, která nabízí jazykové pobyty a ihned jsem věděla, že je to pro mě. Nutno podotknout, že jsem předtím ve škole v anglickém jazyce nevynikala, naopak jsem měla i doučování. Ale toužila jsem se zlepšit. Také jsem věděla do jaké destinace bych chtěla nejvíce, do mého vysněného New Yorku. Něco mě tam strašně táhlo. Máma velmi jasně odmítla tento návrh konzultovat. Zpětně to samozřejmě chápu, ale moje povaha to nevzdávala. Neustále jsem o tom mluvila a po 7 dnech dovolené o tom začala uvažovat. Během procesu přemlouvání a následného rozhodování padlo, že jedině, když pojede se mnou, nebo jen pokud si s sebou vezmu kamarádku. Nakonec jsem ji přemluvila dojít do oné agentury se záminkou, že si pouze zjistíme informace, aby se mohla rozhodnout. Máma měla samozřejmě strach a nedůvěru, ale paní v agentuře byla velmi milá a přátelská, a také dobře školená a podložila pádné argumenty a slova ujištění na všechny její obavy. A tak jsme odcházely s podepsanou smlouvou a datem, kdy budu odlítat.
Rok utekl rychle a já pomalu vyrážela k letišti. Samozřejmě jsem byla nervózní, ale zároveň jsem se nemohla dočkat, až to město, které mi přišlo až nereálné, uvidím na vlastní oči. Na letišti se mnou byla celá moje rodina, a když přišel čas, všem jsem dala pusu a vyrazila směr pasová kontrola. A to bylo poprvé, co se mi chtělo plakat. Ale nerozplakala jsem se, zvládla jsem to. Poprvé jsem na něco byla úplně sama. Let jsem si užila a po 12 hodinách přistála ve městě, které nikdy nespí. První, co mě praštilo, bylo hrozné až dusivé horko a žluté taxíky, které skutečně hojně proudily po ulicích. Čekali tam na mě již lidé z agentury, kteří mě převezli na kampus na předměstí velkého jablka do Tarrytownu. Když mě ubytovali a já si stáhla aplikaci s rozvrhem a vším, co budu v následujícím měsíci potřebovat, jsem se poprvé upřímně rozplakala.
Hodiny byly velmi interaktivní a bavily mě. Mnohem víc mě, ale bavilo zkoumat krámky s jídlem, které jsem znala jen z videí od youtuberů – ochutnávky amerických sladkostí. A samozřejmě zkoumat město. Nejdříve jsem jezdila spořádaně s učiteli z kampusu na plánované výlety, jako byla Empire State Building, která mi přišla nesmyslně vysoká a vůbec všechno tam bylo tak vysoký, až mě bolelo za krkem. Dalším výletem byla Socha Svobody, která mi naopak přišla, až legračně malá. A taky všechny ostatní známé místa – Times Square, 5th Avenue, Rockefellerovo centrum, Brooklynský most a tak dále. Později, když jsem si tam našla přátelé, vyjížděli jsme na vlastní pěst a bloumali Manhattanem a jeho uličkami jen tak, a to bylo vlastně úplně nejlepší. Jezdila jsem i na víkendové výlety nejprve do Washingtonu D. C., což je možná nečistější místo, které jsem za celý pobyt viděla. Všechno je tam bílé, naklizené a lesklé. Druhý delší výlet byl na Niagarské vodopády, které mě absolutně nadchly svou velikostí a krásou.
New York byl jiný než v mých představách, byl o tolik špinavější a strašlivě zapáchal. Ale i přesto, byl ještě lepší, než jsem čekala, byl tak opravdový a vřelý. Všichni se na sebe usmívali, pomáhali si a ptali se na vše, co je zajímalo. Díky tomu jsem přišla k nejcennější lekci, kterou mi tento pobyt mohl dát. Že chyby v reálném životě nevadí. Nikdo mě neopravoval, když jsem mluvila, a to jsem těch chyb určitě dělala spoustu. Zkrátka jsem rozuměla tomu, co mi chtějí říct a oni rozuměli tomu, co já chtěla sdělit jim. Odposlouchávala jsem, jak správně se vše říká a oni se na mě vždycky usmívali a když jsem si na něco nemohla vzpomenout, poradili mi. Bylo to milé prostředí a já získala to nejvíc, co jsem mohla – sebevědomí mluvit a nestydět se. Bez toho bych se zřejmě nikdy nerozmluvila, tedy rozhodně ne v Česku. Základní škola mi za pět let učení angličtiny nedala ani polovinu toho, co mi dal měsíc v Americe. Ani se spolužáky ze všech různých koutů světa ta jazyková bariéra nebyla tak hrozná. Ze začátku to bylo těžké, že moje mateřština je mi zcela k ničemu, ale po chvíli jsem si zvykla a když nebyla jiná možnost, poradila jsem si. Pamatuji si, že jsme rozebírali všechny možná témata - od oblíbené knížky až po Donalda Trumpa. Někteří mi zůstali dodnes. A to je další cenná věc, kterou jsem si domů přivezla – přátelství z Bolívie, Argentiny a Itálie.
New York si získal moje srdce. Žádné místo na mě takto nezapůsobilo. Miluji ho stále a vzpomínám na něj často. Chci se tam rozhodně vrátit, vidět ho na podzim, v zimě i na jaře. Jistě jsem se tam nenaučila dokonale anglicky, ale zamilovala jsem si jazyk a dostala touhu se ho opravdu naučit. Jsem si jistá, že právě díky tomuto výletu, jsem si při volbě střední školy vybrala anglicko-české gymnázium. Přivezla jsem si, hromadu zkušeností, samostatnost a také pár kilo z amerických sladkostí. Vylezla jsem ze svojí introvertní ulity a naučila se mluvit s lidmi a nestydět se zeptat. Což je dar.
Nikdy jsem této cesty nelitovala a vzpomínám na ni dodnes, jako na nejlepší měsíc v mém životě. Takže pokud zrovna o něčem takovém uvažujete, běžte do toho! A pokud rodiče váhají, ukažte jim tento článek, možná to jejich názor nasměruje na vaši stranu.
