Pro zahajovací večer letos festival získal Tonhalle-Orchester Zürich, který existuje od roku 1868 a v současnosti ho vede estonský dirigent Paavo Järvi, syn dirigenta (a milovníka české hudby) Neeme Järviho. Přehlídku tradičně otevírají Dvořákovy skladby Koncert pro cello h-moll a Novosvětská symfonie, což je přirozené, vděčné, ale i záludné. Člověk by totiž neměl mít pocit, že musí doposlouchat notoricky známý kus.
V tomto případě nic takového nehrozilo. Curyšský orchestr možná oficiálně není v žebříčcích „top 10“ orchestrů, nicméně jasně patří do – řekněme – „top 20“, na čemž má očividně velký podíl dirigent Järvi. Už v Koncertu pro cello, v němž má orchestr výraznou roli, vynikla souhra, krásný, kovovější zvuk, perfektně znějící, efektní, ale nikoli ryčné dechy.
Zatímco dirigentovo pojetí bylo spíš ráznější, dramatičtější, přirozeně při zachování vší kultivovanosti, ruská virtuoska Anastasia Kobekina sólový part pojala spíš lyričtěji a jemněji, bez většího patosu či rozevlátosti, což dílu také sluší, byť v tomto případě jakoby šla trochu jinou cestou než orchestr.
Novosvětskou symfonii loni hrála Mnichovská filharmonie, a jakkoli byla výborná, výkon Järviho a jeho hudebníků se zapíše do dějin ještě výrazněji. Dirigent Järvi si hrál s každým taktem, s rytmem, dynamikou, ovšem v nejlepším slova smyslu a s úctou. Dynamické kontrasty byly úžasné – od intenzivních, přesto libozvučných forte až po orchestrální pianissima, která byla neuvěřitelná jemná a tichounká, ale pořád znělá.
A dramatické pasáže, včetně grandiózního finále, se stupňovaly čím dál víc, aniž by ustrnuly v jednotvárnosti. Napětí, které Järvi do příběhu o cestě do Nového světa dokázal vložit, prostě bralo dech. Po bouřlivých ovacích následoval ještě Valse triste od Jeana Sibelia.
Tonhalle-Orchester v Praze vystoupil i následující den a přizval si předního českého pianistu Ivo Kahánka. Provedli Beethovenův Klavírní koncert č. 3 – a na rozdíl od cellistky jakoby v tomto případě byli sólista i dirigent mnohem sehranější. Kahánek hrál mužně, dramaticky a výbušně, nicméně s mírou a technicky ukázněně. Jako přídavky zvolil Chopinovu Fantazii-Impromptu a Dupák od Bohuslava Martinů.
Monumentální sedmdesátiminutová Symfonie č. 9 od Antona Brucknera hostování curyšského orchestru korunovala. Podobně jako u Novosvětské udržela posluchače v napětí díky preciznímu formování každého taktu, schopnosti frázovat, gradovat a vzájemně spolu komunikovat.
Návštěva z Izraele
Druhým světovým orchestrem, který letos přijel na Dvořákovu Prahu, byla Izraelská filharmonie, která se uvedla se svým novým šéfem. Lahav Shani vystřídal legendárního Zubina Mehtu, jenž tělesu šéfoval půlstoletí.
Hvězdou obou večerů byl v Praze dobře známý americký houslista Gil Shaham, umělec se skutečným darem shůry. Když přednášel sólový part Houslového koncertu D dur Johannesa Brahmse (v němž je paradoxně nejslavnější melodií hobojové sólo), zdálo se, že se hrou především baví, že ani nepotřebuje koncentraci, protože to vše jde samo. Měkký, ladný tón, hloubka výrazu, emoce, prostě všechno...
Bylo to patrné v druhém večeru, kdy se o pódium dělil s rakouským cellistou perského původu Kianem Soltanim v Brahmsově Dvojkoncertu pro housle a cello. Zatímco na cellistovi bylo znát soustředění, Shaham si koncertu usměvavě a snad až s jakousi dětskou radostí užíval. Jejich muzikantská spolupráce ovšem byla perfektní.
Izraelská filharmonie má zase trochu jiný zvuk než Tonhalle-Zürich, trochu štíhlejší a světlejší, ale stejně kultivovaný a se svým novým šéfem očividně vytvořila dobrý tým. V druhé půli prvního večera zahráli Symfonické tance Sergeje Rachmaninova, připomínající tak trochu uhlazenější Svěcení jara od Stravinského. Barvy a rytmy jim z pódia doslova sršely.
Druhý večer a celé hostování uzavřela Symfonie č. 1 Johannesa Brahmse, na jehož 190. výročí narození letos festival položil v dramaturgii důraz. Brahms není vždy snadný na poslech, může působit akademicky, nicméně orchestr toto dílo, které se dá s nadsázkou popsat jako pokračování Beethovena jinými prostředky, zahrál s velkou oduševnělostí. V závěrečné větě, v níž se stupňuje jas, jako kdyby člověk vycházel z tunelu do slunečního světla, bylo tolik svítivého zvuku a energie, že to byla ta nejlepší tečka za hostováním.
Přídavků zazněla během obou večerů hned několik: Dirigent Shani, jenž je i pianistou, doprovodil Shahama na klavír v dílku Schön Rosmarin od Fritze Kreislera a Shaham sólově zahrál Bachovu Partitu č. 3. Orchestr navíc přednesl Tybaltovu smrt z Prokofjevova baletu Romeo a Julie, Pizzicato Polku od Johanna Strausse a Variace na téma od G. F. Händela od norského skladatele Johana Halvorsena.
