DEJVICKÉ DIVADLO
Třináctidílný cyklus o fenomenálních třiceti letech slavné pražské scény. Archivní záběry i herecké osobnosti připomenou inscenace dejvického souboru od sezony 1992/1993 až do prosince 2022. Diváci a divačky se tedy dočkají něčeho trochu jiného, než co představoval komediální seriál Zkáza Dejvického divadla. V prvním díle se tvůrci vrátí k souboru, který vedl Jan Borna, zatímco zbytek bude patřit skvadře, ve které figurují jména Miroslav Krobot, Klára Melíšková, Tatiana Dyková, Jaroslav Plesl, Hynek Čermák, David Novotný, Simona Babčáková, Martin Myšička a další.
„Každý sám za sebe jsme hlediali tu míru toho, co ještě říct a co už třeba ne. Zároveň jsme měli gentlemanskou dohodu s režisérem Alešem Kisilem, že kdyby v té upřímné výpovědi bylo už něco přes čáru a mohli bychom tím někomu ublížit, tak to vystřihneme. Míra otevřenosti je velká a myslím si, že patří k našemu divadlu. Tak to bereme a tak se k sobě chováme i v souboru. A jestli je něco z toho zachyceno v dokumentu, tak je to Dejvické divadlo,“ prohlásil Ivan Trojan. Upřímnost odpovědí si považoval sám zmíněný režisér, který přitom v minulosti natáčel i v jiných proslulých domácích divadlech.
MUZIKANTKY
Čtyřiadvacet žen. Čtyřiadvacet příběhů. Nekonečno tónů. Neodolatelná porce ženskosti v novém dokumentárním cyklu ČT. Muzikantky jsou o silném proudu hudebnic a písničkářek české alternativní scény, které po svém reflektují život v současné společnosti. Co přináší ženská tvorba do české hudební sféry? Různé pohledy na hudbu, tvorbu i obecnější ženská témata. Setkáme se s Muzikantkami Svéráznými, Nadějnými, Šansonovými, Hravými, Literárními, Lidovými, Buričskými, ba, ano, i Bezbřehými.
„Jedná se o plnohodnotné dokumentární filmečky, každý o stopáži 26 minut. Jsou to dokumenty laděné spíše situačně. Ukazují situace ze života hudebnic, jsou doplněné ukázkami jejich tvorby a povídáním o životě. Je to intimní vhled do života čtyřiadvaceti muzikantek, jež jsou jakýmsi reprezentativním vzorkem velmi obsáhlého a stále sílícího proudu žen, které se v České republice rozhodly vyjadřovat k životu pomocí hudby a někdy i autorského textu. V každém díle jsou tři ženy, které mají něco společného. Může to být žánrové vymezení, obsah sdělení nebo jejich věk,“ přibližuje režisérka Dagmar Smržová.
Architektura, která vznikla mezi lety 1958 a 1989, dodnes vyvolává vášně. Část veřejnosti ji stále pejorativně označuje za „komunistickou“. Osmidílný seriál režiséra Jana Zajíčka podle námětu Vladimíra 518 chce na tuto etapu dějin československé architektury nahlédnout komplexně, bez ideologických předsudků. Pavilon Expo 58, Plavecký stadion v Podolí, budova bývalého Federálního shromáždění, Nová scéna Národního divadla, žižkovský televizní vysílač, vysílač s hotelem Ještěd, obchodní dům Kotva, obchodní dům Máj, Prior v Pardubicích nebo hala Rondo, to všechno jsou ikonické stavby, které vznikly právě v tomto období. O nich, o jejich koncepci, o vztahu k režimu a jeho požadavkům, o vztazích mezi kolegy i o architektuře jako umění i technologické disciplíně v seriálu vyprávějí nejen architekti, nýbrž i jejich příbuzní, kolegové, historici a teoretici umění.
„Architekturu jsem v dětství považoval za chladnou disciplínu. Až později, na střední výtvarné škole, jsem měl možnost navštívit Le Corbusierovu kapli v Ronchamp, která mě oslnila. Hlavní iniciační moment jsem ale zažil až v Guggenheimově muzeu v New Yorku od Franka Lloyda Wrighta. Při pohledu shora dolů jsem si všimnul takového jemného posunu uvnitř té spirály a najednou jsem měl pocit, že jsem se napojil přímo na ten koncept, do jeho hlavy. Začal jsem se rozhlížet a všímat si dalších detailů a souvislostí té stavby. A tehdy jsem si poprvé uvědomil, že se dá i architekturou komunikovat a že to může být disciplína duchovní. V našem seriálu jsme chtěli představit i méně známé stavby, ale důležitý byl celkový obraz tehdejší architektonické scény a v něm se nelze takzvaným ikonám vyhnout. Zajímaly mě hlavně příběhy za těmi stavbami, souvislosti a vztahy tvůrčí a společenské,“ přibližuje režisér Jan Zajíček.
DOUPĚ
Hvězdy české hudební scény se v další řadě úspěšného cyklu koncertů z pražského klubu ohlížejí za svou tvorbou a také představují novinky z aktuálních alb. V klubu Doupě, koncertním prostoru s jedinečnou atmosférou, zazní klíčové skladby, které pro interpreta znamenaly zásadní zlom v jeho kariéře a přinesly mu popularitu. Kontaktní atmosféra klubu navozuje jakýsi pocit neformální zkoušky a tato neformálnost se následně přenáší i na televizní diváky. V Doupěti, které v minulosti fungovalo spíše jako talk show Mekyho Žbirky, se objeví Aneta Langerová, skupina Chinaski, David Koller, skupina Jelen, Radůza, Janek Ledecký, Kateřina Marie Tichá či zpěvačka Lenny.
„Po domluvě s kreativním producentem Jiřím Hubačem jsme chtěli představit muzikanty, kteří už za sebou mají nějaký hudební příběh a v repertoáru písně, které diváci dobře znají, aniž by si třeba už dnes uvědomovali okolnosti a dobu jejich vzniku. Právě na těch písních během speciálního koncertu – recitálu v Doupěti sledujeme, jak se daný muzikant vyvíjel v čase. Důležitější než žánr jako takový byl tedy při výběru hostů jejich repertoár. Žánry už ostatně v dnešní době řeší málokdo. Kostru koncertů dávali dohromady samotní interpreti. Chtěl jsem, aby si sami a z vlastního pohledu určili, které písně pro ně byly zásadními. Zajímavé příběhy se totiž nemusí skrývat jen za notoricky známými singly,“ prozrazuje scenárista Jan Vedral.
Když se mezi českými filmovými profesionály řekne „Inža“, každému se hned vybaví mistr zvuku Ing. Ivo Špalj. Ten věnoval šedesát let svého života tvorbě filmového zvuku pro animované, hrané i dokumentární filmy, jejichž množství nelze skoro ani spočítat. Prošel cestu od analogového zvuku až po dnešní, digitální éru, od technicky vnímané práce až po dnešní uznávanou uměleckou profesi. Stal se u nás průkopníkem vícekanálového zvuku a zvukové dramaturgie. Mezi významnými osobnostmi, se kterými Ivo Špalj spolupracoval, jsou nejzásadnější režisér surrealistických snímků Jan Švankmajer a jeho producent Jaromír Kallista. Posledním společným projektem této trojice je Kunstkamera. Dokument mimo jiné sleduje dokončovací práce na její zvukové složce a dává tak divákům nahlédnout do různých fází vzniku filmového zvuku. Dokumentární portrét nestora české zvukové tvorby natočila citlivým pohledem jeho dcera, střihačka a režisérka Adéla Špaljová. Spojení otce a dcery nabízí velmi blízký úhel pohledu, který odkrývá málo známý svět filmového zvuku a jeho vývoje v uplynulých šedesáti letech!
„Narodil jsem se ve Strakonicích. V mém dětském věku tam tehdy byla dvě kina, ve kterých jsem byl stálým návštěvníkem. Žádný film jsem nevynechal. Dokonce mě v jednom z těch biografů i zamkli. Celý život totiž zastávám názor, že se na projekci má zůstat sedět až do konce titulků. Už tehdy ale lidé odcházeli, hned jak skončila poslední scéna. Už jako kluk jsem věděl, že chci dělat něco u filmu. Zkoušel jsem amatérsky natáčet, ale nakonec se mi zalíbil hlavně zvuk. Když jsem pak na Barrandově začínal, tak se požadovalo, aby uchazeči byli absolventy elektrotechnické fakulty ČVUT se specializací pro rozhlas a televizi. To bylo jedné možné vzdělání pro tento obor, proto jsem ho taky vystudoval,“ vypráví „Inža“, jenž měl během své dlouhé kariéry možnost pracovat s dalšími předními režiséry. Vedle Jana Švankmajera to byli například Juraj Herz, Jaromil Jireš, Jiří Krejčík, Věra Chytilová, Karel Kachyňa nebo Vladimír Michálek.
KOUZELNÝ KOPEC
Na Barrandově jestě zůstaneme, protože nás tam zavede i tenhle počin, který jsme si přiblížili už TADY. Mapuje příběh devadesátileté historie barrandovských filmových ateliérů a zároveň přibližuje pozoruhodné dějiny české kinamatografie. Současně nabízí také mimořádně podnětnou reflexi doby a společensko-politického dění, které ovlivňovalo tuzemskou filmovou tvorbu a je rovněž odrazem toho, jak samotná filmová díla utvářela naši národní mentalitu v uplynulých devíti dekádách a dotýkala se osudů konkrétních filmařů či herců. Jedná se o portrét samotného místa na kopci nad Vltavou a jeho genia loci, kde se zrodily legendární divácky úspěšné snímky i v zahraničí oceňovaná díla, na něž vzpomínají mnozí z mimořádných tvůrčích osobností – Zdeňka Svěráka, Jaromíra Hanzlíka, Vladimíra Körnera, Hynka Bočana, Jaromíra Šofra, Václava Marhoula, Víta Olmera, Jana Kačera a Ivu Janžurovou z nich nevyjímaje.
„Historii barrandovských ateliérů ve filmu řešíme hlavně komentářem, který podle mě hezky nečetl Petr Forman, a také dobovými archivy. Co se týče dokumentárních archivů, těch jsem nakoukával desítky hodin. Prostě všechno, co bylo k mání a co především dramaturg Martin Novosad někde „vyšťáral“ – v České televizi, Národním filmovém archivu, Krátkém filmu, barrandovském archivu. Myslím, že výborně zafungovalo, že jsme s pamětníky točili přímo v legendárním ateliéru č. 2. Tedy v jednom ze dvou v roce 1933 dokončených, které fungují dodnes. Mnozí z nich po vstupu do tohoto prostoru pookřáli a vzpomínali, že v něm byli naposledy například před padesáti nebo třiceti lety,“ prozradil scenárista a režisér Roman Vávra v souvislosti s místem, kde pracovala skutečně dlouhá řada význačných osobností.
ČT Art uvede také dokumenty, které bylo možné vidět v kinech. Sem se řadí Dežo Hoffmann – Fotograf Beatles. Slovenskému umělci už bylo padesát, nicméně vedle legendární čtveřice jakoby výrazně omládnul. Před objektivem mu ovšem během kariéry zapózovali i Eric Clapton, Pink Floyd, David Bowie, Ernest Hemingway, Brigitte Bardot, případně Charlie Chaplin a Marlon Brando. Sny o toulavých kočkách se soustředí na ilustrátora Petra Síse, jehož věhlas přesáhnul hranice našeho státu. Zkouška umění nás zase zavádí do třech rozdílných ateliérů, abychom sledovali přijímací řízení na Akademii výtvarných umění v Praze. Ta rozhodně stojí za zhlédnutí!
Chybět nebudou ani zahraniční seriály typu Království od Larse von Triera, Dallas 63 podle Stephena Kinga, eventuálně Kniha snů Karen Blixenové, kde si titulní postavu, slavnou dánskou spisovatelku, zahrála neméně proslulá Connie Nielsen. Dojde i na další portrétové medailonky, jejichž tvůrci si posvítili na zpěváka Slávka Janouška, jenž byl v 80. letech jedním z objevů festivalu Porta. Marko Čermák zase ilustroval Rychlé šípy a na hudením poli založil country skupinu Greenhorns. Radima Vizváryho pro změnu inspirovalo setkání s Borisem Hybnerem natolik, že šel v jeho šlépějích a ve světě se stal významným „provozovatelem“ mimického divadla. Přiblížen bude také život i dílo Bohumila Kubišty, jenž ovlivnil německý expresionismus, architekta Jana Blažeje Santini-Aichela, spisovatele Ladislava Fukse či multitalentovaného Arnošta Goldflama. Stranou zájmu nezůstanou ani hollywoodské hvězdy, k nimž konkrétně v tomto případě patří Mel Gibson, Jamie Lee Curtis, Keanu Reeves, Brad Pitt nebo Denzel Washington. A devítisté vydání pořadu Na plovárně se bude týkat Russella Crowea, jenž byl hostem letošního ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary.
FOTO: ceskatelevize.cz
