Píše o ženách, jejichž muži migrovali: „Na romantice někdy nezáleží. Vztah může být i o tom, že funguje každodenní život“
Slovenská novinářka Magdaléna Rojo mapovala v průběhu posledních let na čtyřech kontinentech životy žen, jejichž manželé odešli za prací. Mluvila s nimi o tom, jak zvládají novou životní situaci, jakým největším výzvám čelí, ale také o tom, co se díky odchodu manželů naučily. „Jejich životní reality jsou samozřejmě zcela odlišné. Často je ale spojují ty nejlidštější věci,“ říká v rozhovoru autorka knihy o ženách, které zůstaly.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
- Co všechno se pro ženu změní v momentě, kdy muž odejde?
- Jak lze udržovat partnerské či rodinné vztahy, když jsou muži pryč někdy i roky?
- Co mají ženy, jejichž manželé migrovali, společného – a to bez ohledu na to, zda pocházejí z rumunské Transylvánie, indického Rádžastánu nebo mexické Chihuahuy?
- Jaké otázky si ženy, které zůstaly, raději nekladou?
- A může být migrace emancipačním nástrojem?
Když ve veřejné debatě mluvíme o migraci, většinou je to ze dvou úhlů pohledu: z hlediska lidí, kteří migrují, a pak z pohledu přijímajících společností. Vy a váš manžel jste se ale ve své reportážní práci rozhodli soustředit na třetí úhel, o kterém tolik slyšet není. Konkrétně na zkušenost žen, které zůstávají na místě, zatímco muži odcházejí. Proč?
Právě z důvodu, který jste sama zmínila – není o něm moc slyšet, a já se ve své práci snažím poukazovat právě na lidi a věci, o kterých se mluví málo. Musím ale přiznat, že si mě tento úhel víceméně našel, ani já jsem se mu předtím nevěnovala.
Téma migrace jsem v minulosti zpracovávala zejména ze dvou pohledů, o kterých mluvíte – sledovala jsem osudy lidí, kteří se přesouvají, a integrační procesy v zemích, kam přijdou. Můj zájem o ženy, které zůstaly, začal až po vyslechnutí příběhu jednoho Kubánce, který si ke mně a manželovi přisedl v letadle z Mexika do Evropy. Začal si s námi povídat o tom, jak odešel od rodiny, od dětí a manželky. V té chvíli jsem si uvědomila, že například v případě Kuby se člověk s těmi, které nechal za sebou, opravdu nemůže jen tak jednoduše kdykoli spojit přes internet. A v té chvíli jsem začala více uvažovat, jak tyto ženy vlastně žijí.
Když jsme se pak vrátili do Mexika, kde žijeme, všimla jsem si, jak je to téma přítomné – že žen, které zůstaly, zatímco jejich manžel je pryč, je velmi mnoho. Začalo mě tedy zajímat, proč se o nich a o jejich rodinách moc nemluví, dokonce ani na akademické půdě. Právě rodiny jsou přitom často motivací k tomu, aby se muži vůbec dali do pohybu, a následky jejich odchodu
