Letní Letná 2023 (5): Mladí a nadějní, zkušení a umělečtí
Večer Letních cirkusových miniatur patřil generaci aktivních umělců etablovaných na naší scéně. Mezi sólovými artisty se objevil jen jeden soubor. Plzeňský TUTOCirk (dříve Žongléros Ansámbl) vystoupil v programu hned třikrát. Z inscenace Pusinky a nakládačky vybrali ženský duet na závěsném kruhu. Vystoupení Martiny Vaněčkové a Lucie Bartošové v prošívaných nadýchaných šatech nad růžovým kobercem působilo křehce a jemně. Ukázka z inscenace Vpřed pak vtipně parodovala uvíznutí člověka v nákupních horečkách a konzumu, s využitím přesvědčivé rekvizity, nákupního vozíku a nejrůznější manipulace s ním, která ovšem chvílemi připomínala také únikovou hru. Posledním číslem byla klasická série triků na teeterboardu, ale domnívám se, že nejmladší členky souboru si ještě nejsou technikou tak jisté, aby ji mohly provádět bezpečně. Přece jen, divák se nemá o interprety bát po celou dobu vystoupení, ale cítit jen jemnou přítomnost nevyhnutelného risku.
Michaela Stará odložila pingpongové míčky a v etudě ACT si vzala na paškál hůlku, která předurčuje i geometrii tvarů a drah. S využitím fyzického mimu se s předmětem střídala v akci a vdechla mu zdánlivý život a vlastní vůli. Taneční prvky se také neúprosně derou na povrch. Žonglérský duet s Filipem Zahradnickým diváky rozehřál ještě více, performeři se na scéně doplňovali a choreografie, můžeme-li tak nazvat i pohybový tok novocirkusových triků, se plasticky přelévala a pár performeru skutečně zapůsobil tanečním dojmem. Filip Zahradnický má ve svých vystoupeních vždy rozměr lyriky a zasněné fantazie. Sám to předvedl s etudou, v níž ze žonglovacích kruhů vytvářel spojené objekty s křídly, připomínající letící hmyz nebo ptáka. Jemná poetická hříčka podaná s lehkostí a profesionalitou byla bezpochyby jedním z nejlepších čísel večera.
Akrobatka a fyzioterapeutka Adéla Jordáková se představila v pomyslném dialogu s lanem, ve třech postupně na sebe navazujících obrazech, v nichž jako by se k předmětu vždy postavila s jinou energií, s nábojem zkoumání materiálu, komunikace se soupeřem, který si podmaňuje performerku nebo ona jeho. V anotaci zmíněná snaha „vyjádřit dominanci nebo podřízení se objektu“ se v choreografii kusu odráží, jen je trochu příliš vážný do dramaturgie programu. Divák neočekává opakované navracení performerky k předmětu, a není zcela zřejmé, že číslo pokračuje nebo že skončilo. Po technické stránce jde o perfektní výkon, pointa by ale ještě mohla být zvýrazněna.
Martina Illichová a Lukáš Macháček se publiku připomněli se svým ústředním vycizelovaným číslem vzdušného tance, lyrického duetu na kombinovaných kruzích. Jejich vystoupení se neokouká, je krásné vidět stoupající partnerskou jistotu a samozřejmost, s níž se během dvou let posunuli ve svých dovednostech, což se odráží v atmosféře kusu. Dnes by se jistě mohli postavit (nebo zavěsit?) po bok artistů velkých novocirkusových company, které jsou uváděny jako hlavní hvězdy festivalu. Pozoruhodná byla pak tečka performera Daniela Kvašňovského z líhně brněnské JAMU. Představil se v poloze klasického klauna, který prvními nervózními pohyby a kradmými pohledy zaujal publikum. Tady se rodí typ, který bude možné zachytit a kultivovat, dát mu nejen tvář, ale i jméno. Jde o jakousi první pilotní prezentaci výzkumu materiálu, a už teď jde o soudržnou etudu, která popravdě „drží pohromadě“ víc než drtivá většina ostatních čísel. Ať už jde o první část s hranou nervozitou a třesem, rozvinutí čísla do prvního vyvrcholení s pilinami z cirkusové manéže, až po část na závěsném laně za poetického zvuku zvonků. Jestli je tohle výzkum, tak se na skutečnou sólovou inscenaci už teď těším.
Mládež na scénu
Program večerní show Teens cirkabaret patří nejmladší generaci těch, kteří nový cirkus teprve objevují, ale už se nebojí v rámci studií a kurzů vystupovat a své zapálení sdílet i s diváky. To, co adepti cirkusu a pohybového divadla, na scéně uvádějí, je především vizitkou jejich pedagogů, a pak také průhledem do zaměření jednotlivých škol i sondou do popularity technik, které si mladí vybírají. Co společnými silami naservírovalo rozhýbané mládí z Jihlavy, Prahy, Brna i Plzně?
Akrobat Jihlava představil své svěřence ve dvou možno říci choreografiích, protože podstatná byla jak disciplína, tak práce s prostorem, stylizace pohybu v přechodech a celkové vizuální vyznění. První číslo pro dvě dívky a jednoho akrobata, tři židle a dvě visuté hrazdy tedy bylo etudou s důrazem na estetiku. V druhém čísle se mladá interpretka zaměřila na náročnou disciplínu visu za vlasy a akrobacii na závěsném kruhu. Z její flexibility a velkých rozsahů i tanečně laděných pohybů byla patrná předchozí zkušenost v gymnastice.
Mladí studenti kurzů, které pořádá pro české a ukrajinské frekventanty Cirk La Putyka se představili v choreografii Hemžení s akrobacií na laně a třech šálách. Jednoduchost a podtržená světelným designem, důraz na geometričnost a souměrnost výjevu, tak se předvedli 1 a dvě trojice interpretů. Brněnský Cirkus LeGrando se v etudě Portál zaměřil na kompozici příběhu. Dívka v něm prochází skrze pomyslnou bránu, kterou tvoří cyr wheel do světa černých nebo bílých artistů, a tento rámec dává možnost experimentovat s hrazdou, akrobacií, v případě bílých kostýmů i s černým divadlem a s akcentem na černobílou barvu jako hlavní vizuální vizitku. Cirkulárium Plzeň v Eskalátoru nabídlo úsměvnou napůl akrobatickou a napůl tanečně pohybovou choreografii o prohlédnutí ze škatulky samoty a slepoty vůči světu, o hledání rozhledu a navazování přátelství. Manipulace s rekvizitou-maskou, akrobacie na laně a prvky současného tance vytvořily z čísla soudržné dílko, na pomezí nového cirkusu a scénického tance.
Velký prostor pak patřil svěřencům studia Mlerqueon, které v sobě spojuje název platformy Cirqueon a jejíhlavní stagginy KD Mlejn. Od dětského po teenagerský věk, mladí adepti pohybového umění si zkoušejí nejen samotné novocirkusové disciplíny, ale také technickou přípravu, stavbu a přípravu riggingu, samozřejmě pod bedlivým dohledem svých zkušených lektorů. Rozličné hudební druhy doprovázející různé techniky a styly, eskalující v hromadná akrobatická čísla na čínských tyčích, na nichž se děti vyjímají jako hrozny na lidové výšivce. Nevím, zda je to jen laické zdání, že ne všichni mají pro tuto disciplínu tu nejvhodnější obuv, která činí techniku komplikovanější a některým nohy podráží úplně doslova. Nadšení a odvaha k vystoupení však nechybí ani těm nejmladším a právě to je na jejich vystoupení nejobdivuhodnější. Ti nejmenší diváci ještě nevědí, jak se správně stavět k nehodám a komentují vystoupení svých vrstevníků s bezbřehou upřímností, i to je příležitost, jak vychovávat empatické publikum.
Cirkus LeGrando se v na open air představení uvedl již předtím s pásmem úsměvných příhod od vody, z prázdninové pohody. Je to nejmladší generace, která se ale nebojí sebevědomě vystoupit, ať už s akrobacií párovou, na hrazdě, nebo s již poměrně dlouhými žonglérskými čísly. Jen mluvené slovo v plenéru trochu nefunguje, když hrají pro celou louku, to je ale problém všech outdoorových představení, akrobati by neměli zapomínat na to, že mají školená těla, ne hlasy, a zúročovat svoje devizy vědomě.
Česko-italský kabaret
Poslední festivalový večer přinesl jeden odlehčený kousek, který vznikl v italsko-české koprodukci. Spolupráce s cirkusovou školou z Udine, Circo all’in Circa, přinesla během pandemie ovoce v podobě pásma, jehož ucelená podoba pobavila publikum v Českém stanu letos. Z české novocirkusové scény se do projektu zapojila akrobatka Klára Hajdinová, která je podepsána i po produkcí večera. Pětice dalších artistů představuje pět technických specializací a společně spolu vytvořili zábavné pásmo, které vystačilo s jednoduchou scénou s jedinou náročněji dekorovanou konstrukcí, a sérií chytlavých písniček. Výlet do nebe, očistce a pekla jako v Božské komedii slibovala úvodní a závěrečná recitace nejslavnější italské literární památky všech dob, ale dění připomínalo spíš veselý kabaret. Mozart se střídal s jazzem a populárními písněmi v poměrně vkusném pásmu, kde nechyběl humor a svižná interakce s diváky.
Performeři se nejprve představili v párové akrobacii jako skupina poutníků směřujících zřejmě spíš za zábavou než za duchovními cíli. Bezprostřední komunikace, narážky a samozřejmost přesunů a výměn partnerů v párech nastolily pocit klidné jistoty lidí, kteří vědí, co dělají, a navíc je to baví. Společenství se skutečně ocitlo na pomyslném tanečním večírku, ale nakonec nechalo jednoho ze svého středu, aby vytřel podlahu. Mladík však při zemi zvládne ještě balancování s jedním nebo dvěma kužely a v závěru klasické žonglérské číslo.
Akrobatický duet Kláry Hajdinové s dalším z italských performerů je postavený na vepsaných významech párové akrobacie, evokuje taneční choreografii, jeho středobodem je vzájemná opora a náznak láskyplné manipulace, když se opora stává nejen hybnou silou, ale i nezbytností pro vlastní rovnováhu. Především ale navozuje dojem společného kráčení životem. Jiný z performerů s hraně excentrickým projevem se pouští do nadšené interakce s publikem, ale diváky brzy zaujme akrobatka na laně, která sází na přesné načasování akcí. Z onoho příliš přátelského a příliš důvěrného performera, který je nadšený ze všeho a všech, se vyklube obratný artista s cyr wheelem, který své vystoupení pojímá částečně jako klaunérii, rekvizita není ani tak partnerem jako spíš nezkrotným soupeřem.
Celý program má název dosti poetický – Znovu spatřit hvězdy / A Riveder le stelle. A tak i za bláznivinami je ukrytá jistá poezie a jemnost. Nejpůsobivější je poslední číslo vzdušné akrobacie, v němž je performerka po většinu času ukryta ve velké závěsné papírové skulptuře, která připomíná obrovské vosí hnízdo. Jeho chvění indikuje život uvnitř, který se ale probouzí jen pomalu, sem tam nahmatá volný vzduch, aby se nakonec akrobatka z papírového kokonu vyloupla jako motýl. Roztančený závěr skončí ve veselém víření. Není to žádný bombastický spektákl, jaké se odehrávají ve velkých stanech, ale je v tom ve všem cítit láska k oboru, zaujetí a úmysl pobavit diváky a stejnou měrou i sebe. I malé soubory patří na velký festival.
Starodávné umění dnes
Kdyby se udílely ceny, věřím, že nemálo z nás by hlasovalo pro vítězný duet, který byl uváděn pod hlavičkou souboru Collectif Malunés a belgického performera Kaspara Vandenbergha z ansámblu MOVEDBYMATTER, který vytvořil akrobatickou choreografii pro bratry Simona a Vincenta Bruyninckxovy. Bratrský sourozenecký duet je postavený na staré technice siláctví, kdy celá váha partnera nebo předmětu, jejž artista zvedá a manipuluje, je soustředěna do úst mezi jeho zuby. Pomocí odlitku podle chrupu, na který je možné karabinou připnout dlouhá i krátká lana – a eventuelně se spojit zcela těsně i jen vzájemně, rozehrávají bratři onen vepsaný rozměr silové akrobacie – fyzikální zákon rovnováhy těles, přetahování, opory, momentu síly, která se vyvažuje v jednom kritickém bodě a nesnesitelně násobí zvětšující se vzdáleností mezi tělesy.
Už u tance obdivujeme, pokud tanečníci v páru často jen zaklesnuti do sebe zkoumají, kam až je pustí těžiště do volného prostoru. Zde jde výkon do extrémní polohy, protože se nedrží rukama, a navíc se dráha prodlužuje a tah zvyšuje přidáním různě dlouhých lan. Je to akrobatické zrcadlo principů, které v tanci rozpracoval a zpopularizoval William Forsythe. Představte si In the Middle, ale se dvěma muži a jejich těly, která se prostorem pohybují spojená jako pupeční šňůrou, ale skrývají ji v ústech. Obdivuhodné je samo technické provedení, jistota a partnerská práce. Využívají nejen bezkontaktního vedení síly přes lanka a karabiny, ale doplňují je i o fyzickou párovou akrobacii, napínající šlachy i klouby do krajnosti (cynik by mohl uvažovat, zda se jim jejich umění vymstí dříve na zubech nebo na meniscích…)
Neméně důležitá než virtuozita vlastního provedení je ale i divadelní kvalita celého duetu, a možná i důležitější. Choreografie, můžeme-li si troufnout použít taneční označení, je vystavěna trochu jako zápas, jak už to u sourozeneckých vztahů bývá, zároveň oplývá siláckou něhou, aspektem důvěry, s níž víme, že když jde do tuhého, jdou všechny rozmíšky stranou. Vzájemné drobné provokace a hecování k tomu, kdo zajde do jaké krajnosti, narůstají. Performeři se pohybují nejen po břevnu, které jejich malý stan půlí na dvě části, ale pouštějí se i do náročné závěsné akrobacie, která hraničí s fyzickými možnostmi. Ale přitom to není prvoplánový efekt, co činí jejich duet tak přitažlivým, ale jejich vzájemná souhra, způsob, jímž vypointují jednotlivé obrazy, které do sebe zapadají jako výstup na osmitisícovku od základního tábora po vrchol. Působivé je nejen ono číslo v přímém závěsu u stropu šapitó, ale i čistokrevně fyzické propojení v bratrském polibku, když už žádné karabiny a lana nejsou, souboj, zápas smísený s divokým tancem, ve kterém přitom probublává poselství jedné krve.
Fascinující a okouzlující podívaná měla svou pevnou dramaturgii a režii, na velmi omezeném prostoru byli diváci pozvaní na pouť prožít s bratry hluboké mikrodarama, přitom si ale ani na jedné straně nehráli na něco, co nejsou. Jejich komunikace a projev byly přirozené a civilní, soustředění na výkon maximální a diváci jako by chvílemi neexistovali, ačkoliv jindy byla zas přítomná interakce. Silní ve svých dovednostech se obešli bez gest a dryáčnického provolávání (což přiznejme si, ani nejde, jste-li zakousnuti do lana, ale víte, jak to myslím). Oděv civilní, nikde žádné laciné tretky, cetky, flitry. Jen dva muži, kteří zatraceně dobře umí svou artistickou techniku a nechtějí ji předvádět lacině. Svérázná pocta cirkusu ne novému, ale tradičnímu, a současně i nonverbálnímu divadlu. Protože inscenace Bitbybit rozhodně byla divadlem.
Czech it out: A Riveder le stelle reloaded
Performeři: Davide Visintini, Giulia Racca, Felipe Nardielo, Klára Hajdinová, Mattia Comisso, Sarah Ferretti
Světla, zvuk: Carlo Gris
Produkce: Klára Hajdinová
Bitbybit
Koncept: Simon Bruyninckx, Vincent Bruyninckx a Kasper Vandenberghe
Účinkují: Simon Bruyninckx & Vincent Bruyninckx
Režie: Kasper Vandenberghe
Dramaturgie: Matthias Velle
Pomocný režisér: Leon Rogissart
Hudba: Dijf Sanders
Kostýmy: Johanna Trudzinski
Choreografie: Esse Vanderbruggen
Světlo: Olivier Duris & Benjamin Eugène
Zvuk: Anthony Caruana & Sofia Zaïdi
Administrace: Eugenie Fraigneau & Ellia Larès
Tour manager: Emma Ketels
Produkce: MOVEDBYMATTER & Collectif Malunés
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
