Rockeři versus vláda: Den, kdy hudba porazila cenzuru

Když se v 50. letech vyhoupl na jeviště zabírané televizními kamerami Elvis Presley a začal zpívat, způsobil obrovský poprask: Zatímco interpretoval své písně, nechával se hudbou unášet a tančil. Jeho podbízivé pánevní pohyby však na úzkoprsou americkou veřejnost působily příliš vulgárně, přičemž v divácích, a hlavně v divačkách vyvolávaly pocity, které podle konzervativních hodnostářů cudní lidé cítit neměli. Jistou roli sehrála i skutečnost, že až do příchodu krále rokenrolu zůstávaly kontroverzní taneční kreace výsadou černošských hudebníků. Není tedy divu, že v rasově vyhraněných Spojených státech propukl „hon“ na Elvise ve snaze jeho pohyby na pódiu zmírnit, nebo nejlépe úplně zarazit.

Umělec se však cítil jako ve svěrací kazajce, a na omezení tudíž nedbal. Kamery jej proto často zabíraly jen od pasu nahoru, aby jeho pohoršující tanec nebyl vidět. Málokdo přitom tušil, že o pár let později se Elvisovy eskapády stanou pouhou ozvěnou „nevinných časů“ a s poukazem na jeho „mravní čistotu“ se dostaví tlak na zavedení cenzury ve světě hudby…

Dámy v šoku

V roce 1984, sedm let po Presleyho smrti, už hudební produkce Spojených států představovala regulérní formu projevu: V textech se mnohem otevřeněji mluvilo o sexu, drogách, alkoholu, násilí i okultních tématech. Muzika byla svobodnější a reflektovala divokou dobu, plnou společenských změn i překotného vývoje. Videoklipy se stávaly standardem a na jejich oblibě vyrostla televizní stanice MTV, vysílající od roku 1981. Situace se nicméně měla velmi záhy změnit…

Ve zmíněném roce 1984 si Tipper Goreová, manželka tehdejšího senátora a pozdějšího viceprezidenta Ala Gorea, koupila desku Purple Rain od legendárního Prince a pustila si ji se svou jedenáctiletou dcerou. Z příjemného zážitku je však vytrhla čtvrtá píseň nazvaná Darling Nikki, v níž se zpívá: „Znal jsem holku Nikki, která byla posedlá sexem. Potkal jsem ji v hotelové hale, kde masturbovala nad časopisem…“ 

Goreovou text šokoval a s přesvědčením, že se taková hudba pro její ratolest nehodí, se desku neúspěšně pokusila v obchodě vrátit. Susan Bakerová, žena amerického ministra financí Jamese Bakera, zažila podobné prozření kvůli Madonně. Její sedmiletá dcera se jí totiž zeptala, o čem vlastně pojednává zpěvaččin hit Like a Virgin (viz O čem zpívá Madona?).

Nevinná nálepka?

Obě matky pak všechen svůj volný čas využily k tomu, aby pronikly do tajů populární hudby, heavy metalu, a hlavně již zmíněné stanice MTV. Objevily tak svět, který se před nimi dosud skrýval, a prvotní setkání v nich zanechalo šok i zhnusení. Netrvalo dlouho, a Goreová s Bakerovou již byly v kontaktu nejen mezi sebou, ale také s dalšími pobouřenými manželkami významných washingtonských mužů: konkrétně s Pam Howarovou, jež si vzala prominentního realitního makléře Raymonda Howara, a Sally Neviusovou, jejímž mužem byl předseda městské rady John Nevius.

Tato malá skupina žen s konexemi na mocné osoby vnímala populární hudbu jako čiré zlo, které mládež nabádá k užívání drog, zvrácenému sexu, násilí či uctívání satana, a také vyvolává silnější touhu po ukončení života. Uvedenou muziku dotyčné srovnávaly s pornografií a tvrdily, že je otázkou společenské zodpovědnosti, aby se kontroverzní desky nedostaly k dětem. Začaly proto řešit možnost, že by se hudba štítkovala podle obsahu, aby zákazníci jasně věděli, co si kupují.

V roce 1985 pak iniciativu finančně podpořil Mike Love z kapely Beach Boys a Joseph Coors z pivovaru Coors Beers, který dokonce pro nové sdružení Parents Music Resource Center neboli PMRC uvolnil kanceláře. Organizaci Recording Industry Association of America alias RIAA a dalším hudebním vydavatelům pak výbor rozeslal dopisy s žádostí, aby začali prodávaná alba značit na základě jejich obsahu.

Na první pohled šlo o neškodnou změnu, jež mohla přinejmenším rodičům usnadnit život. V praxi ovšem podobné škatulkování umožňovalo velmi snadnou cenzuru, jaká již tehdy postihovala filmy a v budoucnu měla zasáhnout také videohry a další formy kultury. Jakmile totiž produkt dostane nálepku „pouze pro dospělé“, některé obchodní řetězce jej odmítají prodávat. Jiné ho sice nabízejí, ale pouze pod pultem či jinak stažený z výhledu. A v 80. letech obojí znamenalo nižší tržby i následnou autocenzuru umělců, kteří přicházeli o peníze. Nikdo jim sice nezakazoval tvořit podle vlastních představ, ale kupní síla na ně vyvíjela tlak, aby se určitým tématům vyhýbali.

Něco za něco

Už v roce 1985 se na stránkách deníku Washington Post objevil článek, v němž sdružení PMRC doporučovalo vedle štítků také „tisknout varování a texty písní na obaly desek, nutit obchody, aby alba s kontroverzními obaly prodávaly pouze podpultově, vyvíjet tlak na televizní kanály, aby neuváděly problematické videoklipy, a rovněž založit výbor, který by stanovil přípustné standardy hudebního odvětví“. Asociace RIAA pobídku překvapivě akceptovala a začala na desky umísťovat nálepky s upozorněním na „dospělý obsah textů“. Zdálo by se, že si tím pod sebou podřezala vlastní větev, ale skutečnost byla jiná.

RIAA se totiž v uvedené době pokoušela prosadit zákon nazvaný Audio Home Recording Act, který vyžadoval zdanění magnetofonových přehrávačů i prázdných pásek kvůli pirátským kopiím. Koupě prázdné kazety v očích asociace rovnou usvědčovala zákazníka z toho, že si na ni nelegálně nahraje muziku. A aby se pokryly škody, jež tím vydavatelstvím vzniknou, měla se na každou prázdnou minutu pásky vázat daň ve výši jednoho centu. Sporné nařízení, které umělcům nijak neprospělo a bohatnout díky němu měli pouze vydavatelé, se neprosazovalo snadno – tedy až do chvíle, kdy se za něj přimluvili vlivní lidé v zákulisí, v tomto případě PMRC.

U nálepky však zmíněné sdružení nezůstalo, protože mu přišla málo úderná a příliš vágní. Členky PMRC daly mimo jiné dohromady seznam nazvaný Filthy Fifteen neboli „špinavá patnáctka“, aby poukázaly na kontroverzní skladby, k jejichž interpretům patřily takové legendy jako AC/DC, Black Sabbath, Judas Priest, Madonna a další. Dámy prohlašovaly, že zatímco Elvis zpíval o lásce a skutečných lidských hodnotách, uvedená hudba oslavuje třeba znásilnění a nabádá mládež k nekalostem. Nevadilo jim přitom, že svá obvinění stavějí pouze na vlastním názoru a zaujatých výpovědích spřízněných odborníků. Prostřednictvím seznamu ovšem nakonec přešly od obecného moralizování do přímé konfrontace – a umělci se začali bránit.

Poslední slovo mají rodiče

K nejhlasitějším oponentům navrhovaných opatření se řadil experimentátor Frank Zappa, kterého si PMRC paradoxně na paškál tolik nebralo. Hudebník chodil do televizních pořadů, a účastnil se řady diskusí dokonce i s členkami PMRC. Mimo jiné poukazoval na to, že patří k úkolům rodičů hlídat obsah, jemuž jsou vystaveny jejich děti, a že je nelze věčně bránit před často dospělými tématy – odrážejí totiž realitu doby a ratolesti by se na ni měly připravit dřív, než se stanou jejími oběťmi.

Od začátku bylo nicméně jasné, že v případě opatření navrhovaných sdružením PMRC nehraje veřejné mínění zásadní roli. Navzdory nevoli hudebníků tak nakonec došlo k senátnímu slyšení. Na straně odpůrců nálepek vystoupil vedle Zappy také folkový muzikant John Denver, a především pak frontman kapely Twisted Sister Dee Snider: Ve své památné řeči zdůraznil, že je křesťan, sám má čtyři děti a chce pro ně co nejlepší budoucnost, ale škatulkování hudby nepředstavuje ideální cestu. Snider, který nepije, nekouří a nebere drogy, se také ostře ohradil vůči nařčením na adresu písní jeho kapely. Skladba Under the Blade pobouřila prudérní matky s tím, že obsahuje odkazy na sadomasochismus, a dokonce i znásilnění. Text přitom pojednával o lékařském zákroku u jednoho člena skupiny…

„Paní Goreová v písni hledala sadomasochismus a bondáž, a tak tam obojí našla. Kdyby v ní někdo hledal odkazy na chirurgický zákrok, našel by je tam taky. Můžu kategoricky prohlásit, že jediný sadomasochismus je v mysli paní Goreové,“ dodal Snider a mimo jiné tak podtrhl fakt, že komise pro hodnocení hudby by s trochou snahy mohla ve skladbách nepohodlných kapel „objevovat“ problémy, které tam nejsou. „Odpovědnost za ochranu svých dětí nesu já a moje manželka, protože nikdo jiný nemá kvalifikaci k tomu, aby rozhodnutí o výchově dělal za nás,“ uzavřel Snider.

Zakázané ovoce

Verdikt byl ovšem jasný ještě před skončením slyšení. Ředitel RIAA Stanley Gortikov 1. listopadu 1985 souhlasil, že se na problematické desky začne lepit černobílá značka „Parental Advisory“, přezdívaná Tipper Sticker neboli „Tippeřina nálepka“. Dodnes se ovšem spekuluje, zda mělo označení jiný než symbolický význam. Každopádně například Wal-Mart přestal štítkovaná alba prodávat.

Mnozí se také odvolávali na efekt zakázaného ovoce a třeba Philip Bailey z kapely Earth, Wind & Fire tvrdil, že „nálepka může ve skutečnosti v některých oblastech prodejům pomoct. Jakmile totiž něco označíte za kontroverzní, všechny to hned začne zajímat“. Když potom v americkém hudebním průmyslu začal hrát významnou roli hiphop, stal se „cejch“ PMRC nepsanou zárukou kvality: Desky, které ho neměly, nebrala komunita příliš vážně, protože zjevně nešly proti společnosti. Štítky tak mladé lidi neodrazovaly, ale spíš poukazovaly na hudbu, jež by je mohla zajímat.

TIP: Miliony prodaných desek: Pět nejúspěšnějších kapel nedávné minulosti

Černobílá značka se používá dodnes a pro některé symbolizuje odhodlání a nezdolnost, zatímco pro jiné reprezentuje selhání. Každopádně omezený pohled skupiny manželek vlivných politiků dokázala muzika velmi rychle překlenout a pokračovala ve vývoji a „dospívání“. Dnes, stejně jako v roce 1985, odráží hudební tvorba chaotickou dobu a nezastaví se prakticky před ničím – což je pro společnost jako celek jedině dobře.