V první části podcastu z pražské La Fabriky uslyšíte rozhovor se speciálním hostem: novinářem Petrem Nosálkem, přítelem hudebního publicisty Jiřího Černého.
„Jirku jsem poprvé potkal v olomouckém Divadle hudby, když jsem byl jako gymnazista členem takzvané Hudební mládeže,“ říká Petr Nosálek o prvním setkání s Jiřím Černým, publicistou a protagonistou slavných Antidiskoték v 70. letech. Ty se mu nakonec staly inspirací i pro pozdější vlastní hudební pořady pro veřejnost v době nástupu videa.
Kdy a kde se konají živá natáčení podcastu?
➯Přijďte se podívat!
▶Pondělí 11. září, 18:00, Brno
▶Pondělí 9. října, 18:00, Karlovy Vary
„Od té doby mě Jirka začal na dálku sledovat. Začal jsem dostávat pozvánky na výjezdní zasedání pražských hudebních publicistů, kde se diskutovalo o vážné, ale i populární hudbě s takovými jmény, jako byli Antonín Matzner nebo Leo Jehne,“ dodává Petr Nosálek. A počátkem 90. let se pak s Jiřím Černým sešli i ve stejné redakci.
„Pár týdnů po revoluci v březnu 1990 jsem dostal na stůl v Sigmě Olomouc, kde jsem stále ještě pracoval, telefonát. A Jirka mi rovnou nabídnul místo v nové redakci Rocku & Popu. Neváhal jsem ani vteřinu.“
Vraťme se ale ještě do předrevolučních dob – co vlastně byly Antidiskotéky Jiřího Černého? On sám je kdysi v pořadu Českého rozhlasu Káva u Kische charakterizoval jako „svůj vlastní rozhlas“. „Někdy jsem měl 150 pořadů do roka,“ vyprávěl Černý. „A hrůzyplné by bylo, kdybych psal o hudbě a říkal si: píšu o něčem, co ty lidi nikdy nebudou slyšet. Ale takhle jsem věděl, že těch pár desítek tisíc lidí si to poslechne. Pro mě to byla svým způsobem nádherná léta, na která nezapomenu.“
Antidiskotéky měly zásadní význam pro několik generací, potvrzuje to i Petr Nosálek:
„Poslouchali jsme úžasnou češtinu, kultivovaný jazyk, a informace, ke kterým jsme neměli přistup. A po té chvilce náboženství, kdy jsme mu viseli na rtech, spustil přenosku na gramofon.“
„Jirka měl takový vkus, že jsme nepochybovali, jestli ta hudba, kterou pouští, je dobrá. Maximálně když se nám nezamlouvala, začali jsme pochybovat o svých vlastních schopnostech v ní vidět to, co viděl on.“
„Hudba byla jedním z nejsvobodnějších projevů té doby vůbec,“ poznamenává Jan Dobrovský. „A nebylo to tak jednoduché, ten režim neumožňoval každému, kdo si zlíbil, cokoliv hrát někde na veřejnosti. I pro muzikanty byly přehrávky, komplikované zkoušky a taky tvrdé zákazy.“
„Jirka sice držel zdánlivou apolitičnost těch Antidiskoték. Ale věděl, že hudba je symbol svobody. Protože jakákoliv tvorba v naší zemi byla symbolem svobody. Nejenom hudba, ale i malířství, sochařství, psaní literatury, cokoliv.“
Zajímavé přitom bylo, že komunistický normalizační režim nebyl ani natolik chytrý či aspoň lehce prozíravý, že by trochu povolil uzdu a snažil se v nějaké minimální míře uspokojit poptávku po západní hudbě. To znamená třeba tu a tam pustit do země některou slavnou západní kapelu. „Jedním ze zajímavých fenoménů té doby pro mě bylo, jak se jezdilo do Maďarska za velkými rockovými kapelami,“ poznamenává Jindřich Šídlo. „Ty tady až do roku 1988, kdy přijeli Depeche Mode, samozřejmě vůbec nebyly. To byly úplné poutě.“
„A Michal Horáček v tehdejším Mladém světě pořád otravoval Pragokoncert a ÚV KSČ s dotazy, kdy sem bude moct přijet kapela Queen, Peter Gabriel nebo Talking Heads.“
Jak se žilo v době, kdy hudba nebyla na pár kliknutí a muselo se pro ni leccos obětovat? Kdy ji postihovaly zákazy, obstrukce a jak byli pronásledování lidé, kteří ji chtěli dokonce jen poslouchat? Co považuje Petr Nosálek za nejzásadnější vývozní artikly Spojených států po roce 1945? A který okamžik svého života Jiří Černý označil za nejšťastnější?
To všechno se dozvíte z první části záznamu z vystoupení podcastu Dobrovský & Šídlo v La Fabrice.
Dořekne to dneska...? Poslechněte si!
➤ A TRIKO SI KUPTE V E-SHOPU PAMĚTI NÁRODA