Píše se rok 1875 a lidé si svítí plynovými lampami, nicméně oficiální název Gaslight odkazuje k termínu, kdy se jedna osoba snaží svou manipulací přesvědčit jinou, že přichází o rozum a že je psychicky narušená. Důvody k tomu může mít různé, ale pokaždé se jedná o situaci, která jest z psychologického hlediska velmi zajímavá. Myšleno tedy především z pohledu třetí osoby, tj. nás diváků. George Cukor nás průběžně nutí si pokládat otázku, jestli Charles Boyer manipuluje, jestli je Joseph Cotten skutečný, anebo jestli náhodou Ingrid Bergman nedobré mentální rozpoložení pouze nepředstírá, jelikož tím sleduje nějaké svoje vlastní zájmy.

Coby Paula Alquist na nějakou dobu odcestuje do Itálie, aby se stala operní zpěvačkou. Tou byla i její teta Alice, která byla ve svém domě na Thorntonském náměstí v Londýně zavražděna! Na Apeninském poloostrově se zakouká do hráče na piáno jménem Gregory, jenž má nápad, že by se měli odstěhovat zpět do Anglie. Tam mají služky, včetně mladé, ale ráznější a nebojácné Nancy (pozdější Jessica Fletcherová čili Angela Lansbury ve své debutové roli, za kterou si připsala na konto oscarovou nominaci). Paula objeví záhy dopis od jistého Sergise Bauera, který psal její tetě. Gregoryho to velmi vytočí a zanedlouho se začnou v domě dít divné události. Ztrácejí se věci, ozývají se zvuky, plynové lampy samy od sebe pohasínají …

Na začátku byla divadelní hra, což se této adaptaci daří úspěšně zakrývat, protože je natočena de facto ryze filmově a poutavý vizuál byl dále obohacen o několik velice pěkných nápadů (nejen mluvící stín), za které by býval kameraman Joseph Ruttenberg zasluhoval proměnit svou oscarovou nominaci ve vítězství, jenže se musel sklonit pře svým jmenovcem LaShellem, jenž nasnímal Lauru. Nedočkal se ani Charles Boyer, ani scenáristé John L. Balderston, Walter Reisch a John Van Druten – patrně i proto, že pochybný závěr do určité míry shodí veškeré předchozí dění. Nejde o to, že v něm nebudeme svědky žádného napínavého souboje. Jde o to, že ze strany viníka neexistuje vůbec žádný vzdor, pouze pokorná rezignace. A taky se nelze nezamyslet nad tím, že strážník má v noci shodou neuvěřitelných okolností rande zrovna před barákem. Navíc se slečnou, která v tomto baráku pracuje.

 










 

Nejlepším filmem se Plynové lampy nestaly, jelikož bojovaly s Pojistkou smrti a s Farářem u Sv. Dominika, který nakonec vyhrál. Cenu Akademie si tento biják odnesl za výpravu a Selznickem zapůjčená Ingrid Bergman byla oceněna za svůj herecký výkon, což je naprosto v pořádku, jelikož její role není jednoduchá, a to jak z hlediska přesvědčivosti, tak nejednoznačnosti, protože si nemáme být jistí, jak se věci doopravdy mají, což trochu komplikuje právě Boyerovo ztvárnění své postavy, neboť na Gregorym je de facto od úplného začátku něco podezřelého. Kdyby režíroval Alfred Hitchcock, pravděpodobně by si zobrazení vztahu mezi těmito dvěma postavami lépe pohlídal. Nicméně to automaticky neznamená, že by Plynové lampy v jeho podání byly zdařilejší, protože by s velkou pravděpodobností tolik nedbal jiných složek, jako třeba té vizuální.

Plynové lampy jsou filmem, který jednak zmiňuje Prahu, jednak vlastně taky spadá do subžánru „Gothic Romance“ a jednak dokáže naplno vtáhnout do děje. A byť má svoje nedostatky, dá se o něm směle tvrdit, že ač byl natočen ještě během druhé světové války, kterou v podstatě nereflektuje, funguje z dnešního úhlu pohledu velice dobře. Ostatně jako řada dalších titulů, jaké vznikly v dané dekádě. Tenhle byl pro svou kulturní, historickou a estetickou význačnost právem vybrán do Národního filmového Registru při Knihovně Kongresu. Jeho základní téma je bohužel vlastně nadčasové, takže jej ke zhlédnutí stejně nelze nedoporučit.  

P.S.: Na DVD uvidíme v bonusech krátké zvukové video z předávání Oscarů Ingrid Bergman, Bingu Crosbymu a Margaret O’Brien. A také dokumentík, jaký uvádí dcera představitelky hlavní postavy. Nikoli Isabella Rossellini, nýbrž Pia Lindström. A na natáčení v něm zároveň poutavě zavzpomíná Angela Lansbury. 

FOTO: cinema.de