Článek
Onehdy jsem si koupila krásnou novou bílou podprsenku, abych nabyla sebevědomějšího pocitu. V té bílé podprsence jsem pak strávila pět dní. Po pětidenním čekání mě vpustil do našeho bytu k mým osobním věcem. Pak jsem ji mohla s úlevou hodit nažloutlou do mámino koše na prádlo. Mezi námi zůstalo pojítko, naše dcera. Shodou okolností dnes společně slavíme její první narozeniny. Polkneme vztek, pýchu a slzy, dáme jí dort, dárky a zajdeme na plovárnu. Takový pěkný den.
Dnes jedu k němu do bytu, dva dny v týdnu přespáváme s dcerou tam. On ji může vidět, já mohu zůstat u svých a dceřiných koníčků. Aspoň do té doby, než se mi uvolní garsonka a vrátím se do města. Chyběl mi, těšila jsem se na něho. Rozporuplná chvíle mysli po rozchodu. Pocity se misí a v závěru jsem jak několikrát přešlá žvýkačka na chodníku. Otevírám dveře od bytu a stesk se vytratí. Nenávidím ten byt. Je tmavý a je podle něho. Já do něj mohla doplnit jen málo. Kuchyň a koupelnu si zrenovoval sám ještě před mým příchodem, zbytek prostorů zůstal se starým nábytkem. V obývacím pokoji již rok a půl visí jen žárovka na kabelu. Vyhlídl si drahý lustr a neměl na něj peníze. Tak to prostě nechal tak. Okna jsou špinavá od pylu a prachu. Nenávidím mytí oken. Aspoň že už je tady nemusím mejt. Na poličce jsou opřeny obrázky jeho matky a babiček. Té matky, kvůli které jsme se rozešli. Je pro něj ženou číslo jedna, pak jsou babičky, pak dcera a pak někde hluboko jsem byla já. Teď jsem v žebříčku číslo jedna. V žebříčku nepřátel. Šla bych se opít. Lila bych panáky vodky, dokud bych nespadla pod bar. Na ošuntělém parketu bych tančila tak dlouho, dokud bych všechny ty pocity nesetřásla. Ale smůla. Mám malé dítě. Nebudu pro ni matka výpitka, co druhej den jen zírá a bleje do záchoda. A potom, kdo by ráno poslouchal její pláč? A taky na krku OSPOD, co ten chytrák na nás poslal. Nic mi nemůžou. Nepiju, nekouřím, s dcerou chodím na kroužky, věnuji se jí, kontakt s otcem má. V tom jsem si jistá.
Čeká nás soud. Vlastně až tam někdo podá návrh. Ten bych měla sepsat já, jenže jak se to dělá? Na internetu je spousta vzorů, ale jsou správně? Přemýšlím, jestli nynější situace je nejlepší. S dcerou má kontakt, přijede si pro ni nebo mu ji dovezu. Ale nedává mi ani korunu. Takže bez peněz, ale každý večer ji mám u sebe a on je velmi opatrný, aby něco nepokazil. Nebo risknout soud, dostat z něj výživné, ale také víkendy bez dcery? Ano, chce roční dítě od pátku do neděle, a to jen proto, aby jej mohl vozit mamince. Jemu je fuk, že takhle to vhodné pro dítě není. Někdy mám pocit, že jsem rodila jen pro jeho příbuzné. Ne, nestýská se mi. Je definitivní konec. Což je skvělá zpráva! Někdo chytrý řekl, že soud proběhne za delší dobu, abychom se mezitím uklidnili a byli k sobě vstřícnější. Vím ale, že moje nároky na výživné pro mne a pro dceru jej opět zdvihnou ze židle. Protože teď neplatí nic. A kdo neplatí nic, toho i pětistovka následně nasere. Takže co teď? opakovaně mi zní hlavou. Trvá to, než se rozhodnu.
