Navštívil jsem koncert Jaromíra Nohavici na vizovickém Trnkobraní

            Konec léta v roce 1987 byl nápadně chladný a studený. Lidé se choulili do batikovaných triček s dlouhými rukávy a nemálo žen si na své neoholené nohy natáhlo silonky, aby se aspoň trochu zahřály. Dobře si to pamatuji, ačkoliv mnozí lidé už na to raději dávno zapomněli, stejně jako na rok 1968, jak to tehdy ve skutečnosti bylo, že nám Rusáci nic neudělali, že jsme si to všechno udělali sami.

            Navzdory této zimě, která zcela v roce 1987 ovládla poslední prázdninové dny, vydal jsem se na Vizovické trnkobraní, na němž měl vystoupit náš, tehdy teprve budoucí, největší básník Jaromír Nohavica. Trnkobraní se tehdy konalo na školním hřišti, které se mi podařilo bez problémů najít, i když jsem do Vizovic přijel na kole značky Favorit, z něhož jsem velmi prozíravě, jak se mnohokrát ukázalo, odmontoval všechny blatníky, včetně zadního, který byl vybaven červeným světlem a ovšemže i odrazkou.

            Byla skutečně zima a ani se nechtělo věřit, že jen před pár dny, přesněji 21. srpna 1987 jsem se svobodně procházel po prosluněném pražském Václavském náměstí, abych si v jedné, k němu neprodyšně přilehající ulici, koupil knihu Letadla československých pilotů. Knihkupectví, kde se tak stalo, bylo velké, ale já se v něm neztratil, našel jsem pokladnu i východ z něho.

            Ale i přes tyto, na konec léta přece jen brutální klimatické podmínky, byl areál velmi slušně zaplněn. V okamžiku, kdy jsem do něj vstoupil, se na pódiu právě producírovala skupina Balet. Blanka Šrumová jistě není špatná zpěvačka, ale charismatu Ivety Bartošové, aspoň tehdy, sotva mohla konkurovat a tak jsem vystoupení této hudební formace bral jen jako jakési nutné zpestření, povinnou úlitbu tomu, že někteří lidé prostě chtějí za každou cenu vidět někoho, koho viděli už v televizi, ať už je mravní charakter někoho takového jakýkoliv.

            K vystoupení skupiny Balet dodám už jen to, že jistě náhoda to, že Blanka Šrumová odešla z Baletu už hned příští rok po zájezdu na Ukrajinu, kde na vlastní oči viděla ukrajinské nacisty, a taky, to, že i skupina Balet měla ve svém repertoáru píseň o kometě, kterou jsem i naživo slyšel!

            Ale o nějaký Balet ve skutečnosti nikomu nešlo, nebo šlo o něj jen málokomu. Ve skutečnosti šlo o našeho největšího básníka, který měl nyní vystoupit. A vše nasvědčovalo tomu, že jistojistě vystoupí. Jednak o tom všechny přítomné ujistil konferenciér a jednak, hned jak, dohrála skupina Balet, nahrnuly se do první řady před pódium velmi podivné, vlasaté zjevy, na které hodil snad opravdu nejlíp tehdy hojně používaný termín „závadová mládež“, tak byli zarostlí a nemytí!

            „To jsou estébáci!“ bylo mi hned jasné, když jsem je spatřil a byla mi najednou taková hanba za celý náš národ, který dovolil, aby náš největší básník, třebaže teprve budoucí největší básník, byl natolik ponižován, že na jeho koncertech obsazují první řadu estébáci maskovaní jako radikální příznivci folkové hudby, kteří na Portě, nebo na vystoupeních Vladimíra Merty křičí ze všech nejhlasitěji: „Umííí! Ještě!“

            Výjimkou byla však mladá dívka s nápadně jižanským obličejem a neméně nápadnou květovanou sukní, která evidentně k estébákům nepatřila. Seděla přesně vprostřed první řady, rovnou před mikrofonem, do něhož měl za chvíli již zpívat náš největší básník, třebaže jeho slavná Kometa tehdy teprve čekala na své zrození, aby se stala, na rozdíl od skutečných komet, stálicí všech mírových manifestací a slavností.

            Ta mladá žena mne samozřejmě zaujala. A nebyl jsem samozřejmě sám. Tato mladá žena totiž našla tolik odvahy, že vyhledala před koncertem i našeho největšího básníka.

            „Tak vy se jmenujete Veronika?“ ptal se jí největší básník, poté co se zvěčnil svým podpisem v jejím památníčku, kde kromě něj už nikdo jiný nebyl.

            „Ano, Veronika,“ přikývla mladá žena.

            „A bydlíte tam a tam,“ pokračoval náš největší básník.

            „Ano, bydlím tam a tam,“ přikývla nadšeně mladá žena.

            „A nemáte strach, že jste příliš nápadné pro svůj jižanský vzhled a pestrou sukni?“ obával se náš největší básník.

            „Kdepak, já jsem zvyklá!“ zavrtěla hlavou mladá žena, které teď seděla v první řadě.

            Koncert měl už začít, ale místo našeho největšího básníka se pódiu opět objevil konferenciér, který všechny přítomné ujišťoval, že nás největší básník už brzy vystoupí.

            Ale já věděl, že je konec, že žádný koncert nebude a bylo mi z toho všeho tak trapně, že jsem na nic nečekal, sedl na kolo a jel zpátky. Režim, který takto umlčuje největší básníky (srovnej s dneškem!) je zločinný a národ, který tomu nečinně přihlíží si, nezaslouží nic jiného, než aby se na něj naplivalo.

            Jediný rozdíl mezi dneškem a rokem 1987, kdy se to všechno událo, je jenom v tom, že tehdejší svazáci nebyli novodobí, ale byli původní, skrznaskrz originální.

            Ale abych tuto historii o koncertu našeho největšího básníka, který se neuskutečnil, dopověděl. Dva, nebo tři dny na to, zazvonili u té mladé ženy jižanského vzhledu a v pestré sukni dva, ne zrovna sympatičtí pánové, kteří se prokázali služebními legitimacemi, i když je vůbec nepotřebovali, protože už podle jejich ksichtu byl hned jasné, co jsou zač.

            Vyptávali se, ti dva pánové, na všelicos, ale hlavně na její setkání s naším největším básníkem, co říkal, a co na to říkala ona.

            Jak na ni mohli tak rychle přijít, je mi dodnes největší záhadou, která už asi zůstane navždy, nebo přinejmenším do našeho zmrtvýchvstání, nerozřešena…