pro Kosu objevil Marek

Svět  řeší jak ukončit nesmyslnou  válku na Ukrajině.  Spíše  vlastně  – neřeší. Ne  ten svět, který  disponuje  klíči od  řešení. Nicméně na pozadí  bojů na  Donbase  a levobřežní Ukrajině  se na obzoru  už jako by  rýsoval  nový a  daleko horší konflikt. Mezi USA a  Čínou.

Marek, od něhož  už přišlo hodně zajímavých  tipů  mne upozornil  na mimořádně  výživný  článek  na téma  možného čínsko  amerického střetnutí, který  vyšel začátkem měsíce na  webu tradičního a mimořádně noblesního  media – New Statesman.  Když   si otevřete  jejich web, pak  v záhlaví  čtete

Support 110 years of independent journalism  = Podpořte  110 let nezávislé  žurnalistiky.

Úžasná tradice,  serioznost v každém písmenu. Oto více mne  těšilo, když jsem se pustil do  článku  s názvem

The West can no longer make war

podle překladače

Západ už nemůže vést válku

Obranní plánovači ve Washingtonu sní o konfliktu s Čínou – není to ten, kde by USA měly bojovat.

V době před Velkou finanční krizí byl západní svět na vrcholu unipolárního uspořádání.Americká síla a dominance byly považovány za samozřejmost a země, které se dnes staly hořkými rivaly USA – Rusko a Čína – byly stále považovány za na cestě k asimilaci do západního ekonomického a politického řádu.

V důsledku toho si západní plánovači obrany představovali pouze dva způsoby, jak bude muset Západ v nadcházejících letech bojovat. Za prvé, Západ viděl, že se zapojuje do krátkých, ostrých a úžasně high-tech intervencí proti „darebáckým státům“, jako jsou Severní Korea, Libye a Írán. Za druhé, Západ by se zapojil do „mírových misí“; bojovat proti různým povstaleckým skupinám v zaostalejších koutech světa, to vše ve službě vznešeného poslání – nakonec přivést zbytek lidstva do modelu liberální demokracie a tržní ekonomiky, který byl oslavován jako poslední fáze v lidském politickém a sociálním vývoji. V době po konci dějin se takto měla vést válka.

Tyto sny jsou nyní zjevně  zastaralé. Ještě horší je, že v roce 2023 se zdá, že byly vyloženě pošetilé, pro kolektivní Západ dokonce sebevražedné. Konflikt na Ukrajině ukázal, že průmyslová válka je zpět; ve skutečnosti je možná přesnější říct, že to nikdy nezmizelo. Rusko bylo na začátku války zesměšňováno jako ekonomika velikosti Belgie a Nizozemska a odborníci na Západě si byli jisti, že tak relativně malá ekonomika nevydrží vleklý konflikt. Rusům by došly rakety a pak by jim došly granáty a nakonec by jim došly kulky, ruční granáty a lopaty.

Více než 500 dní po invazi na Ukrajinu se pravda ukázala jako opačná. HDP v neupraveném dolarovém vyjádření není důležité, když dojde na válku, protože dělostřelecké granáty jsou vyrobeny z oceli, nikoli z papírových peněz. Mít ocelářský průmysl a továrny, ale žádné papírové peníze, se tedy počítá hodně, zatímco mít peníze, ale žádný ocelářský průmysl a žádné  továrny na granáty se počítá za málo. Nedávná zpráva, že USA pošlou na Ukrajinu kazetové bomby – kontroverzní typ zbraně, který zakázala většina zemí NATO – byla výmluvná. Ani ne tak z morálního hlediska, ale podle toho, co nám řeklo o Spojených státech -největší světové ekonomice téměř došly zásoby konvenční munice, které by bylo možné poslat do Evropy. A to po nájezdu hluboko do vlastních zásob a při sbírání munice od všech spojeneckých národů na planetě.

V roce 2017 byla reakce ve Washingtonu na komentáře Donalda Trumpa o Číně – konstatování, že je to velký konkurent, že jí americký oběd, že je to skutečná hrozba –  byla obecně plná nedůvěry, dokonce výsměchu. O pouhých šest let později je diskuse o nadcházející válce s Čínou tématem obou stran. Čím dál tím víc lze  slyšet americké politiky mluvit, že válka je nevyhnutelná; ani lhůty nejsou zrovna dlouhé. Jedním z termínů, které se v současné době ve Washingtonu  DC objevují, je „Davidsonovo okno“; termín pojmenovaný po admirálu Philipu Davidsonovi, bývalém veliteli indo-pacifického velitelství Spojených států, který stanovil nejpravděpodobnější datum konfliktu o Tchaj-wan na rok 2027.

Válečná horečka v těchto dnech sužuje Washington. Podívejme se na panel pořádaný v březnu americkým Centrem pro strategická a mezinárodní studia, ve kterém vystoupili republikánský zástupce Mike Waltz z Floridy a zástupce demokratů Jason Crow z Colorada, oba jsou členy výboru Sněmovny reprezentantů pro ozbrojené služby. Během diskuse se Waltz i Crow chovali, jako by válka s Čínou byla předem rozhodnutá. Waltz řekl, že USA jsou v „závodu s časem“. Crow zašel mnohem, mnohem dál: otevřeně obhajoval, aby USA zrušily své limity, které si samy stanovily, kolika členům americké armády v uniformách je dovoleno být na Tchaj-wanu v jednu chvíli. Jistě, pro Číňany to může být provokace, připustil Crow, ale na Tchaj-wanu jak řekl, už kočka je z pytle venku“ a „vybrali jsme si obě strany“. Na Západě jsme přešli ze světa, kde byl konflikt mezi velmocemi nepředstavitelný, do světa, kde v Kongresu USA sílí shoda mezi oběma stranami, že snažit se vyhnout válce velmocí je hloupá ztráta času, protože válka je nevyhnutelná.

Jsou tedy konflikt velmocí, dokonce i třetí světová válka, tak pravděpodobné, jak si někteří ve Washingtonu myslí? Odpověď zní ne, ale je to méně dobrá zpráva, než se může zdát. Druhá světová válka byla konečnou průmyslovou válkou, a tak proti sobě postavila veškerou produktivní sílu největších světových mocností. Během vrcholné účasti Ameriky nebyly produkovány žádné nové pračky ani modely aut: průmyslová kapacita šla zcela do úsilí zničit mocnosti Osy. Továrny na jukeboxy a psací stroje vyráběly karabiny M1 v nekonečném množství; z automobilek se přes noc stali výrobci tanků. Nic z toho už  západní země nedokáží.

Vezměte si příklad z Británie. Země přišla během druhé světové války o více než patnáct tisíc tanků. Dnes má Británie méně než dvě stě padesát svých hlavních bojových tanků a asi třetina z nich již nefunguje. Protože Spojené království již nemá žádnou kapacitu na výrobu nových tanků (poslední továrna na výrobu tanků byla uzavřena v roce 2010), stále větší podíl zbývajících tanků ve Spojeném království nyní existuje pouze proto, aby byly „kanibalizovány“: rozebrány na náhradní díly, které se vloží do čím méně a méně tanků jež stále běží. V letech 2010 až 2014 ministerstvo obrany „zlikvidovalo“ 43 tanků Challenger 2, které tvoří většinu britských obrněných sil, tím, že je postavilo „za hranice jakékoli ekonomické opravy“, což ukázala žádost o svobodném přístupu k informacím, kterou uplatnily  Timesy .

Mohla by se Británie účastnit velmocenského konfliktu, o kterém se uvažuje ve Washingtonu? Jistě, pokud se bojovalo velmi blízko Britských ostrovů a všichni zúčastnění uzavřeli gentlemanskou dohodu, že válka nemůže trvat déle než dva týdny. Za tímto okamžikem dojdou britské zásoby munice a již zde nejsou žádné továrny na jukeboxy a psací stroje, které by bylo možné převést na vojenskou výrobu, ani vyškolený personál potřebný k práci v továrnách. Pro Spojené království je asi stejně nereálné vrátit se ke způsobu, jakým bojovalo ve druhé světové válce, jako vrátit se k taktice a výzbroji používané v bitvě u Azincourtu. Nejde o to, že by Británie jaksi zapomněla na „technologii“ dlouhých luků (i když v některých ohledech asi ano), ale v tom, že britská ekonomika neprodukuje desítky tisíc (převážně velšských) yomanů, kteří od raného dětství ovládají lukostřelbu.

Západ, který si myslel, že průmyslová válka je mrtvá, se pomalu probouzí do plného rozsahu toho, co skutečně znamená jeho dobrovolná deindustrializace. Ve svých vlastních interních briefinzích Pentagon nyní odhaduje, že čínská kapacita stavby lodí je 200krát větší než kapacita USA, a neexistuje způsob, jak tuto mezeru zacelit. Pro srovnání, propast mezi Japonskem a USA byla ve druhé světové válce „pouhých“ deset až dvacetkrát ve prospěch USA, což bylo – zcela správně – považováno za zásadně nepřekonatelnou mocenskou nerovnováhu. Myslet si, že to jednoduše znamená, že by USA šly do konfliktu s Čínou v nevýhodě, ale že by stále mohly bojovat a vyhrávat stejným způsobem a za použití stejných nástrojů, jakými bojovaly a vyhrály v předchozích průmyslových konfliktech, znamená neúspěch. To abychom pochopili, jak moc se svět změnil.

Jakmile deindustrializujete, už se nemůžete zapojit do válčení, které zahrnuje použití – a pak ztrátu – desítek a desítek tisíc tanků, letadel a obrněných vozů a použití stovek milionů dělostřeleckých granátů. To neznamená, že se válčení stane nemožným: ve střední Africe se v živé paměti odehrálo mnoho válek, velkých i malých. Ale průmyslová válka? Ne, to patří zemím s velkými průmyslovými základnami. A že je Západ přebuduje na úroveň, na které byla, řekněme v roce 1960, stěží slibuje, že to bude rychlá záležitost. Deindustrializace zabrala více než jednu generaci a její odstranění bude pravděpodobně trvat stejně dlouho, pokud to vůbec bude možné.

Veškeré válčení patří do času a místa. Stejně jako nám zítřek neslibuje žádné velšské lukostřelce, kteří by statečně zničili výkvět francouzské šlechty, doba, kdy USA stavěly tisíce lodí Liberty a desítky tisíc letadel, která je donesla  v  dominanci v  Pacifiku, je pryč. Třetí světová válka nepřichází. Skutečnost, že se již nemůže zhmotnit ve světě, ve kterém nyní žijeme, se v plnosti času  teprve ukáže a  také  jaká je: jak velké a potřebné požehnání, tak na druhé straně skutečně strašná katastrofa.

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

Děkuji  Markovi,  že mne na tenhle  text upozornil!!!!  Nepamatuji, kdy  se mi na  sklo dostal takhle  fundamentální text. A především  článek postavený  na té nejjednodušší , až triviální logice.  Která nedovolí  vylepšování reality  lacinou  šmírou  liberálního ptydepe.

Přidejte  si k tomu  fanatické lpění  na šílenstvích green  dealu, který spolehlivě  zničí poslední  zbytky  kdysi skvělého evropského/západního průmyslu. Dokáže  ona  zbožštěná  ekonomika služeb  produkovat dělostřeleckou munici? Tanky? Ponorky? A pokud  náhodou ještě někde nějak  ano, v jakých množstvích?

Je naděje  na obnovu  zbrojního průmyslu? Souhlasím s  autorem, že  asi sotva. Otevřeme  znovu  železárny? Ocelárny? Koksovny? Válcovny? Chemičky potřebné  k  výrobě  výbušných náloží? Hlinikárny?

Vážně  to dokážeme znovu obnovit  tyhle  gigantické žrouty  špinavých energií a k tomu  odejít od  fosilních  paliv a jádra? Kde  najdeme  kvalifikovanou pracovní  sílu? V přebujelém  sektoru  trubcovských nevládek? Mezi  experty  finančních trhů?  V megahejnech  různých sociologů, kulturních antropologů, politických geografů,  datových analytiků,  factcheckerů,  na gender studies?

Tihle opravdu zbrojovky vytrhnou z nouze! O tomhle  byl ten  článek  z New  Statesman!!!!

Jaká je naděje, že  si ho přečte bruselská  nebo pražská  vrchnost?