Ještě ke kauze soudce Robert Fremr a jeho Olšany

Pan Robert Fremr se narodil roku 1957 v Praze.  V letech 1976-80 vystudoval pražskou právnickou školu. Soudcem byl potom až od roku 1983. Pranýřovaný je dnes hlavně za případ „Olšany 7/1988“, kde se měl podílet na odsouzení tří mladíků ve věku 17-19 let za to, že údajně na hřbitově v Olšanech se dopustili vandalismu a měli zneuctít hroby sovětských a bulharských vojáků. Také se jim k tomu připočetlo různé záškodnictví (kladení předmětů na koleje s možným následkem vykolejení vlaku) a propagace fašismu. Také byl členem KSČ a to prý od října do listopadu 1989. To jen pro ty, kdo o tom vědí tolik, co jsem věděl já včera, tedy nic.

U případu Olšany se ví ještě toto. Rozhodovací senát byl pětičlenný, pan Fremr uvedl, že „nikdo jsme neviděli ani náznak, že by to bylo zmanipulované, o vině je přesvědčil hlavně posudek tří renomovaných soudních znalců.“ Dalším známým faktem je, že tento případ nejprve vyšetřovala tehdejší policie a teprve potom to převzala státní bezpečnost, takže se jednalo asi o něco závažnějšího.  Tak a máme úvod za sebou.  

Souhrn:  Obviňovaný pan Fremr rozhodoval ve svých necelých 31 letech a to po pětileté právnické praxi. Případ to byl mimořádný, zkušenosti s něčím podobným asi žádné nebyly. Ptám se, může být člověk v tomto věku natolik zkušený, aby byl schopen každý takový případ objektivně posoudit? Navíc se dá předpokládat, že byl na něho a možná i na celý rozhodovací senát odněkud veden určitý tlak. Za druhé. O pozici předsedy městského soudu v Praze mělo zájem asi více zájemců a on v té době jako nestraník se mohl obávat čehokoli. Když k tomu připočtete, že si v té době možná založil rodinu a potřeboval mít jako všichni mladí na rozjezd přiměřený příjem a jako právník možná znal případy, kdy se lidem řeklo, že buď budou myslet a rozhodovat takto nebo půjdou do skladu nebo do kotelny, tak si dovedu představit, jak musel rozmýšlet pár dnů před vynesením rozsudku.

Proti nevýkonnému a nesvobodnému socialismu se dalo bojovat dvěma způsoby. Jednak způsobem disidentským, kdy se odpůrci socialismu scházeli na tajných místech, rozebírali různé situace, potom to sepsali a poslali do Svobodné Evropy, aby ta o tom následně informovala svět. Nejznámějším představitelem je bývalý prezident Václav Havel. Druhým stejně nebezpečným způsobem bylo, prosazovat nové myšlenky uvnitř strany – být naoko komunistou, snažit se zodpovědně pracovat, tím se prosadit, dostat se do vrcholové politiky a tam potom prosadit změny k lepšímu. Takovými byli např. soudruzi Alexandr Dubček, který měl smůlu, že změnu prosazoval jen v malém Československu, nebo Michail Gorbačov, který prostřednictvím perestrojky skutečně prosadil nové myšlení. Kdyby nebylo komunisty Gorbačova, pan Havel by asi zemřel jako obyčejný málo známý smrtelník. Až se lidé na naši historii začnou dívat objektivně, což by mohlo být tak za 50 let, potom se bude kladně vzpomínat nejen na V. Havla, ale i na Dubčeka a Gorbačova a věřím, že i u nás budou mít nějaký pomník.

Proč toto píši? Je možné pane Fremr, že vám u toho rozhodování skutečně něco vrtalo hlavou a vy jste možná trochu tušil co. Ale také jste možná tušil, že vám jde někdo po krku a může to s vámi skončit nedobře. Proto bylo vaše resp. senátní rozhodnutí takové. Stejně tak to platilo o Dubčekovi a Gorbačovovi, kteří se nejedenkrát museli přetvařovat a schvalovat něco, co bylo proti jejich mysli, aby je náhodou z jejich místa nevytlačili hlupáci a neschopní, kteří se nahoru chtěli protlačit jen přes komunistickou stranu a vám tak zamezit někdy v budoucnu prosadit nové myšlenky.

A ještě jeden příklad, který snad pochopí všichni, kdy velká přetvářka byla potřebná ve jménu ukončení zla a nastolení lepšího života hlavně zde v Evropě. Na A. Hitlera byl mimo jiné spáchán 20.7.1944 atentát. Spiklenci se rekrutovali především z řad armády. A umíte si představit, kolik nevinných lidí to nejprve muselo odnést i životem, než jste se stal důvěryhodným esesákem, aby vám umožnili přístup k fírerovi? A nakonec z toho byl jen nevydařený atentát. Pane Fremre, tak, jak špatně skončili tito gestapáci, tak mohli skončit Dubček, Gorbačov a skončili i jiní soudruzi (rok 1968) a tak byste možná skončil i vy, pokud byste nerespektoval přání strany.  

A co vaše účast ve straně, která byla jen dvouměsíční? Pokud byste věděl, že se za dva měsíce změní situace, asi byste tam nevstoupil, ale vy tam vstoupil až ve svých 32 letech i když jste měl možná nabídky vstupu už dříve. Do KSČ se vstupovalo ze tří důvodů. Prvním bylo z přesvědčení, že je to tak správné, druhým důvodem bylo získat určitý kariérní postup a dobré místo a třetím důvodem, o kterém se nepíše jako by neexistoval, byl důvod obranný. Pokud se člověk svou pílí propracoval na lepší místo, záviděli vám to lidé a snažili se vás z toho místa vytlačit. A aby k tomu nedošlo, musel jste přijat členství ve straně. Každý vedoucí pracovník musel občas obhajovat své činy a rozhodnutí a jako člen strany jste to měl jednodušší. Na schůzích strany jste se mohl obhájit hned, jako nestraníkovi by vám nikdo žádnou šanci nedal. Já a možná ještě někteří vám rozumí, vstoupil jste do strany jen z obranných důvodů.

I když lidé v tomto státě už nejsou příliš nábožensky založeni, přesto si možná odněkud pamatujete příběh z Bible, kde jeden člověk říká jiným: „Kdo z vás jste bez viny, hoďte po ní kamenem.“ A po chvíli zjistil, že všichni, kteří danou ženou kritizovali, se vytratili. A on na to jí říká: „Běž a už víc nehřeš.“  Doufám, že až příště v kostele uslyšíte tyto věty, odpovíte Amen, protože s tím souhlasíte. Ale odpustit někomu nezkušenost, která se stala před třiceti roky, to je už nad vaše síly.

A na závěr jeden případ, který přímo volá do nebe. Někde na hranicích jsem četl, že při pokusech o nelegální překročení hranic bylo zastřeleno asi 300 našich lidí, to je těch, kteří utíkali za svobodou. Zastřelili je muži kolem 20 let věku, kteří měli právě službu. A kdo byl ten, co měl službu? Voják, který seděl někde 2 hodiny na věži, koukal a mohl přemýšlet. Mohl řešit problém, co bude dělat až někdo poběží. Mám samopal a k tomu ostré náboje, kam budu střílet. A ten někdo bude stejně starý kluk jako on, který hledá jiný svět. Měl dost času, aby si to promyslel. A stalo se a on střílel a zastřelil. Mohl střílet do vzduchu nebo se netrefit. A proč to udělal? Jen proto, aby se zavděčil, dostal nějakou odměnu a možná jeden opušťák navíc. A já se zase ptám, kde je těch 300 střelců, kteří zastřelili nevinné? Kolik z nich se k tomu přiznalo nebo kdo z nich nabral odvahu a po roce 1989 zašel do té rodiny a omluvil se jim za to? Myslím, že nikdo. Kde je jejich nevinna?

Doufám, že jsem tímto článkem všem, kteří vidí svět jenom černobíle, otevřel oči a oni budou vidět i červeně, modře, žlutě i zeleně.