Článek
Sklouznout na cestu zrady v obtížné životní situaci, na niž nejsme a ani jsme nemohli být připraveni, může být velice snadné. A co když jde o zradu jen domnělou. Na oko?! S cílem zamaskovat skutečnou činnost!
Dokážeme to my, dobře najedení současníci, z poklidu domova posoudit? Máme vůbec právo hodnotit, zda se ten či onen jedinec zachoval správně, či nikoliv? Stěží. Nanejvýš můžeme konstatovat, že se dopustil toho a toho a třeba se, čistě hypoteticky zamyslet, jak bychom se na jeho místě zachovali sami. Ovšem to člověk opravdu pozná teprve ve chvíli, kdy se do podobné pozice dostane on.
Roky se věnuji protektorátnímu období (1939-1945). Měla jsem možnost hovořit s pamětníky, příslušníky 2. odboje, z nichž řada poznala mučení na gestapu, prošla koncentračními tábory či se zbraní v ruce bojovala v řadách východní i západní armády.
Nevím, zda bych dokázala být tak statečná jako oni.
Před šesti lety brigádní generál v. v. Pavel Vranský, bojovník od Tobrúku a příslušník 311. čs. bombardovací peruti RAF na jedné akci, věnované domácímu odboji, vysekl poklonu všem, kteří se v protektorátních podmínkách dokázali nepříteli postavit.
„O nás vojáky bylo postaráno. Měli jsme zázemí. Mohli jsme se opřít jeden o druhého, ale ti, kteří zůstali v protektorátu, si ve složitých podmínkách všechno museli obstarávat sami. Třeba papír na vydávání ilegálních tiskovin. Peníze, potraviny pro rodiny, které měly někoho v koncentráku… Soused nemohl věřit sousedovi. Myslím, že příslušníci domácího odboje byli statečnější než my, vojáci, na frontě.“
Odbojové cesty v okupované vlasti se mnohdy až neuvěřitelně klikatily. Nezřídka směrem současníkovi obtížně uvěřitelným. Kráčeli po nich rovněž lidé, od nichž by to sotva kdo čekal. Jako Jaroslav Záluský. V září 1939 byl jako český policista přidělen do pražského oddělení gestapa. Už za první republiky pracoval v protikomunistickém policejním odboru, takže také v německé tajné policii působil na úseku zasvěceném hlavně boji s komunistickým podzemím.
Snad jen život dokáže člověka obsadit do tak rozporuplné role, jakou sehrál právě on. Proslul zejména jako dozorce v Petschkově paláci, v sídle gestapa. Nicméně ve své protikladné roli protinacistickému odboji pomohl. Například lidem kolem ilegálního časopisu V BOJ. Později o tom sám vypověděl.
„Koncem března 1939, po okupaci Prahy německým vojskem, sešel jsem se v úřadě policejního ředitelství v Praze, odd. STB, kde jsem byl služebně přidělen, s pol. insp. v. v. Škaldou Josefem, francouzským legionářem, který byl mým dobrým známým (byl jsem mu za svědka na jeho svatbě), a tento mi sdělil, že příslušníci čsl. armády z řad důstojníků a legionářů pracují v odboji proti německé říši, při čemž mne vyzval k součinnosti, kterou jsem ihned přislíbil. Škalda pravil, že další moji věc již zařídí a dodatečně sdělí. Krátce na to mne opět vyhledal a řekl, že moje spolupráce byla přijata, a to jako informátora o situaci na policejním ředitelství, v německých úřadech apod. Akce tato jest vedena jako konspirativní činnost, a že se nebudu stýkati s nikým, než s ním osobně. Na můj dotaz, zda vedou akci seriózní lidé, pravil mi, že jsou to vyšší důstojníci a legionáři, které on sám zná většinou jen dle krycích jmen…“
Škalda současně Záluského požádal o spolupráci s časopisem V BOJ. Redakce nutně potřebovala získávat zprávy především ze zahraničních časopisů, které byly k mání v tiskovém oddělení policejního ředitelství v Praze, jakož i v oddělení policejní cenzury.
Záluský pokračoval: „Proto ihned vstoupil jsem ve styk s Lukešem Karlem, policejním oficiálem-ruským legionářem, přiděleným tiskovému oddělení polic. ředitelství, kterého jsem znal ze služebního styku, a žádal jsem jej o dodávání zahraničních časopisů, což on ihned učinil a tyto mi až do svého útěku do zahraničí dodával. Účel této mé žádosti byl Lukešovi znám, jakož i byl znám Hejlovi Janovi, rovněž policejnímu oficiálovi a kapitánu ruských legií, přidělenému v cenzurním oddělení pol. řed., který tyto noviny z poštovní výpravny celního úřadu přinášel. Oba tito policejní úředníci dostávali později ode mne po výtiscích ilegálního časopisu V BOJ, které také rozšiřovali.“
Časopisů v řeči české i slovenské, ruské, anglické i francouzské bylo denně deset až patnáct. Škalda je neprodleně odnášel Ince Bernáškové, působící v ilegalitě. Ta okamžitě pořídila překlady. Stejně cestou tiskoviny putovaly zpět. K nim Škalda zpravidla k další distribuci přibalil až deset exemplářů časopisu V BOJ.
Zvláštní člověk, tenhle Záluský.
V srpnu 1939 jej policejní ředitelství poslalo na gestapo. Opět do protikomunistického oddělení. Tam dal k dispozici svoji knihu se záznamy o komunistických funkcionářích a aktivistech z doby první republiky. Z onoho času měl také k ruce několik konfidentů, mezi nimi Aloise Kolomazníka. Koncem roku 1938 styky s ním sice přerušil, avšak jen na čas. Nedlouho po nástupu na gestapo, počátkem září 1939, ho znovu „oživil“. Tentokrát pro potřeby německé tajné policie. Použil k tomu mimo jiné i časopis V BOJ. Kolomazník postupně několik čísel rozdal v žižkovské obvodní organizaci KSČ, aby tak potvrdil svoji důvěryhodnost. Totéž později zopakoval na svém dalším působišti ve vozovně Elektrických podniků ve Vokovicích.
S odbojem spolupracoval i jiný policista, dozorce vězňů na Pankráci, vedoucí tamní obuvnické dílny Václav Šecl. Po válce vypověděl: „Svoji činnost jsem započal v roce 1939 rozšiřováním časopisu V BOJ, který mi doručoval Jan Karel, popraven 30. VI. 1942.“
Díky svému zařazení navázal spojení s chodbaři z vězení gestapa a německého soudu, kteří mu předávali motáky.
Zahraniční tisk, poskytovaný Lukešem a jinými, nebyl jediným zdrojem informací z ciziny. Noviny dodával též Vítězslav Dvořák z ředitelství pošt a jistý číšník z pražského hotelu Šroubek. To se dělo jen do vypuknutí války. Pak byl dovoz zahraničních tiskovin z nepřátelské zóny zakázán.
Mnoha vrstevnaté byly cesty odboje. Šli po nich lidé nejrůznějšího vzdělání i profesí, různého politického přesvědčení či vyznání. Muži i ženy vedeni jedinou touhou – přispět k osvobození své vlasti.
Zdroj: Archiv bezpečnostních složek a Archiv Památníku Terezín
