Zemřel hudební kritik Jiří Černý

Včera zemřel ve věku 87 let významný hudební kritik Jiří Černý, který byl jako první první nehudebník uveden do Síně slávy hudebních cen Anděl. O jeho skonu informoval publicista Jan Rejžek.

Jiří Černý se narodil 25. února 1936 v Praze jako nemanželské dítě krejčího Antonína Krejčího a dámské krejčové Milady Papežové, tehdy provdané za uměleckého zámečníka Pavla Černého. Od dětství se zajímal o historii a hudbu (nejvíce operu) a aktivně sportoval. Až do vyššího věku hrál basketbal a házenou, celý život byl aktivním běžcem a cyklistou.

Na základní škole vydával vlastní třídní časopis Lev. Odmítnutí vstupu do Pionýra se spolu s kádrovým profilem rodičů (soukromí živnostníci, sokolové) podepsalo na jeho následném nedoporučení ke studiu na gymnáziu. V roce 1955 tedy odmaturoval na stavební průmyslové škole. Posléze vystudoval žurnalistiku a češtinu na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze. Jeho spolužákem zde byl například Jiří Dienstbier. V tanečních kurzech se seznámil s Václavem Havlem. S oběma zůstali celoživotními přáteli.

Během studií přispíval do novin jako sportovní novinář. I když byl vnímán především jako znalec dění na populární scéně, jeho prvním článkem s hudební tematikou byla recenze inscenace Bizetovy opery Carmen ve Smetanově divadle v deníku Večerní Praha v roce 1956.

V roce 1961 nastoupil jako vedoucí kulturní rubriky týdeníku Mladý svět. Od srpna 1961 do července 1963 absolvoval v Příbrami základní vojenskou službu. Po návratu do Mladého světa se zaměřil na psaní o aktuální moderní populární hudbě a stal se čelným zastáncem a propagátorem tuzemského bigbítu. Souběžně externě spolupracoval s časopisy Repertoár malé scény, Svět v obrazech a Hudba pro radost. Již od roku 1964 byl v nemilosti u nadřízených (ÚV ČSM), jimž v kulturní rubrice Mladého světa vadila Černého přílišná popularizace především bigbítových zpěváků a hudebníků. Nakonec dostal v lednu 1965 z Mladého světa z ideologických důvodů výpověď a začal se živit jako publicista na volné noze (do Mladého světa do roku 1969 přispíval externě). Od roku 1964 psal pravidelně do měsíčníku Melodie.

V roce 1964 začal spolupracovat s Československým rozhlasem, kde připravoval a uváděl hudební pořady. S první manželkou Miroslavou uváděli fakticky první československou hitparádu Dvanáct na houpačce (1964–1966), později Třináct na houpačce (1966–1968), resp. Čtrnáct na houpačce (1968–1969). Hitparáda byla rozdělena na zahraniční a tuzemskou část. Prezentovali zde rovněž amatérské nahrávky. Černý samostatně připravoval monotematický rozhlasový pořad Desky načerno (1967), šlo o tři dvacetiminutové vstupy během jednoho týdne.

Od druhé poloviny 60. let spolupracoval s hudebními vydavatelstvími Supraphon a Panton. S manželkou Miroslavou dokončil a odevzdal v lednu 1965 první československou knihu o Beatles s názvem Poplach kolem Beatles, která vinou průtahů ve výrobě vyšla až v listopadu 1966, kdy byla vzhledem k enormně rychlému rozvoji tvorby Beatles (v mezidobí vydaná alba Help!, Rubber Soul a Revolver) již neaktuální. Krátce před ní vyšla samostatná kniha Jiřího Černého o tuzemské moderní populární hudbě Zpěváci bez konzervatoře. Houpačka byla začátkem dubna 1969 z politických důvodů zastavena a Jiří Černý nesměl až do roku 1989 s Československým rozhlasem spolupracovat.

Po vyhazovu z Československého rozhlasu byl zaměstnán jako korektor v tiskárně Mír (1971–1973) a jako pedagog na Lidové škole umění v Praze 2 (1973–1977). Od roku 1971 zároveň pravidelně pořádal v mnoha městech v Československu poslechové pořady s názvem Antidiskotéka, kde nezřídka zazněly i během normalizace standardně nedostupné nahrávky nejen západních, ale i zakázaných interpretů.

Po rozvodu s první manželkou Miroslavou (1974) se v roce 1976 oženil s kunsthistoričkou Jitkou Severovou, dcerou sochaře Jindřicha Severy.

I za normalizace externě přispíval do hudebních časopisů, kdy napsal nesčetně článků o rockových a popových skupinách. Největší dosah mělo Černého psaní v Melodii, kde byl jedním z nejtištěnějších autorů. Vedle monotematických článků také až do roku 1975 hodnotil každý měsíc nové singlové nahrávky. Své příspěvky vždy psal bohatě obrazným, ale srozumitelným jazykem, opíral se o rozsáhlé znalosti z oblasti moderní populární hudby, jazzu i hudby vážné. Svými články významně ovlivňoval čtenářský vkus.

V březnu 1977, měsíc poté, co během Antidiskotéky reagoval na otázku týkající se Anticharty vtipem, který přítomný příslušník StB ohlásil svým nadřízeným, dostal z LŠU výpověď. Do konce roku 1977 pak nesměl publikovat ani pořádat poslechové pořady – některé články v Melodii tedy zaštítili svým jménem jeho kolegové.

V listopadu 1989 se účastnil zakládání Občanského fóra a moderoval některé protestní demonstrace. Na jaře 1990 spoluzakládal hudební časopis Rock & Pop a do roku 1992 zastával místo jeho šéfredaktora a předsedy správní rady.

V roce 1990 obdržel za svou práci cenu Českého hudebního fondu a Zlatou Portu. Po sametové revoluci se mohl vrátit zpět do Československého rozhlasu, pravidelně uváděl vlastní pořady na rozhlasové stanici Praha – Samomluvy s hudbou (1991–2006), Libeček, kulturně-politické komentáře Načerno v letech 1994–2000. V první polovině 90. let rovněž spolupracoval i se soukromými rozhlasovými stanicemi Rádio Collegium, Rádio Echo, Rádio Publikum. V letech 1998–2003 připravoval kulturní příspěvky do pořadu Dobré ráno České televize.

Kulturní příspěvky pravidelně publikoval v Mladé frontě DNES a Reflexu. Od dubna 2004 do února 2007 psal komentáře a články do Lidových novin. Poté psal sloupky pro Hospodářské noviny. Dále hojně spolupracoval s Folk & Country, Divadelními novinami a dvouměsíčníkem Svět a divadlo.

V roce 2010 vyšly knižně vybrané Černého novinové a časopisecké komentáře z let 2001–2008 pod názvem Určitá míra facky. 23. prosince 2011 uváděl koncert Pocta Václavu Havlovi v pražské Lucerně.

V roce 2013 získal státní cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby a ve stejném roce i ocenění OSA za propagaci a šíření české hudby.

V roce 2020 byl v rámci Cen Anděl uveden do Síně slávy Akademie populární hudby jako vůbec první nehudebník v historii. V témže roce o něm ČT art uvedla dokument Zdeňka Gawlika Když se řekne Jiří Černý, názvem upomínající na stejnojmenný sborník z roku 1986.

Nadále pokračoval ve svých poslechových pořadech, přestože jejich počet ubýval v návaznosti na jeho zhoršující se zdravotní stav.

Jiří Černý zemřel 17. srpna 2023 v pražské nemocnici v Dejvicích. Uznávaný publicista měl dlouhodobé zdravotní problémy, zejména pohybové. Poslední týdny strávil ve zdravotnických zařízeních.