Vikotrie Hanišová je současná česká lingvistka, překladatelka a spisovatelka. Vystudovala anglistiku a germanistiku na Univerzitě Karlově v Praze. Je držitelkou Ceny Johanna Steinbrenera (2. místo), kterou získala v roce 2019 za svůj román Houbařka. Všechna svá díla vydává pod křídly brněnského nakladatelství HOST.
Ve svých prozaickách knihách řeší především narušené rodinné vztahy. Anežka, Houbařka a Rekonstrukce je volná triologie o různých variací mateřství. Dlouhá trať je soubor povídek na téma sebevražda. Beton a hlína jsou rozhovory o šetrnosti a udržitelnosti ve městě. Neděle odpoledne je nový román o rodinných tradicích.
Bibliografie:
- Neděle odpoledne (2022)
- Beton a hlína (2021)
- Dlouhá trať (2020)
- Rekonstrukce (2019)
- Houbařka (2018)
- Anežka (2015)
Nedělní odpoledne
Každá rodina má své tradice. Některá má navíc i tajemství. Příběh je vyprávěný ze tří perspektiv. Co se synovi může zdát jako vyšinuté, z matčina nebo otcova hlediska najednou dává smysl. Je to kniha o vzájemném míjení i sbližování.
Život malého Tea ubíhá v pomalém, ubíjejícím rytmu. Odtažitá a samotářská matka ho vzdělává doma a namísto procházek ho vodí do komunitního náboženského centra. Pod stromečkem Teo vždycky najde jen další díl Káji Maříka. A otec každé nedělní odpoledne někam zmizí. Dospívání však nelze zastavit, a tak i Teova smutná rutina s nástupem do školy a novým kamarádem dostává první trhliny. A s ní i celá rodinná situace, obestřená mlčením, tajemstvím a smutkem. Čím více Teo stárne, tím víc se odtahuje od své rodiny. Ale i jeho vlastní samostatný život je nakonec všechno, jen ne spokojený: je v něm prázdné místo, které potřebuje zaplnit.
Beton a hlína
Klimatická krize se městům nevyhýbá. A lidé z měst se nevyhýbají klimatické krizi. Většina obyvatel západního světa žije ve městech. V prostředí, které v naší kulturní představivosti nahradilo přírodu, v „betonové džungli“. Život ve městě si proto automaticky spojujeme s jejím opakem — s kariérou, rychlostí, pokrokem, civilizací. Globální perspektiva klimatické krize však ukazuje, že nic není vzdálenější pravdě: požáry, povodně ani sucho se na adresu neptají. Ke stejnému zjištění se však dá dojít i pozorným lokálním zkoumáním. Tu je záhon, odněkud smrdí kompost, všude bzučí včely, tamhle někdo vysadil strom, v obchodě se prodávají vejce od nespoutaných slepic, kytička na kavárenském stolku je z náletových rostlin… Spisovatelka prostřednictvím třinácti rozhovorů zachycuje rozmanitou snahu lidí žít udržitelně a zodpovědně i v hektickém prostředí měst. Zpovídá nadšence z komunitních zahrad i aktivisty ze zahrádkářských kolonií, pražské včelařky, organizátory kompostovacích systémů či provozovatele bezobalového obchodu. Každý osud i přístup se liší, avšak v jednom ohledu mají všichni zpovídaní stejně jasno — na kritickou otázku „Co dělat?“ odpovídají jednoznačně: „Něco!“
Dlouhá trať
Občas se stane, že v půlce závodu zapomenete, proč vlastně soutěžíte. Život se někdy zastaví. Ať už je to vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze, nebo prostý strach, nevyhnutelně s nimi přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu „být jako ostatní“. A to, čemu přeje, se zdá být tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň … Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek z Dlouhé tratě se i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné pomyšlení, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A to samé se dá říct i o Dlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze.
Rekonstrukce
Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Nenašel se žádný dopis na rozloučenou, ti, kteří toho tragického dne matku viděli, si ničeho nápadného nevšimli. Eliška vyrůstá v desetileté prázdnotě v temné vile u samotářské tety a její osud nikoho nezajímá. Když dospěje, rozhodne se najít odpovědi na stále neodbytnější otázky. Co se vlastně stalo? Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou …
Houbařka
Co všechno se dá najít v lese? Mladá Sára žije ve staré chalupě na Šumavě a živí se sběrem hub. Každé ráno si obuje letité pohorky, popadne košík s utěrkou, v kapse pohladí ostrý nožík a vyrazí. Už sedm let chodí po stejné trase, sedm let od jara do podzimu sbírá houby na týchž místech a prodává je za pár stovek jedné hospodě. Jako dobrovolná poustevnice se s nikým nepřátelí ani neopouští Pošumaví. Jen občas vyrazí za psychiatričkou do Plzně přesvědčit ji o svém vyrovnaném duševním stavu. Zpráva o matčině smrti proto Sářin život příliš nezmění. Zúčastní se pohřbu, setká se s bratry, kterým se už dávno odcizila, a vrátí se zpátky do lesa. Jenže co se zdá jako nepatrnost na povrchu, bouřlivě bují pod ním. Dědické řízení do jejího života navrátí rodinu, která ji zavrhla. A domek se postupně rozpadá. Obchody nejdou. Začíná být jasné, že Sára bude muset svůj houbařský způsob života opustit. A jedinou cestou ven je přestat odvracet oči od toho předchozího. Viktorie Hanišová zpříma a zároveň citlivě měří, co vydrží dětská duše a kde jsou hranice rodiny. Román Houbařka je příběh předem neúspěšného pokusu utéct traumatu. Občas ale nejde neutíkat.
Anežka
Román je bolestně střízlivým pohledem do vztahu matky a dcery, narušeného od samého počátku…
Sebevědomá, vzdělaná a světem protřelá Julie nemůže mít děti, do adopčního programu ji zařadí jen těžko a pověstné biologické hodiny tikají. Anežka, plavovlasá panenka s cůpky, se pozvolna mění v nesplněný sen. Zoufalá Julie však dítě chce za každou cenu, a tak obchází zákon, aby si mohla vzít do péče Agnes — nechtěné romské děvčátko. Touží po miminku, Anežce, místo toho si domů přinese klubko svých vlastních předsudků, ztělesněný neuralgický bod české společnosti. A tak začne lhát. Nejdřív ostatním, později i sobě. Agnes vyrůstá v neustálém zápasu s cizími představami o sobě samé, poznamenaném maloměšťáckou ustaraností své matky a vlastní neschopností vymanit se z klece stereotypů.