Je třeba znát, jakým typem mangy Dívčí válka vlastně je. Ónišiho komiks vycházel původně na pokračování v časopise Gekkan Action, který se specializuje na mangu pro dospělé. To značí hodně široké spektrum komiksů – od jemných romancí po extrémně brutální a cynické horory. A nutno podotknout, že Dívčí válka má mnohem blíž k té druhé krajní poloze. Hned na začátku příběhu vidíme několik poměrně explicitně zobrazených znásilnění, jejichž oběťmi jsou v některých případech nezletilé dívky. Kdykoli Dívčí válka může zobrazit válečná zvěrstva, zpravidla od nich neuhne.

Pro západní čtenáře může být překvapivé, že Óniši příběh vypráví především z pohledu dospívajících dívek, jež bojují po boku husitských válečníků a jsou svědkyněmi – případně i účastnicemi – různých drastických akcí, které komiks naturalisticky ztvárňuje. Čtenáři mangy však dobře vědí, že japonský komiks si libuje ve vyhrocené tragičnosti založené právě na tom, že nechává křehké, nevinné a citlivé hrdinky a hrdiny trpět v okázale krutých situacích. 

..................

Pro mangu je obecně typické ostré střídání nálad. A opět: přestože celkový tón Dívčí války je temný, občas zničehonic vykvetou komické pasáže, případně bizarní a hodně problematická scéna v pražských lázních, jejímž smyslem je evidentně ukázat hlavní postavy bez šatů. Zatímco evropský autor by si nejspíš vybral nějakou ústřední náladu (v současnosti nejpravděpodobněji naturalisticky temnou jako Petr Jákl ve svém filmu Jan Žižka) a té by se držel, pro japonský komiks není problémem tóniny až nepředvídatelně střídat.

z textu Antonína Tesaře pro ČT art