Článek
„Pro některé místní je stoletý strom zdrojem nekonečné hromady listí a zásobou dřeva na topení. Ale my jsme vůbec neuvažovali, že bychom krásný, dvousetletý javor porazili. Naopak. Dům jsme postavili ,kolem‘ něj. Na jeho stranu vedou okna z ložnice i z koupelny a dalších místností. Chceme být součástí života pod stromem,“ říká hned úvodem hudebník a výtvarník, který žil roky v Brně i v Praze.
Ale paní domu pochází z vesnice za lesem a třemi poli. Zarostlý pozemek pod zatáčkou silnice koupili od majitele žijícího v Brně. Hlavní silnice tu samozřejmě není rušná – ve vesnici není ani hospoda, natož obchod – a výhled do ničím nerušené krajiny za plotem je prostě uklidňující hodnotou navíc.
Patnáct let lítání
Rudolf Brančovský dospěl do fáze zapouštění i vlastních kořenů. Patnáct let jezdil na koncerty s kapelou nebo střídal adresy i ateliéry. „Na volné noze jsem od svých devatenácti let a od začátku jsem uměl žít velice skromně a vždy jsem si říkal, že budu žít jako profesionál z prodeje svých uměleckých děl.
Rodiče, oba výtvarníci (maminka je dětská ilustrátorka Vlasta Švejdová – pozn. aut.), pro mě měli vždycky pochopení. Maluje i bratr. Bylo mi to v takové rodině předurčeno a opravdu se mi podařilo, že se živím tím, co umím nejlépe. Ale i muzika je intenzivní povolání a musím se snažit vše ukočírovat,“ usmívá se Rudolf s dvouletým synkem Floriánkem na klíně. „Zatím máme jedno dítě.“
Dana Makrlíková zachraňuje zahrady i domy
Na léto má kapela Poletíme? naplánováno hodně koncertů, během nichž bude křtít výroční dvojalbum – záznam nedávného živého koncertu s jejich nejhranějšími skladbami Best of do gramofonu (např. v pražských Ledárnách Braník budou vystupovat 30. srpna).
„V koncertech je naše síla a opravdu se dost nacestuji. Takže nějaké dojíždění do ateliéru by pro mne nebylo, vždy jsem maloval tam, kde jsem bydlel.“
Vstupy do zeleně i dalších barev
Z velkoryse vystavěného domu je vidět z cesty jen nenápadný štít, v němž je hlavní vstup a chodba do ateliéru. Ten zabírá téměř celé podkroví. Schody vedou dolů, kde jsou ložnice, a po pár dalších schodech se prostor otvírá do velkého obývacího pokoje s kuchyní a opravdu vysokým stropem.
A samozřejmě velkými okny a vstupem do zahrady – pod košatý javor. Vedle domu je ještě místnost s rovnou střechou – odpočinková zimní zahrada – i když má prosklenou jenom čelní stěnu. Nicméně i zde vynikne propojení zahrady s přírodou na kraji vesnice.
„Obytná plocha je koncipována tak, aby návštěvy přicházející do ateliéru neprocházely domácností ani zahradou.“ Parcela, která není celá oplocená, má na pět tisíc metrů čtverečních.
„Bydlíval jsem v ateliérových městských bytech. Od Brna po Prahu, kde jsem žil dva a půl roku i ve zkušebně – v ateliéru s balkonkem – Švandova divadla.
Po letech byla výstavba vlastního bydlení na spadnutí. Už jsem měl i kamarády ve stavebnictví, ale nejdříve jsme kousek odsud žili v pronajatém domě, abychom si vyzkoušeli, jestli nám to tady půjde, až nám náhoda přála, že se zde naskytl ke koupi tento pozemek, od kterého nás místní opravdu zrazovali s tím, že je drahý a vlhký. Postupem času se ukázalo, že není ani tak drahý, ani vlhký. Nebylo tu třeba ani využívat nějakých speciálních stavebních technologií.“
Zchátralá stodola dostala nový život a jiskru zářící červenou a bílou
Projekt domu a rukopis
„Nechtěli jsme nějakou importovanou městskou architekturu, která u nás dnes bohužel utváří nejednu vesnici. Chtěli jsme spolupracovat i s místním architektem, což se nám nakonec povedlo, protože se nám líbil dům v sousedství, tak jsme se tam šli zeptat, kdo jim ho navrhoval, a skutečně jsme nakonec spolupracovali se stejným architektem. Máme dobré sousedy i dobrého inženýra-architekta Jiljího Kučeru, který v okolí postavil více domů a umí zařídit i další věci související se stavbou, takže jsme s ním stavěli vlastně na klíč.“
A naštěstí z materiálu nakoupeného ještě před zdražením všeho. Stěhovali se sem v listopadu, takže zde zažívají první léto a od příští zimy očekávají, jak se jim osvědčí tepelné čerpadlo.
Od „útlých“ začátků malířské dráhy se Rudolf Brančovský snažil vytvořit, jak říká, svůj osobní jazyk. „Je o věcech, jak je cítím, a pracuji na něm celoživotně a pořád ho piluji. Myslím, že už ho mí fanoušci poznají, aniž by viděli podpis pod obrazem. Od abstraktních obrazů jsem přešel na zvířata a srandovní postavičky a věci. Už pár let vydávám každoročně psí a kočičí kalendář s tématem. Příští bude o kočkách ve filmu…“ Pro inspiraci opravdu nemusí daleko.
Režisérka Adéla Stodolová v bytě s pavlačí propojuje moderní prvky se starožitnými
