Petera to k letectví táhlo již od útlého věku, jelikož nad jeho rodnou vesnicí dotáčely třetí zatáčku letouny Aero při přistávacím manévru na letiště Poprad. K tomu pochopitelně přispělo i vyprávění jeho tety o strýci Ottovi, který byl druhoválečným leteckým esem RAF. Obdiv k letectví Petera přivedl na střední leteckou školu, poté se stal mechanikem na letounech MiG.
Když pro hašení požáru nabíráte do bambivaku vodu z rybníka, můžete nabrat i kapry. To neovlivníte, nevidíte, ale stávalo se. Na zemi pak každý nechápavě kouká, ale je co na gril.
To mu ale nestačilo. Láska k létání byla silnější a pozemní práce a servis nebylo to pravé. V roce 1982 se Smik proto stal vojákem z povolání. Absolvoval kurz pro piloty vrtulníků na stroji Mi-2. O dva roky později nastoupil k bojovému útvaru a složil typové zkoušky na vrtulník Mi-24, který armáda vyřadila teprve nyní, s příchodem nových vrtulníků Viper z USA. Dvacet čtyřka se pro něj stala srdeční záležitostí.
„To byl sen pilotů. Satanův koráb, výkonná mašina, která budila respekt. Rychlá, obratná, po zuby ozbrojená. Létat v tom byl zážitek, ale také obrovská míra sebekázně a sebekontroly, ale to k pilotáži patří, obzvlášť, když máte přebytečný výkon,“ říká ke svým začátkům Peter.
Mé příspěvky jsou často na hraně, říká záchranář. O vrtulníku snil už odmala |
U letectva následně prošel všemi funkcemi pilota, včetně velitele letky, kde působil do roku 2017. Tomu všemu předcházela dlouhá příprava a také dlouhá léta postgraduálního studia a potřebných kurzů, včetně jazykových znalostí. „Doba šla dál. Musíte se neustále vzdělávat, nebo vám ujede vlak,“ přibližuje nároky.
Peter Smik na letišti ve Kbelích. V pozadí letoun Mi-8, respektive dříve Mi-9 Ivolga s trupovým označením 0001. Nyní je tato unikátní helikoptéra v muzeu nedaleko této základny.
V Afghánistánu cvičil piloty, přepravoval i prezidenta
Peter se účastnil i řady misí, k té poslední patřil Afghánistán, kde cvičil tamní piloty na vrtulnících Mi-17. Jak sám říká, jeho letecká kariéra se prolínala jak tady v České republice, tak při létání a předávání zkušeností na misích. V roce 2003 začal Peter létat u letky, která zabezpečovala leteckou záchrannou službu v západních Čechách pro Plzeňský a Karlovarský kraj.
Současně patřil k vybraným pilotům, kteří přepravovali naše nejvyšší ústavní činitele, včetně prezidenta. Tento úkol zabezpečoval vrtulníkem Mi-8, který je k těmto účelům uzpůsoben. Zajišťování tohoto druhu přepravy samozřejmě vyžaduje značnou míru plánování, organizačních schopností a v neposlední řadě flexibility.
A protože Peter patřil k těm nejlepším, stal se i display pilotem na vrtulníku Sokol, kdy předváděl letecké ukázky pro veřejnost, tedy ukázky vysoké pilotáže. To bylo, podle jeho slov to nejhezčí. K tomu všemu i nadále létal pro záchranku, měsíčně měl šest až osm čtyřiadvacetihodinových služeb.
Smik jako špičkový pilot se záchrankou Kryštof 13 často přistává i na relativně malých místech, což mu umožňuje nejen znalost pilotáže, ale i desetimetrový průměr rotoru.
Společně s dalším leteckým a pozemním personálem pomáhal v začátcích provozu záchranky na stanovišti v Bechyni. Tím byla zahájena přímá letecká pomoc lidí v nouzi v jižních Čechách v rámci Integrovaného záchranného systému, a to v nepřetržitém provozu.
A právě tato lokace je mu domovem i nyní. Létá u DSA, soukromé společnosti, která provoze záchrannou službu. Označení jeho vrtulníku je Kryštof 13. „Už nemám čtyřiadvacetihodinové směny, ale dvanáctky a nestěžuji si. Zázemí tu je skvělé, máme výborný tým, šikovné lékaře, techniky, prostě i v civilu to může fungovat jako na drátkách,“ říká Peter.
Ve svém vojenském životě létal na vrtulnících Mi-2, Mi-8, Mi-17/171, Mi-24 a W-3A Sokol. S posledně jmenovaným létal nejen display ukázky pro veřejnost, ale i stovky záchranných letů, včetně pověstného bambivaku pro hašení požárů.
Jihočeští záchranáři létají pro pacienty z nové základny v Plané |
Když s vodou naberete i kapry
„Když letíte k nehodě nebo požáru, musíte se soustředit na vše. Vezete posádku, odpovídáte za jejich bezpečnost, ale také za bezpečnost lidí na zemi. Zkrátka nemůžete přistát na hulváta,“ říká..
Někdy podle něj nastávaly vtipné situace. „Třeba když do bambivaku nabíráte vodu z rybníka pro hašení nedalekého požáru domu a s vodou naberete i kapry. To neovlivníte, nevidíte, ale stávalo se. Na zemi pak každý nechápavě koukal, ale bylo co na gril,“ směje se pilot.
„Armáda byla celý můj život, ale nelituji, že jsem v civilu. Prostě mají nějaké podmínky a přes ty nejede vlak. Já nezapšknul, konec konců můj syn je důkazem zářné vojenské kariéry. Ale to víte, když končíte a naposledy oblékáte vojenskou kombinézu, je to smutné, navíc, když máte ještě co předávat,“ zamýšlí se.
Bývalý vojenský pilot Peter Smik mohl létat v armádě do 55 let. Životy zachraňuje i v civilu.
Smik si létání v civilu pochvaluje, ale začátek byl náročný. „Musel jsem si udělat typovky (zkoušky, pozn. red.) na Eurocopter, a i přes mé zkušenosti bylo dost věcí, co překvapilo. Třeba ližiny. Ty armádní vrtulníky neměly, tam se jelo na kola a ty mnohé odpustí, zatímco ližiny ne. Jdete natvrdo, nepruží,“ popisuje Smik.
„Plzeňsko je mi domovem, ale tady máme špičkové zázemí. Jihočeský kraj je krásný, většinou dělám jednu denní a jednu noční, dvanáctky. Je nás tady víc pilotů. Mám tady i skvělý pokoj, vše perfektně zařízené. Prostě i po letech v uniformě vidím, že to funguje i v civilu. A funguje to dobře, možná i líp,“ dodává na závěr se svým pověstným úsměvem. Létat bude, dokud to půjde a zdravotní stav a předpisy mu to umožní.
