Apollonův koncert se nesl ve znamení houslové virtuozity

První ročníky dnes již 24. běhu Letních slavností staré hudby interpretačně oživovaly především badatelské objevy z archivů na našem území. Letošní ročník s podtitulem Musae (Múzy) byl soustředěn na propojení s dalšími druhy umění, v baroku zcela přirozeném.

Collegium Marianum – Týnská škola vybudovalo svoji „značku kvality“ krok za krokem. S odstupem let je evidentní, že to byl a je promyšlený koncept propojující a rozvíjející funkčně jednotlivé složky tak, aby se jako soubor a společnost zapojili a budovali jak komunitu umělců v mezinárodním měřítku, tak své publikum. Pozornost je věnována také dorůstající generaci a kontextům projektů. Společnost tak získává s určitou spolehlivostí i finanční zdroje a mediální pozornost. Soubor a jeho vedoucí jsou také držiteli různých ocenění. Jedno z prvních získal soubor spolu s orchestrem Berg od České hudební rady v roce 2009, a to právě pro výše uvedené důvody příkladného projektového vedení spojeného s uměleckou kvalitou. Festivaly Letní slavnosti staré hudby spolu s Barokními podvečery jsou úzce napojeny na kulturní historii Prahy. I proto obdržela Jana Semerádová také cenu Pražské skupiny Společnosti pro vědy a umění. Díky Monice Václové a Silvii Markové mají Letní slavnosti, podobně jako Collegium, velmi přehledné a obsahově kvalitní informační i propagační materiály včetně webu.

Koncert měl příjemně komorní ráz dua barokních houslí italského interpreta Alessandra Tampieriho (nástroj vyrobený 2014 Marcem Minnozzim z Ravenny) a dvoumanuálového cembala Valerie Montanari (nástroj francouzského typu dílny Pascala Taskina pro sólové užití, měkkého, ale silného zvuku).

Program koncertu představil houslový repertoár vrcholného baroka, který vedle společensky obdivované virtuozity pravidelně symbolicky odkazoval k mytologickým námětům nebo k tzv. teorii afektů. Sonáta D dur, op. 5, č. 12 s podtitulem „Psiché. Divertissement“ Michela Mascittiho je nejrozsáhlejší kompozicí z jeho sbírky vydané v Paříži roku 1714. Houslista a skladatel Michele Mascitti (1664–1760) ji věnoval kardinálu Pietru Ottobonimu. Jak píše autorka programového textu Jana Franková, můžeme se domnívat, že chtěl získat jeho mecenášství po zemřelém Arcangelu Corellim, který byl i jeho autorským vzorem.

Mascittiho „programová“ desetivětá sonáta líčí osud zkoušené lásky Psýché a Eróta až k poklidnému spočinutí v lásce a závěrečnému sňatkovému veselí. Sonáta začíná, poněkud nezvykle, virtuózním Vivace (Grand Air). První věta v provedení Tampieriho zněla ještě poněkud nervózně. Možná by bylo šťastnější zvolit pomalejší tempo s pevnějším rytmem. Následné Allegro-Galantní slavnosti už vyznělo s patřičnou elegancí.

Mascitti se v roce 1704 usadil ve Francii. Vyšlo zde i všech jeho devět sbírek skladeb pro smyčcové nástroje. Sonáta jako celek je, snad i pod vlivem francouzské estetiky, velmi půvabná. Zajímavé výrazové odstíny byly interprety hravě modelovány frázováním a artikulací v houslích a vkusným, střízlivým rejstříkováním cembala. Největší výrazový vrchol a zlom nalézáme v sedmé části (tedy klasicky ve dvou třetinách kompozice) s názvem L´Amour en courroux (Rozzlobená láska), kdy se střídá virtuózní Allegro e staccato, Presto a Adagio. V podání dua vyzněla suverénně. V následné části Calme Amoureux (Klidná láska) mě zaujalo nápadité frázování. Závěr sonáty zobrazující svatební veselí končil pregnantně, takřka skočně.

Giuseppe Tartini (1692–1770) je všeobecně znám jako houslový virtuóz. Méně známé je, že pobýval po tři roky také v Praze, kam přijel se svým kolegou violoncellistou Antoniem Vandinim na korunovaci Karla VI. českým králem. Svůj pobyt si prodloužil na tři roky a zpět do Padovy se údajně vrátil především kvůli zdejšímu podnebí. Tartini své rukopisy cizeloval, a tudíž nedatoval. Do programu zařazená Sonáta g moll „La Didone Abbandonata“ (Opuštěná Didone) op. 1, č. 10, vydaná v Amsterdamu 1934, získala neautorizovaný podtitul až později, podle slavného dobového Metastasiova libreta o třech aktech, které bylo zhudebněno více než padesátkrát. Kompozice má, podobně jako libreto, tři části. V prvním Affettuosu je exponováno výrazné zpěvné téma, následně varírované, které lze připodobnit k milostným vzdechům. Střední Presto non troppo, Largo bychom mohli vztáhnout k dramatické zápletce projektovaného příběhu. Presto bylo zahráno s přehledem spíše ve vyšším tempu. Závěrečné Allegro commodo bylo ukončeno půvabně jakýmsi vzdechem. Mohli bychom jej také asociovat s posledním výdechem Didone.

Snad aby si houslista oddechl před dalším náročných kusem koncertu, dramaturgie zařadila sólovou skladbu pro klávesový nástroj německého varhaníka Johanna Pachelbela (1653–1706) ze sbírky Hexachordum Apollinis (Apollonův hexachord) s dovětkem „ze šesti árií, které lze hrát na varhany či cembalo“. Obsahuje árie (tedy výrazné melodie v podobě tématu, které je následně varírováno) v tóninách odvozených od tónů hexachordu D, E, F, G, A. Na koncert byla vybrána druhá árie v e moll s pěti variacemi. Posluchači ocenili stylově adaptované provedení (většina nahrávek je právě pro varhany, nikoli pro cembalo) a zvládnutí náročné kompozice, i když jsem osobně v několika místech zaznamenala drobné nejistoty interpretky.

Velký ohlas publika získala díky způsobu provedení poslední skladba před přestávkou, Song III. When Phoebus bright Francesca Geminianiho (1687–1762). Ital působící i pedagogicky v Anglii zařadil do své učebnice A Treatise of Good Taste in the Art of Music (Pojednání o dobrém vkusu v hudebním umění) i několik skotských písní, aby na nich ukázal vkusné, a přesto zdobné provedení. V porovnání s dostupnými interpretacemi, které spíše „zarovnávají“ styl do obvyklé barokní estetiky, Alessandro Tampieri naopak přirozeným způsobem vyzdvihl zvláštnost lidového tónu a při hře na housle i sám odzpíval poetický text. Dovedu si představit, že taková verze mohla být z těch, které se skutečně provozovaly, aby i pobavily, což se stalo i na tomto koncertě.

Druhou část koncertu otevřela Sonáta pro housle a basso continuo A dur, op. 1, č. 7 Giovanniho Stefana Carbonelliho (1694–1773), autora působícího od roku 1719 v Londýně. Zařazení části Gigue odkazuje k anglickému prostředí. Skladbu bych popsala jako dobře zvládnuté dobové řemeslo bez výrazné invence. Následná Suita F dur „Euterpé“ (múza hudby, dcera Dia a bohyně paměti Mnémosyné) pro sólové cembalo ze sbírky Musikalischer Parnassus, vydané v roce 1736 v Augsburgu, německého autora Johanna Caspara Ferdinanda Fischera (1656–1746) je sledem pěti vět zahájených typicky Preludiem, po kterém následuje neobvykle vřazená část Air Anglois (Anglický popěvek), francouzský stylizovaný tanec Bourrée, párový Menuet a původem španělská Chaconne. Posluchače poučené náročné provedení skladby nadchlo.

Poslední kompozice koncertu i její autor patří k nejznámějším. Arcangelo Corelli (1653–1713) byl již za svého života věhlasným skladatelem. Autorka textu programu několikrát zmiňuje, jak významně přispívali v hudební praxi již v této době k věhlasu skladatelů nakladatelé.

Correlli, podobně jako řada dalších autorů, zvolil u své Sonáty d moll pro housle a basso continuo op. 5, č. 12 známý a tradovaný popěvek „La Folia“ (bujné, bláznivé veselí). Popěvek pocházející pravděpodobně z 15. století z Portugalska byl použit v nejméně 150 hudebních dílech. Variační zpracování Arcangelem Corellim patří k nejznámějším. Virtuózní a hravé podání Alessandrem Tampierim bylo dobře zvoleným zlatým hřebem koncertu, po kterém následoval dlouhý potlesk, který si vyžádal přídavek Scarlattiho Sonáty K 81 Grave. Byl to další kvalitní večer oblíbeného pražského festivalu.

Letní slavnosti staré hudby – Concerto d´Apollo
3. srpna 2023, 19:00 hodin
Strahovská klášter, Letní refektář

Program
Michele Mascitti: Sonáta D dur Psiché. Divertissement, op. 5, č. 12
Giuseppe Tartini: Sonáta g moll „La Didone Abbandonata“, op. 1, č. 10
Johann Pachelbel: Aria secunda et variationis e moll
Francesco Geminiani: Song III: When Phoebus bright
Giovanni Stefano Carbonelli: Sonáta pro housle a basso continuo A dur, op. 1, č. 7
Johann Caspar Ferdinand Fischer: Suita F dur „Euterpé“ pro sólové cembalo
Arcangelo Corelli: Sonáta d moll „La Folia“ pro housle a basso continuo

Účinkující
Alessandro Tampieri – barokní housle
Valeria Montanari – cembalo