Jaký byl Hanuš Bartoň

Poslední červencovou neděli tohoto roku odešel český skladatel a klavírista Hanuš Bartoň, skromný, laskavý člověk, vynikající tvůrce a pedagog.

Přinášíme několik osobních příběhů, jak na něj vzpomínají jeho kolegové, souputníci a studenti.

Miroslav Pudlák, skladatel, muzikolog a hudební pedagog

Hanuše Bartoně jsem poznal, když jsem nastoupil na Pražskou konzervatoř. Studoval skladbu o ročník výš a jeho učitel Ilja Hurník o něm mluvil jako o svém nejnadanějším žáku. Už tehdy jsem poznal, že to je nejen talentovaný muzikant, ale hluboký a přemýšlivý umělec, protože jeho vstupy na seminářích byly velmi inspirující. Vzpomínám si, jak jednou řekl, že nic se nemá komponovat jen tak, za domácí úkol, nebo pro nějakou příležitost, ale vždycky s nejvyšší ambicí vytvořit něco trvalého. Zda se to vždy podaří, je jiná věc, ale vždy by se o to člověk měl znova a znova pokoušet. Na tuhle větu jsem si v životě mnohokrát vzpomněl, když jsem viděl kolem sebe mnoho povrchnosti, která tak kontrastovala s Hanušovým poctivým přístupem k tvorbě.

Naše cesty se od konzervatorních let vlastně nikdy nerozpojily. Díky společné práci v souboru MoEns jsme měli možnost spolu strávit mnoho času. Vzpomínám, jak jsme s Hanušem hráli na festivalech v Německu, Rakousku, Itálii, Anglii, Kanadě, nebo v Mongolsku. Hanuš pravidelně psal pro náš soubor a vždycky přišel s něčím novým. Měl jsem to privilegium se v našich debatách dozvídat, jak to dělá, nahlédnout do jeho kuchyně a troufám si říct, že jsme se navzájem v mnohém ovlivňovali a motivovali.

Ivan Kurz, skladatel a pedagog

30. července nás opustil prof. Hanuš Bartoň, vynikající umělec, dlouholetý člen akademické obce HAMU, vyhledávaný pedagog, spolehlivý přítel, zcela bezelstný a čistý člověk. Zemřel po dlouhém boji se zákeřnou chorobou – skutečnost jeho fyzické smrti je pro mne velmi bolestným prožitkem.

Mohl bych nyní procházet soupis jeho skladatelského díla nebo jeho koncertních úspěchů jakožto klavíristy, ale tyto údaje jsou dnes dohledatelné na příslušných webových stránkách. Soustředím se proto nyní zejména na jeho lidskou stránku. Byl především hudebník. Jakou hudbu měl rád? Pokud vím, byl mně v tomto názoru velmi blízký – miloval takovou hudbu, která byla schopna k němu nějakým způsobem aktuálně promluvit. Pohlazení, radost, ztišení, hluboké zamyšlení, ale také vítězství po dramatickém boji, popř. přímé vtažení do vyššího prostoru bytí. Plně totiž věřil, že hudba přesahuje ryze estetickou funkci a je určitým systémem komunikace, a navíc je schopna to činit v rovině natolik abstraktní, mnohdy daleko blíže pravdy než exaktní vyjádření. Věřil, že měřítkem hodnoty není pouze úspěch, jde spíše o to, zda ovoce lidské činnosti se dotýká něčeho podstatnějšího – např. hodnot mravních, hodnot lidské radosti, krásy, ducha, umělecké či vědecké pravdy.

Věřil také, že jednou z našich nadějí je mladá generace. Byl stoupencem názoru, že nemá smysl očekávat až přijde čas, kdy starýma očima uvidíme nový svět. Kdo jiný by měl disponovat schopností nového pohledu než mladí lidé – to bylo jeho přesvědčení. V rámci svého pedagogického působení na hudební fakultě AMU mohl z blízka pozorovat mnoho mladých lidí a inspirovat se jejich postoji. Studenti si tohoto jeho vztahu velmi vážili. Byl pro ně neskrývanou autoritou. Nebyl zatížen skepsí, neztrácel pozitivní myšlení, nepřicházel o životní víru.

Jeho silnou životní doménou byl též smysl pro humor. Měl rád nejrůznější slovní hříčky. Užíval je i ve vztahu k hudebním nástrojům. O lesním rohu mluvil například jako o „lesní waldhorně“, říkal, že hraje na „klavírní piano“, apod. I když ovládal dobře cizí jazyky (např. angličtinu, italštinu), mluvil o nich s humorem jako o „cizinštině“. Uměl být ušlechtile kritický. V naprosté většině vyzářil nejdříve svůj úsměv a začínal slovy „mně se to líbilo“. Vždy nejdříve konstatoval pozitiva, pak eventuální kritické poznámky. Byl obhajitel a zastánce dobře zvládnuté techniky oboru – je velký rozdíl mezi nešikovností a odvahou. Dokonale zvládnuté řemeslo je jedním z nezbytných předpokladů pro odvahu, která pak nekončí smrtí, ale dosažením nového vrcholu…

Milý Hanuši, pro Tvé odborné a umělecké kvality jsme si Tě neskrývaně vážili, ale pro Tvoji ušlechtilost jsme Tě měli rádi! Věřím, že utrpení, kterým jsi v životě prošel bylo součástí očistných bolestí tohoto starého světa. Věřím, že se opět sejdeme ve světě, kde budou vládnout jiné zákony – zákony lásky.

Čest Tvé památce!

Slavomír Hořínka, skladatel a hudební pedagog

Pamatuji si, že když jsem jako čerstvý student skladby šel na první seminář katedry, již z dálky jsem na schodech Lichtenštejnského paláce cítil vůni dýmkového tabáku. To bylo ještě v době, kdy se na chodbách HAMU kouřilo. Hanuš seděl v křesle vedle popelníku, bafal z fajfky, doutnající tabák v její hlavičce občas přimáčkl holým palcem, a živě diskutoval se studenty, kteří jej obklopovali. Jak jsem záhy zjistil, jeho postřehy během seminářů byly jednou z nejdůležitějších věcí, které jsem jako student mohl vstřebávat. Hanuš Bartoň byl člověkem moudrým, neuvěřitelně bystrým, analyticky precizním a za každých okolností laskavým. Ke své vlastní tvorbě byl nemilosrdně kritický, k ostatním autorům vždy bezvýhradně otevřený. Jeho erudice byla mimořádná. Dokázal na stejné úrovni debatovat o Ars Subtilior, barokní polyfonii, Janu Ladislavu Dusíkovi, Josefu Sukovi, nebo třeba Avetu Terterianovi či Valentinu Silvestrovovi.

Působení prof. Hanuše Bartoně na katedře skladby HAMU bylo na první pohled pro někoho možná nenápadné, sebeprezentace nebyla součástí jeho repertoáru, nicméně se nesmazatelně otisklo jak do způsobu jejího fungování, otevřenosti a atmosféry, tak do tvůrčích osobností několika skladatelských generací. Dokázal podivuhodným způsobem formulovat kritiku a tvůrčí zpětnou vazbu na díla studentů i kolegů. Nad to všechno si uchoval až dětsky čisté srdce a báječný smysl pro humor, se kterým zásadně mluvil i o své dlouhé a zákeřné nemoci, takže mnohé jeho smrt zastihla nepřipravené.

Když jsem na začátku svého studia na HAMU před oním seminářem na katedře skladby viděl veselého pána s brýlemi a dýmkou, tak jsem netušil, jak úzce nakonec budou naše cesty propojeny a myslím, že mi v plné míře bude teprve docházet, jak moc mě ovlivnil. Hanuš měl ohromný dar vést a působit jako vzor na ostatní lidi způsobem, který bych přirovnal k prorůstání země podhoubím. Většinou je skryté, mnohdy o něm ani nevíme, ale plocha, kterou pokrývá, bývá ohromující. Věřím, že my všichni, kteří jsme ho znali, nesmírně si ho vážili a měli ho rádi, jsme a máme být oněmi vlákny podhoubí, které propojeny navzájem mohou nejen uchovat to, co do nás Hanuš Bartoň vložil, ale ve správný čas i nechat vzejít rozmanitým plodům.

Lukáš Matoušek, klarinetista, skladatel, hudební režisér a dramaturg

S Hanušem Bartoněm jsem se spřátelil před čtyřmi desetiletími, když jsem ho požádal o spolupráci v souboru Ars cameralis, jehož byl od té doby členem. Potřeboval jsem tehdy klavíristu, který by s chutí hrál soudobou hudbu a zároveň byl ochoten naučit se hrát na kopie středověkých nástrojů – varhanní portativ, cembalino, cimbál a různé bicí nástroje. Hanuš Bartoň byl ideální, protože jako skladatel měl k soudobé hudbě velmi blízko. Jeho zájem o poznávání všeho, s čím se dosud neměl možnost blíže seznámit, ho vedl k objevování nového. Velmi brzy jsme se z pouhých spolupracovníků stali přáteli. Hanuše hraní nejen soudobé, ale i středověké hudby velmi těšilo, a dokonce leccos z toho, co poznal díky Ars cameralis ve středověké hudbě (hlavně období ars subtilior) potom využíval i při své výuce na AMU. Odehráli jsme společně veliké množství koncertů doma i v zahraničí, natočili řadu CD i nahrávek pro Český rozhlas. Protože na koncertech středověké hudby používáme větší množství nejrůznějších kopií středověkých nástrojů, jsme částečně i stěhováky. Hanuš se nikdy nevyhýbal nošení i těžkých kufrů a beden s nástroji. Nebylo jednoduché v poslední době, kdy už byl Hanuš nemocen, usměrnit jeho neomezenou touhu ve všem pomáhat.

A ještě jednu věc bych rád připomenul. Hanuš Bartoň měl široký rozhled v mnoha oborech. Při delších koncertních cestách bylo nádherné s ním diskutovat o všem možném. Vděčím mu za to, že jsem se dozvěděl mnohé věci, ke kterým bych se jindy nedostal. Pro Hanuše bylo typické, že ve své skromnosti nic ze svých vědomostí a znalostí neprosazoval, ale když na cokoli byla přivedena řeč, dokázal k diskutovanému tématu připojit mnoho podrobností. Ovládal také několik jazyků, ale i o tom ve své skromnosti mlčel. Kromě toho měl velký smysl pro humor, ale takový zvláštní, intelektuální. Bavilo ho například komolit různé názvy, které tím často získávaly jiný význam. Dodnes vzpomínám, jak při dlouhém návratu z koncertů ze Šlesvicko-Holštýnska jsme vymýšleli směšné překlady nejrůznějších německých názvů měst a vesnic, kudy jsme projížděli a náramně jsme se při tom bavili. Podobně i ve vzájemné mailové korespondenci jsme si posílali zkomolené vzkazy a Hanuš byl mistr v jejich vymýšlení.

A potom jsme se setkávali pracovně při nejrůznějších příležitostech. Když Hanuš Bartoň nahrával pro Studio Matouš klavírní skladby Jana Ladislava Dusíka, byl jsem hudebním režisérem těchto nahrávek. Obdivoval jsem, jak měl Hanuš Dusíkovu hudbu dokonale prostudovanou (nejen tu, kterou nahrával) a přinášel ve své interpretaci mnoho nového, co vycházelo z jeho hluboké znalosti této hudby a v mnohém to bouralo do té doby zcestnou interpretaci Dusíkových skladeb. Jako interpret jsem se účastnil provozování jeho skladeb jak se souborem Ars cameralis, tak např. v jeho opeře Golem nebo v některých jeho scénických hudbách. Jeho skladby jsou místy interpretačně dost obtížně, ale jejich provozování je nakonec vždy potěšující. Potkávali jsme se i pracovně na HAMU, kde jsme o některých problémech výuky také diskutovali. Jeho názory byly vždy velmi moderní a svým studentům pomáhal poznávat mnohé nejen z tajů hudby. Rovněž jsme se setkávali ve spolcích Umělecká beseda a v Ateliér 90, kde byl Hanuš Bartoň často velmi aktivním členem.

Z lidského hlediska bych rád připomenul Hanušovu neobyčejnou ohleduplnost a upřímnou ochotu pomáhat. Byl to opravdu velmi hodný a upřímný člověk, báječný a spolehlivý kamarád a bude nejenom mně velmi chybět.

Jan Bubák, dirigent

Je výjimečné potkat v životě umělce s tak hlubokým lidským a duchovním přesahem, jaký měl Hanuš Bartoň. Jako student HAMU jsem obdivoval na hodinách instrumentace jeho cit pro zvukovost, později mě pobídl, abych se nebál častěji věnovat soudobé hudbě a pozval mě jako dirigenta orchestrálních koncertů skladatelské katedry. Byl člověkem mimořádně skromným ačkoli mu život nadělil tolik velkých talentů – byl vynikajícím skladatelem, ale také koncertním klavíristou, měl absolutní sluch i bezchybnou paměť na tempa, čímž leckterého dirigenta mohl strčit do kapsy. Kromě toho měl rád techniku – motocykly a počítačové vymoženosti.

Jako skladatel a pedagog byl zcela mimořádný – za svůj nedlouhý život komponoval snad ve všech známých technikách. Jeho hudba vyniká perfektní vyvážeností všech složek. Ani nota navíc.

Bylo mu ale zcela cizí svou tvorbu propagovat, vždycky mluvil o tom, co obdivuje na ostatních skladatelích a proč je tak rád hraje. Také proto je většinou publika zcela nedoceněným skladatelem, jeho doba ale jistě přijde.

Jeho až dětskou jemnou duši charakterizuje naše poslední setkání: navštívil moji zkoušku s Teplickou filharmonií a po obědě mě vezl do Prahy. Nejel ale po dálnici, protože měl rád půvab okresek a navigaci odmítal, protože rád testoval svou orientaci. Cesta se nám tak protáhla skoro na čtyři hodiny. Když jsme se loučili, omlouval se, že trochu bloudil. Říkal jsem mu: „To nevadí, kdy jindy bychom měli čas tak dlouho sedět a povídat si?“ Odpověděl mi prorocky: „To je pravda, to by se nám asi jen tak nepovedlo.“ Pane profesore, mějte šťastnou cestu, budete nám tu moc chybět!

Poslední rozhovor s Hanušem Bartoněm pro Operu PLUS si můžete přečíst na tomto odkazu.