Úsměv.
Různé projevy zdvořilosti nabývají teprve ceny a významů, jsou-li učiněny s jistým půvabem, a jejich nejpřirozenějším a nejpůvabnějším průvodcem jest úsměv.
Úsměv dovede vyvolati sympatii, mírní úctu, působí přízeň a zajišťuje populárnost . . . Mnozí odmítajíce nějakou žádanou službu, dovedou říci svoje »Je mi tuze líto« s tak hezkým úsměvem, že hned jim odpustíte!
Úsměv, provázený jiskrou v oku, musí býti umírněný a nepřecházeti ve smích. Také nebudiž prodlužován, sice projevuje potměšilost, ne-li hloupost.
Ne každá zdvořilost je však provázena úsměvem, kterým ovšem neradno plýtvati.
Nedomnívejme se, že k úsměvu při projevu zdvořilosti vázány jsou jen dámy. Pán i starší provází přiměřeným úsměvem neb aspoň vlídným výrazem v tváři svůj pozdrav, svůj hovor a také žádný slušný představený nemračí se zbytečně.
Šéf, který se nikdy na podřízeného neusměje, je snad výborný úředník, ale společenský kakabus. Také život úřední je životem společenským, a čím méně dbáme v něm určitých společenských pravidel, tím činíme práci ostatními nesnesitelnější a tím více — škodíme svému úřadu.
Vlídného představeného podřízení nosí na rukou a jemu k vůli spolykají i hořké pilulky svého povolání jako cukr, kdežto šéf nezdvořilý, stále zamračený a nevlídný, rozklíží celý úřad, ba, je-li v popředí, i celý stav.
Že pak vlídným a zdvořilým chováním, úsměvem v tváři, ba i nenucenou prosbou i tam, kde by mohl rozkazovati, docílí náčelník úřadu často mnohem více nežli přísnými formany, jest obecně známo.
témata článku:
Diskuze k článku „Etiketa podle Gutha-Jarkovského: Co všecho dokáže úsměv a jak ho správně používat?“
