Rady, výzvy, otázky – za divadlem pod širým nebem

Představení a aktivit open air, respektive pod širým nebem, se v létě koná mnoho. Celé festivaly, jako Za dveřmi a Komedianti v ulicích a spousta multižánrových festivalů, slavností a veselic, kterými města po celé republice v létě zpestřují občanům program, ale také nárazová představení a premiéry, buď pouličního divadla nebo přesazené do plenéru, kde získávají s novým prostředím i novou atmosféru.
Koťátko zkázy: Třeba to vyjde (foto Vojta Brtnický)
Koťátko zkázy: Třeba to vyjde (foto Vojta Brtnický)

Ještě před prázdninami se konala premiéra pouliční novinky akrobatického dua Koťátko zkázy (Helena a Jakub Urbanovi). Koťátko zcela mimovolně a o to vtipněji zapadá se svou novinkou Třeba to vyjde do aktuální vizuální „barbiemanie“. Jejich kus totiž lakuje svět narůžovo – tedy alespoň ten jejich kočovnický, ten malý svět, ve kterém hledají ty nejvíce povzbudivé činnosti a emoce. Tentokrát k tomu mají důležitý důvod. Vládce vesmíru, tajemné Koťátko, má totiž depresi a chce odvolat dlouho plánovanou narozeninovou oslavu. Předejít všeobecné zkáze a apokalypse, kterou by mohl rozpoutat konkurenční titán Mopslík, může jedině nejvynalézavější dvojice přátel a věrných pozemských služebníků. Má to však jeden háček, do zahájení oslav zbývá jen dvacet pozemských minut.

Hana a Jakub s příslovečnou dávkou humoru zkoušejí nejrůznější povzbuzující aktivity v kýčovitých kulisách, občas i vybaveni falešným úsměvem z papíru. Mohlo by zabrat cvičení a otužovaní, které zvyšuje hladinu dopaminu. Stejně tak zajímavá by mohla být i klasická ruční práce, ale lze se vůbec ve vesmírném vzduchoprázdnu ohánět sekerou? Zpěv utužuje kolektiv a vytváří dobrou náladu, jinou záchranou by mohla být také meditace, někdy ale může hrozit i předávkování láskou ke světu.

Koťátko zkázy: Třeba to vyjde (foto Vojta Brtnický)
Koťátko zkázy: Třeba to vyjde (foto Vojta Brtnický)

Vznikají bizarní a humorné situace, v nichž nechybí ani laskavé zapojení publika, hry s rekvizitami, na nichž na první pohled není občas jasné, jestli jde nebo nejde o atrapy, ale uznejme, že žonglovat se skutečnou posilovací činkou by bylo trošku podezřelé, stejně jako etuda s růžovou sekerou a růžovými poleny, a ani led není pravý (možná teď v nejparnějším létě by se ale hodil!) Koťátko zkázy obohatilo fyzický repertoár o nové prvky párové akrobacie a triky, které po poslední rezidenci hned využilo v novém představení, za nadšeného přijetí publikem. A jak to dopadlo se samotným Koťátkem? Vzhledem k tomu, že mopslíkokalypsa nenastala, je jasné, že přátelé uspěli, a to tou nejprostší cestou laskavosti a upřímného přátelství. Bez publika by to ale samozřejmě nešlo.

Jinak taková nekomplikovaná zápletka a jasné směřování představení k odlehčení a humoru sluší pouliční produkci nejvíc. Žádné filosofování, na které zkrátka během produkcí na náměstích a v parcích není prostor, nebo psychologické ponory a složité děje. Jednoduchost a čistota je v tomto případě nejlepší cestou. V té zábavě přitom sdělení zakuklené beztak je, když se člověk vedle smíchu i zamyslí. I když je něco tak strašně moc růžové, že už to ani růžovější být nemůže, ještě pořád to nemusí znamenat kýč, ale především nadsázku. A v představeních Koťátka vždycky nastávají okamžiky, které člověka i proti jeho plánům malinko dojímají.

Vystoupení ve veřejném prostoru mají také velké kouzlo nechtěného, zvláště když jde skutečně o prostor veřejný, a ne o ohraničenou arénu. Hrát na Mariánském náměstí před radnicí přináší mnoho prvků akčního umění, se kterým nikdo nepočítal. Dveře se doslova „netrhnou“ s odcházejícími úředníky a vrchol pražské premiéře nasadil nespokojený penzista, který se na dlouhé minuty usadil v pozadí s protivládním transparentem a vytvořil tak vlastně neplánovaný zadní plán coby kinetická kulisa na vlastní pohon. Tohle všechno ovšem k veřejným produkcím pouličního divadla patří.


Manus Art Collective: The End of Blaho, open air (foto Ekatarina Fonina)
Manus Art Collective: The End of Blaho, open air (foto Ekatarina Fonina)

Pod širým nebem bylo možné vidět také vystoupení mladého tanečního souboru Manus Art Collective a jejich End of Blaho. Je to takový komentář, taková pohybová glosa mladých lidí, kteří využívají prostředky pohybového divadla, aby dali najevo, co je znepokojuje a tíží. V Přístavu 18600 v Karlíně je nad břehem řeky skoro dokonale ukryté zákoutí, kde se dá postavit malé podium a posedět na starých pražcích sloužících za auditorium, není to tedy v pravém slova smyslu veřejný prostor. Ale směsí divadla a neovladatelných mimodivadelních prvků vznikají ojedinělé zážitky. Zvuky města, nedaleké hudební zábavy a do toho pozvolný soumrak, tedy light design, který na své náklady předkládá osobně příroda.

Jak vypadá The End of Blaho na jevišti, nevím. V plenéru vyvstává malý koutek světa jako pokojík dvou kamarádek (choreografka Jolana Šturmová a Šárka Říhová), kde obě sní o kráse a štěstí, jimiž by chtěly naplnit svoje životy. Je snad štěstí v tom mít stále plný hrnek na kávu, nebo vybírat si krásné šaty? Přitom celý takto obývaný mikro-svět je vytvořen z pramálo zachovalých věcí – ošuntělý nábytek, stará záclona, dávno nenávratně rozviklaná okna, která by už neseděla v žádném rámu. Prostor je možné nenápadně osvítit ze spodní rampy, a jsou tu také dva mikrofony, bez kterých se málokterá produkce současného tance dnes obejde. Dívky chrání a opečovávají svůj vesmír v cestě za spokojeností.

„Blaho“ je tady ale přetransformováno do podoby jakési nespecifikované drogy, kterou lze konzumovat a přivodit si stav rozpustilé extáze, jak obě tanečnice předvádějí v hlavním duetu. Hysterický smích však uvadá brzy, předávkování blahem následuje vystřízlivění. Svět vůbec není tak krásný a zářivý, jak bychom ho chtěli mít, a útulný pokojík se poznenáhlu zaplňuje odpadky. Performerky nám chtějí jistě připomenout, že předávkování se rozkoší a konzumací každého jednou zavede zase k propadu. Jen se mi jejich sdělení ve své podstatě zdá dosti krotké. Čekala bych od mladé „naštvané“ generace ráznější výkřik, ale je možné, že jistá jemnost a ušlechtilost ve vystupování v opozici k surovosti fyzického divadla, jaké tvoří generace Lenky Vagnerové nebo Tantehorse a Spitfirů ve svých největších experimentech, je nabídkou cesty a nového směru, který nechce bouřit, ale využít jiného druhu naléhavosti. Performance mi ale v každém případě přišla nedořečená, jako kdyby neměla konec, jako kdyby měla pokračovat. Vznesla vzdorovitě otázku bez odpovědi. Vyvolat v divákovi zmateně rozpačitý pocit, je snad právě jejím záměrem.

Pod širým nebem se divák může setkat s rozmanitou škálou představení a vystoupení, od humoru (což je přeci jen častější) po existenciální otázky. A to jsme teprve v polovině léta!

Třeba to vyjde
Koncept, režie, hrají: Helena Urban, Jakub Urban
Masky: Rufina Bazlova, Františka Malaskova
Text namluvili: Jan Řezníček (česky), Roman Horák (německy)
Zvukový set-up: Martin Hůla
Premiéra: 14. 6. 2023, Mariánské náměstí

The End of Blaho
Choreografie: Jolana Šturmová
Interpretace: Šárka Říhová a Jolana Šturmová
Kostým a scénografie: Jolana Šturmová
Premiéra: 28. 10. 2021
Oper air v Přístavu 18600: 19. 7. 2023

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments