Věda o selhání se vyučuje v USA, Švýcarsku a od roku 2021 i v Česku. Bývalý rektor a nyní děkan fakulty informatiky a managementu hradecké univerzity napsal Umění neúspěchu se spoluautorem Tomášem Studeníkem.
„Naším cílem bylo ukázat, že i přes tolik rozšířenou a všeobjímající touhu po úspěchu a uznání je neúspěch naprosto běžnou součástí našich životů. Bylo by dětinské se tvářit, že tomu tak není. Neúspěch je častý a potkává i ty zdánlivě nejúspěšnější z nás,“ říká Josef Hynek v rozhovoru pro MF DNES.
O strastech života se snažíte psát lehkým perem a s humorem. Je už v tomto přístupu skryta rada, jak by měl člověk k životu přistupovat?
Myslím, že to byla právě podobná životní filozofie a smysl pro humor, který nás dal s Tomášem dohromady. A pokud z naší knížky máte pocit, že se snažíme brát neúspěchy s nadhledem a – pokud to aspoň trochu jde – i vesele, je to pro nás skvělá zpráva. Jednou z hlavních myšlenek celé knížky Umění neúspěchu je, že průšvihy, omyly a selhání se nevyhýbají nikomu z nás, ale velký rozdíl je v tom, jakým způsobem je přijímáme a vyrovnáváme se s nimi. A už staří Římané dobře věděli, že život je třeba brát s humorem, což dokládá spousta dochovaných a dodnes užívaných citátů.
V knize je řada slavných i méně známých citátů. Který z nich patří k vašim oblíbeným?
Mám rád Ernesta Hemingwaye a jeho výrok „Můžeš mít strach, ale nesmíš se bát“ je pro mne povzbuzením a naší knížce by mohla sloužit klidně jako podtitul.
„Žádný člověk není takový hlupák, aby nedosáhl úspěchu alespoň v jedné věci, je-li vytrvalý.“ Půjčujete si citát od Leonarda da Vinciho. Můžete ze zkušenosti říct, kolik procent hraje pro dosažení úspěchu talent a kolik snaha, vytrvalost, zarputilost? Máte v tomto ohledu pro méně nadané jedince zprávy spíše dobré, nebo špatné?
Na tuto otázku neexistuje univerzální odpověď. I talentovaný sportovec, muzikant nebo obchodník může svoje nadání trestuhodně promrhat, zatímco cílevědomý a pracovitý člověk s mnohem menšími předpoklady se vypracuje do absolutní špičky. Myslím, že to byl Thomas Alva Edison, který prohlásil, že genialita je jedno procento inspirace a 99 procent potu. Já bych byl opatrný s urputností, ale bez snahy a vlastního úsilí se většinou samo neudělá vůbec nic. I v pohádkách přece musí Honza slézt z pece, zabalit si buchty na cestu a vyrazit do světa.
K úspěchu vedou nehody, náhody a prohry. Ale jak dlouho to má člověk zkoušet, pokud pořád prohrává?
Ve spoustě motivačních knížek se dočtete, že je třeba zkoušet to znovu a znovu. V uších vám možná zní známý refrén: „Když nemůžeš, tak přidej víc“. Ale někdy je opravdu lepší včas si přiznat, že tudy cesta nevede. Že žebřík, po kterém se snažíme vylézt, vede na špatnou střechu. Že utrácet další peníze v nepovedeném projektu či podnikání nebo prodlužovat nefunkční vztah nemá smysl. Proto v naší knížce namísto rad ke zvýšenému úsilí nabízíme několik jasných signálů, jak včas poznat, kdy už toho raději nechat.
„Jsme úspěchem zahlceni,“ píše se v knize. Nejsme zavaleni také nekonečným množstvím individuální volby, co všechno v životě zkusit a zažít, což ve výsledku často znamená, že si neumíme vybrat nebo že si nakonec raději nevybereme nic, než abychom přišli o možnost vybírat si napořád?
Ve srovnání s většinou lidí žijících v minulosti zažíváme opravdu naprosto nebývalou svobodu. Té bychom měli využít k tomu, abychom dělali něco smysluplného, něco, co nás baví, a nepokoušeli se napodobovat někoho jiného. Jdeš-li na ryby, užívej si rybaření a netrap se tím, že někdo jiný je na závodech formulí v Monaku. A jsi-li v Monaku, užívej si moře, města a kasina, aniž bys skuhral, že v Las Vegas jsou kasina větší, ubytování levnější a sexy servírky roznášejí hráčům drinky zdarma. Tráva je vždycky někde zelenější, vždycky bude někdo lepší, bohatší, dokonalejší, hubenější a možná i šťastnější. No a co?
Potřeba uznání bývá vysoko na pomyslné pyramidě potřeb. Souhlasíte, že se z potřeby uznání často stává obsese?
Velmi negativní vliv zde sehrávají sociální sítě. Před lety nám stačila odměna od šéfa, pochvala od rodičů či uznalé poklepání po ramenou od skutečných přátel. Dnes usilujeme o lajky od lidí, které často vůbec neznáme, nic o nich nevíme, a někdy se dokonce ukáže, že atraktivní brunetka z Jamajky je ve skutečnosti postarší Vlado někde z Balkánu. Ale je to hra, na kterou mnozí rádi přistupují, a za atraktivní fotku by položili život – někdy bohužel doslova.
Není většině lidí jedno, jak žijete? Zdá se mi, že život si musíte nakonec obhájit hlavně před sebou samým…
Sami před sebou a svými nejbližšími. Pokud propadnete alkoholu nebo drogám, pro vaši nejbližší rodinu je to průšvih, zatímco tisícovka vašich followerů bude možná ještě ráda za netradiční příspěvky na síti. Pokud vám zkrachuje firma, dotkne se to vašich zaměstnanců, ale nejste-li automobilka, ve vedlejší obci se to možná vůbec nijak neprojeví. Lidí, na kterých vám záleží a před nimiž nechcete vypadat trapně, natož jako ničema nebo ztroskotanec, není zase až tak mnoho.
Děkan Fakulty informatiky a managamentu Univerzity Hradec Králové Josef Hynek s knihou Umění neúspěchu
V jedné kapitole se kniha věnuje snaze o dokonalost, která nikdy nepřijde. Máte někdy pocit, že po vás jako po profesorovi a bývalém rektorovi studenti či kolegové také vyžadují dokonalost, které však ani vy nejste schopen dostát? Umíte se vyrovnat s vlastní nedokonalostí vy sám?
Myslím, že umím, ale asi by bylo lepší zeptat se někoho z mých nejbližších. Já na dokonalost nevěřím a nemám problém přiznat, že něco nevím nebo neumím. To se vám na vysoké škole stane často, protože studenti neustále chodí s novými dotazy, testují vaši pohotovost a někdy i trpělivost. A právě proto mne to pořád baví.
Měla by vaše kniha čtenáře, aby se nad sebou zamysleli a svůj život případně obrátili naruby, spíše uklidnit, nebo zvednout ze židle?
Člověka, který selhal a trápí se tím, by naše knížka měla uklidnit a ukázat mu, že v tom rozhodně není sám. Čtenář chybující či pochybující by v knížce mohl najít inspiraci, jak své problémy překonat a vyřešit. A ten, kdo v omylu a nezdaru přes veškeré úsilí přetrvává, by měl najít důvod, proč se konečně zvednout a začít dělat něco úplně jiného, protože čas nám všem běží.
Radíte, že je nutné soustředit se na podstatné věci. Jsou podle vás některé podstatné věci – tedy hodnoty – univerzální, nebo si každý musí najít ty své?
Nechceme působit školometsky a troufale radit. Knížka není univerzálním návodem pro život, protože i my děláme chyby. Ale uvědomujeme si, že mnoho selhání je důsledkem naší neschopnosti se soustředit. Jsme rozlítaní, nepozorní, unavení a neschopní věci dotahovat do konce. Pokud podnikáte, děláte zastupitele, trénujete místní hokejisty, po večerech si doděláváte školu a o víkendech pomáháte tchánovi v lese, nevypadá to jako cesta k úspěchu. Spíše k prvnímu infarktu. A navíc – protože na seznamu v předchozí větě chyběla manželka – asi na to celkem brzy zůstanete sami.
Píšete o zákonu zpátečky. Čím více se budu snažit, tím méně toho dosáhnu, urputnost někdy dosahuje patologických stavů. V tomto duchu vyšla řada „motivačních“ knih, které radí na všechno se vykašlat, že teprve pak přijde uvolnění, díky kterému získáte, po čem jste toužil. Jenže stovky jiných přístupů naopak líčí, jak dosáhnout cíle nepřetržitou snahou. Jak se v tom má jedinec vyznat?
I dobře mířená rada je vhodná a použitelná jen v určité konkrétní situaci a je na nás, abychom ji poznali a dobře se rozhodli. Jde o celkový přístup, kdy přidat a kdy povolit. Kdy se z neúspěchu oklepat a zkusit to znovu a kdy to naopak už raději ani nezkoušet. Nedávno jsem slyšel hezký vtip, že peníze prý za člověkem přijdou samy. Tak jsem si objednal pizzu a snědl ji, vypil láhev rumu, zhlédl tři filmy – a ještě pořád čekám…
Rektor Hynek chce být europoslancem, je připraven vzdát se funkce |
Jistý životní postoj shrnuje kapela Mňága a Žďorp v písničce I cesta může být cíl. Není toto nakonec ten nejlepší přístup?
Tvrzení, že „důležitý není cíl, ale cesta“, známe minimálně už dva a půl tisíce let, protože pochází od Konfucia, ale ne vždy si uvědomujeme, že cesta je celý náš život.
Přijde mi, že nejvíce neúspěchů člověk zažívá ve vztazích. Když se ohlédnu zpět, asi nejvíce změn bych učinil právě v tom, jak jsem se kdy ke komu zachoval. Poradíte?
Publikací na téma mezilidských vztahů a komunikace je na trhu obrovská spousta. Naším zásadním sdělením je, že bychom si měli uvědomit, že chybujeme často, chybujeme všichni, a ačkoliv se nám to nepřiznává snadno, měli bychom sami sobě i lidem kolem nás neúmyslné chyby odpouštět. Na straně druhé chyba nás polidšťuje, protože stroj se nesplete.
Jak se nezbláznit, když se na Facebooku denně objevují desítky chlubivých příspěvků o úspěších a úžasných životech?
A já se naopak zeptám: Je potřeba mít tolik virtuálních přátel? Je nutné je sledovat denně? A opravdu potřebujeme nutně vědět, co dělá Leoš Mareš nebo Elon Musk? Není lepší si jít zaběhat, vypít si v klidu s partnerkou kafe, vzít děti do zoo nebo na zmrzlinu? A když budete mít velký absťák, můžete se při tom vyfotit, vyvěsit to na síť, a tím způsobit mírnou depresi někomu dalšímu.
Speciálním odvětvím je sport. Naprostá většina sportovců se do absolutní špičky nedostane. Má cenu se o to pokoušet, když nejpravděpodobnějším výsledkem bude zklamání?
Za Spartu či Real Madrid může v životě hrát jen opravdu malá hrstka vyvolených, ale má to zkazit radost ze hry všem ostatním? I v Trutnově mohou mít kluci obrovskou radost, když se jim podaří vyhrát divizi nebo se v ní naopak po lítém boji udržet nebo když porazí soupeře v lokálním derby. Pokud chce Tonda do Sparty a je „jen“ v Trutnově, asi bude zklamán, ale pokud si ho zatím nikdo nevšiml, asi to na víc než divizi nebude a měl by se s tím spokojit. Proč ale hned nechávat sportu, který ho baví? Stačí mít realistické cíle.
Plést sítě se vyplatí. Jak snadno navazovat vztahy a pečovat o ně |
S tím trochu souvisí – a to se v knize také píše, že se často ukáže, že život, který jsme dětem naplánovali, je pro ně za trest....
Na vysoké škole se s rodiči potkáme už jen výjimečně, ale i tak jsem nedávno viděl statistiku České studentské unie, podle níž téměř 14 procent vysokoškoláků nastupuje ke studiu s tím, že to od nich očekává jejich okolí. To je každý sedmý! Rodiče, kteří ze svých dětí chtějí mít špičkové sportovce, asi zná každý z nás a věta „Aspoň tu maturitu si musíš udělat“ by se mohla tesat do kamene.
Nevyzdvihuje se dnes příliš individuální úspěch? Za velkými úspěchy jsou většinou celé kolektivy…
Takové zkreslení je běžné. Tomáš Čupr ani Steve Jobs by nevybudovali firmu bez celého týmu šikovných a schopných lidí. Dobrý šéf to ví, a proto úspěch týmu pravidelně připomíná a klíčové lidi vyzdvihuje, protože jinak by o ně časem přišel. A nezapomínejme ani na opačné zkreslení. Když nastane průšvih, nikdo se před kamery nehrne a je to ten samý šéf, kdo musí vysvětlovat, omlouvat se, a přitom sám chybu nezavinil.
Když jsem si četl knížku v parku, přišel ke mně jeden místní bezdomovec a bezelstně se mě zeptal, co čtu. Když jsem se instinktivně podíval na obálku, bylo mi až trapně říct pravdu, jako bych si v mžiku sekundy uvědomil, že on je vlastně ztělesněním onoho neúspěchu, a stejně tak jsem se lekl, že by ho mohlo napadnout, že si z něj dělám srandu. Mohla by vaše knížka pomoct i jemu?
Hranice mezi úspěchem a neúspěchem bývá velice tenká a pokud si to uvědomíme, nebudeme nutně na každého bezdomovce pohlížet jako na člověka, který skončil na ulici určitě kvůli alkoholu, drogám či bůhvíčemu ještě. Knížka by tedy mohla pomoci nejen jemu, ale v mnoha ohledech otevřít oči i nám všem.
