Moje normální teplá svatba. Jak jsem se musel stát méně Slovákem, abych byl šťastný
Toho pátečního rána jsme se oba vzbudili velmi brzy. Snídaně v hotelu servírovali od 7.30 a my byli dole první.
K pultu přiběhla zaměstnankyně, která v tomto londýnském (a na místní standardy levném) hotelu pracovala ve sdílené funkci recepční a teď ráno i obsluhy uvádějící hosty k snídani.
„Jak se dnes ráno máte?“ zeptala se mě a mého partnera Davida. Samozřejmě jsem věděl, že ji ve skutečnosti nezajímá, jak se máme, a jen si připravuje prostor pro další otázku – ze kterého pokoje jsme přišli. Ale protože nejsem Angličan, na rozdíl od svého partnera tuto otázku beru vždy vážně, a tak jsem odpověděl.
„Jsem trochu nervózní, víte, pro nás dnešek není úplně normální den. Máme totiž svatbu,“ řekl jsem. „A jsme z pokoje 506.“
Paní vyškrtla z archu číslo našeho pokoje a pak si uvědomila, že vlastně dostala odpověď, na kterou by měla reagovat.
„Ó, svatbu? No tak to gratuluji! A kde jsou nevěsty?“
Rozesmáli jsme se. „Ne, ne. My dva máme svatbu,“ ukazoval jsem prstem střídavě na sebe a na Davida.
„Ou. Samozřejmě, rozumím. Takže nevěsty jsou ještě nahoře?“
Když jsme jí konečně vysvětlili, jak to opravdu je, spatřili jsme v jejích očích
